Dle pověsti usadil se tu asi v 10. století na počátku pomezního hvozdu v místech dnešní Libice muž s rodinou a čeledí. Jmenoval se Ljubat, Ljubjat nebo Ljubjata. On prý prosekal se svou čeledí cestu pralesem až ke Žďáru. Po něm tato cesta dostala jméno. Možná se tak stalo s dovolením neb snad i z rozkazu knížete Vratislava. Zdá se, že musel věděti neb znáti starou cestu pralesem. Zda prosekal cestu tak, jak šla v dávných dobách, nemožno zjistiti.

Již ve 2. až 5. stol. byla tato cesta užívaná. Pro kupce, kteří tudy putovali z daleké země římské. Dokladem jsou římské peníze nalezené mezi Bezlejovem a Skuhrovem. V 9. stol. nastává obrat, jehož příčinou jsou Slované, kteří stále přicházejí a staví si hradiště, opevňují stezky a opatřují je strážnicemi. Útočištěm okolního obyvatelstva v čase nebezpečí byl hrad, který byl v krajině libické na vrcholu Hradiště vzdáleného asi 1 km od obce. Toto hradiště sloužilo zárověň pro ochranu stezky. Povinností osadníků bylo udržovati stezku ve schůdném stavu a v čase válečném tvořit zásoby i záseky. Bezpečnost na cestách přivodil Karel IV., který ztrestal na hrdle loupeživého rytíře Sokolovského. Libická cesta zanikla asi v 8. století, kdy byla převedena na Chotěboř.

Opět by mělo jít o přepis textů Václava Novotného. Část jich použil v sešitku s názvem 100 let požárního sboru Libice nad Doubravou, jehož byl autorem.   Bývalý Obstův mlýn

Vznik Libice. Není zcela známo, zda pojmenování cesty a osady souvisí se jménem Ljubat, který měl v Libici dvorec, dle starých historických záznamů v místě obydlí paní Hanzalové. Podle staršího názvu Vinopalna. V roce 1126 a 1144 se setkáváme se jménem (Libec) Liboc, roku 1355 Liběc, r. 1362 Lubiecez, 1403 Liběc a 1515 Libic. Spolu s významností cesty získávala i na ceně osada Libice. Měla také zájezdní hostinec, který se nacházel u Neuwirtů.

Jednou z nejstarších památek je kostel, který stával dřevěný již před desátým stoletím, později schátral a později shořel. Je také pravděpodobné, že v těchto místech stával zámek, u něhož byla přistavěna zámecká kaple, o této je zmínka již v 11. stol., která byla později proměněna v presbitář, ke kterému byla přistavěná loď chrámová a věž. První přesný údaj pochází z r. 1125, kdy kníže Soběslav I. daroval újezd libický kostelu olomouckému, tudíž lze usoudit, že v té době již kostel stával. V r. 1350 byl již kostelem farním pod patronátem kláštera vilémovského. Tento klášter byl vypálen v husitských válkách. Věž kostela byla přistavěna v roce 1580. Tak povstal dnešní kostel sv. Jiljí Opata a stal se filiálním kostelem Chotěboře. Až do roku 1654, kdy po velkých sporech byl převeden k farnosti studenecké. Dle zachovaného záznamu věnoval libickému kostelu první skleněný lustr mistr sklářský z dolejšího Sokolovce - Subarna. Jeho sklárna stávala na pozemku dnešního JZD u studny, odkud jde vodovod do teletníku.

V kostele je kazatelna z pol. 17. stol., obraz Panny Marie a monstrance z r. 1711, je zachována nejstarší matrika libická z r. 1669-1694, která se nachází v archivu v Zámrsku. Roku 1759 byl majitelem Libice Václav Heimerle, který věnoval kostelu největší zvon, avšak tento roku 1706 praskl a byl znovu přelit v Chrudimi. Podruhé praskl r. 1757 a byl přelit r. 1759. Druhý zvon pochází z r. 1729. Obrazy v kostele pocházejí ze 17. až 18. stol., jeden nejcennější, kopie Černé Madony z Polska, darovaný Ferdinandem Adamem Kustošem, byl r. 1831 neznámým zlodějem ukraden. Křtitelnice u hlavního oltáře je z černého mramoru. Oltář velký dal zhotovit r. 1809 na svůj náklad rytíř z Rittersteinu a je pozlacen. Tento rytíř zachoval roku 1810 monstranci a dva stříbrné kalichy, jež měly být odevzádny pro válečné účely. Kalichy i monstrance byly rytířem vyplaceny a odevzdány zpět kostelu.

Na kostelní věži se nacházely hodiny, které zvoník za určitý poplatek natahoval, ale po čase se poškodily a pan Zvolánek z Krucenburku je již neopravil a od r. 1822 nešly. Roku 1823 dal farář Zámiš postavit kamennou zeď okolo farního dvora, která byla krytá šindelem.

V r. 1824-1828 byla provedena úprava a rozšíření hřbitova.
V dlažbě kostela je položen náhrobek z bílého mramoru, v kartuši znak s tuleněm. Nápis ušlapán, je však známo, že v hrobě odpočívá Norbert František z Hauqvic a Biskupic. Ještě v roce 1840 bylo v ní nalezeno několik rakví. Na hřbitově u ochranné zdi vpravo je deska z černého mramoru s nápisem Benedikt rytíř z Rittersteinu z r. 1821. Pod nápisem je výjev: pod smuteční vrbou schýlená žena nad hrobem.

V r. 1831 byly zakoupeny za 500 stříbrných varhany a postaveny učitelem ze Svratky, panem Strništěm. V r. 1832 byly postaveny kamenné schody ke kostelu. V r. 1844 byla provedena oprava věže a v padesátých letech byl nahrazen šindel břidlicí a byla provedena úprava věže s kopulemi. Úpravu omítky a krytiny provedli místní řemeslníci v r. 1976-77 spolu s nynějším kanovníkem Emilem Zárubou.

Jednou z cenných památek je socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1729. Nad nápisem erby v kartuších a postavil ji Benedikt z Rittersteinu. Do bitvy bělohorské náležela Libice Adamu Supovci, svobodnému pánu na Studenci, který odešel po bitvě bělohorské a statek jeho koupila roku 1623 za 18 tisíc rýnských Marie Mgdalena Trčková, které byl r. 1636 konfiskován v částce odhadní 63 471 zlatých rýnských postoupen Henrychovi mladšímu Kustošovi, svobodnému pánu ze Zubřího a z Lipky, synu kdysi trčkovského regenta.

Tehdy byl v Libici panský dvůr se sedmi pddanými. Dále pak Libice patřila ke Světlé a r. 1727 byla v držení Jindřicha Karla Metternicha, dále pak rodem Guttlerovým, Léta Páně 1731 Hauqvic z Biskupic. R. 1759 Václav František Heimerle, pak svobodné paní Larišové ze Lhoty a od r. 1775 rodině Boleslavských z Rittersteinu. Druhý z nich, Benedikt, vymohl Libici r. 1798 majestát, že byla Libice povýšena na městys a jarmarky nadána.
Již tenkrát to mělo pro Libici velký význam. Na náměstí se sjížděli farmáři a prodávali výrobky z okolních osad. Přivezli látky a plátno doma tkané. Z Libické Lhotky, dříve nazývané Žebračí nebo Džbánová, přinesli své výrobky hrnčíři. Ze Sokolovce Dolejšího výrobky ze skla a z Hořejšího Sokolovce se prodávala medovina. A uhlíři přiváželi dřevěnné uhlí. Dle dochovaného záznamu byl prvním uhlířem Horního Sokolovce Jarše Chlípal, nevolník Juříšek řečený Kršna byl prvním výrobcem medoviny. Už tenkrát měla Libice více řemeslníků a zemědělství lze zařadit na druhé místo.
Okolní lesy byly bohaté na zvěř, čehož dokladem byly trofeje v zámku, dnes v zámku ve Žlebech. Rovněž naše oblast byla bohatá na ryby, čehož dokladem jsou již dnes zlikvidované rybníky.

Posledním majitelem zámku byl svobodný Karel Giltler z Klebornu. Predikát, čili titul z Klebornu, dostal proto, že přivezl a začal jako první pěstovat jetel. Toto slovo je v titulu z Klebornu, německé slovo kle značí jetel. Prováděl i časté údržby budov. Dal taky přistavět před vchodem do zámku jakousi předsíň. Dokazuje to i znak na prvních dveřích. Ve znaku se objevuje jetelový list. Zemřel 24. 4. 1924 a je pochován na libickém hřbitově. Jeho odchodem zanikla veškerá šlechta v Libici.

Zámek původně barokní založený v 18. stol., dochován ze zdiva a v části přízemí, rozšířen koncem minulého století, v 19. století přestavěn pseudogoticky. Libice nad Doubravkou, místní část Kroměšín, zámeček z poloviny 18. stol. barokní, jednopatrový, obdélníkového půdorysu (tyto údaje jsou ze soupisu památek z knihy umělecké památky Čech, Praha 1957). Významnou budovou je starý pivovar, kde ční čtyři pyramidní štíty, do r. 1904 se zde vařilo pivo, později stáčírna piva, zrušena v r. 1947. Svoji historii stavebního slohu měl starý lihovar, který je dnes v demolici. Mariánský sloup stával napravo před schodištěm u vchodu do kostela. V době úpravy náměstí byl přemístěn na starý hřbitov a na pravou stranu u kostela. Pomník padlým ve válce první světové r. 1914-1918 je postaven na levé straně starého hřbitova u kostela. Jsou na něm jména padlých tehdejší farnosti libické. Zámecká kašna stávala u bílé konírny u pravé strany pod kaštany, dnešní vchod do kulturního domu.

Ve farní kronice je vyslovena doměnka, že původní škola stála u kostela, brzy po postavení fary, asi kolem r. 1700, podle záznamů obecní kroniky učilo se rovněž po domech až do r. 1783. Do r. 1824 ve vrchnostenském domku č. 47 zvaném sekretárna a s jednou třídou a bytem učitele. Následovala dále dvoutřídní škola v domku č. 6 a až v r. 1864 byla vystavěna pěkná jednopatrová škola, jež byla rozšířena až na školu šestitřídní. Od 1. ledna 1894 byly umístěny všechny třídy ve školní budově, ke které bylo přistavěno druhé patro a upraveny dva kabinety. Pro zajímavost uvádíme počet tříd a žáků v některých letech. 1880 počet tříd 4, počet žáků 390; 1890 5 tříd, 432 žáků; 1900 6 tříd, 366 žáků; 1920 4 třídy 294 žáků; 1934 4 třídy 196 žáků; 1962 3 třídy 77 žáků; 1968 2 třídy 50 žáků. Od této doby je škola pouze dvoutřídní. Prvním řídícím učitelem nové školy byl Josef Švarc, který působil v r. 1854-1875. Od r. 1946 je v této budově umístěna rovněž mateřská škola.

Kulturní život v obci byl již v minulosti pestrý a bohatý. Nejvíce se o tuto činnost zasloužila řada divadelních kroužků. Již v r. 1874 byl založen první divadelní kroužek nístních ochotníků. Jako první byla v tomto roce uvedena divadelní hra J.K. Tyla Paní Marjánka matka pluku. Zásluhu na této činnosti měla celá řada spolků, které v této době v obci existovaly. Divadelní představení se hrála v té době v obou hostincích i v přírodě. Dle dochovaných pramenů bylo v obci místními ochotníky sehráno dosud 108 divadelních představení dospělých i pro děti.

Po osvobození v r. 1945 byla zřízena Místní rada osvětová, která koordinovala kulturní život v obci za řízení Josefa Sekerky. V r. 1953 tato složka již pod názvem Osvětová beseda znovu se zaktivizovala a do jejího čela byl zvolen bývalý ředitel zdejší školy Alois Brtek, který na tomto poli vykonal veliký kus záslužné práce. Kromě vedení divadelního kroužku navázal na tehdejší kroniku zpracovanou učitelem Tylmanem a založil kroniku novou. V současné době pokračuje v doplňování kroniky ing. Misař.

Jednou z akcí přestavby naší obce po osvobození byla stavba kulturního domu, který vznikl přestavbou dosavadních zámeckých stájí. Na výstavbě se nejvíce podílel podplukovník Václav Záruba. Nový kulturní dům byl otevřen 13. května 1951. Na budování bylo odpracováno 400 tisíc brigádnických hodin a celkový náklad činil 3 miliony 600 tisíc. Jeviště bylo přistavěno v roce 1955 a otevřeno 18. 12. 1955 hrou Aloise Jiráska Psohlavci. Po otevření jeviště bylo sehráno místními ochotníky a žáky zdejší školy více jak 300 divadelních představení. S příchodem nových zdrojů kultury, zejména televize, divadelní činnost upadla, kultruní dům slouží k promítání filmů a ostatních společenských akcí Národní fronty.

Významné osobnosti naší obce. V r. 1916 se narodil v naší obci Libice nad Doubravkou v č.p. 36 Jiří Horník, akademický malíř, žák Nováka a J. Obrovského, později bydlel v č. 16, od r. 1958 byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění. Jako portrétista vynikal laděním přístupu k člověku. Ke své rodné vísce se často vracel a velmi ji miloval, naše obec je velmi hrdá na tak významného umělce a k jeho památce je umístěna pamětní deska na budově zámku. Zemřel velmi mlád v r. 1961 v Praze.

Proti proudu řeky Doubravky, asi 2 km od Dolního Sokolovce, stával hrad Sokolov, dnes Sokolohrady. Stával na úpatí skály nad řekou Doubravou. Hrad sám byl hradem strážným, což znamená, že chránil kupce před loupežnými tlupami, které v tehdejší době hodně řádily. Sokolov, to bývaly vlastně tři hrady. Sice tenkrát dřevěné, jen s kamennou podezdívkou a sklepením. Osady Horní a Dolní Sokolovec byly dvory nebo podhradí a patřily k Sokolovu. O prvním majiteli máme záznam, že se jmenoval Luděk Sokolovský ze Sokolova a jeho služebník se jmenoval Poraj, hradní na Sokolově se jmenoval Dorek Tvrdý, Dorkova matka se jmenovala Malena a strážce stezky liběcké se jmenoval Ješek Kokot seděním na Příchodu (dnešní Bílek), r. 1329-1364. Vzhledem k tomu, že syn Ludovře Sokolovského Mikeš místo aby kupce ochraňoval, je přepadával a okrádal, hrad byl třikrát obležen, a to za krále Přemysla Otakara II., Otty Braniborského a krále Kuratánského. Hrad byl z části vypálen. Mikeš ovšem pokračoval dále ve svém řádění a věci, které ukradl, schoval v jakési kotlině vzdálené asi 1 km od hradu Sokolova. Jsou záznamy, že se svou tlupou přepadl skupinu obchodníků u Uhelné Příbrami. Další přepadení se odehrávalo v hustém lese u Skuhrova, kde s třiceti chlapy okradli kupce a vzali jim vše, co měli. Na svém hradě mimo jiné držel šest nevolnic jako nevěstky. Jeho řádění ukončilo královské vojsko Karla IV. O libickém hradě dnes v místech zvaném Hradiště víme, že byl útočištěm Rochňovských, Libických a Malečských. V roce 1407 byl obležen královskými vojsky. Nedlouho potom zpustl a jeho hradiště již v r. 1456 patří k Malči.

Kroměšín, patřící dnes k Libici, bývala samostatnou vískou. V r. 1274 tam stávala tvrz, která byla zničena za husitských válek. V r. 1536 byla ještě vsí, která zanikla po r. 1630 a zpustlý dvůr byl připojen k Libici. V polovině 18. století byl zde vystavěn zámeček.

Libická Lhotka nebo Žebráčí. Až do r. 1383 statek Vaňka Bezchleba a z části kláštera vilémovského. V 15. století byla v držení Trčkovského, od r. 1556 patřila k Uhrovu, později od r. 1591 ke Světlé. Od r. 1597 ke Studenci, a pak ke statku libickému. Nejstarší rod je rod Bártů.

Z doby poroby je zachováno sklepení v hostinci u Bambuchů, kde ke koruně stropů je navážka skoro tři metry, odpad tvoří poklicový kanál ústící do Doubravky. I dneska slouží. V katastru libickém byly dříve čtyři mlýny. U Kluhánků, Obstů, Němců a v Libické Lhotce u Pešků. U Kulhánků byla dříve pila. Sama Libice měla svůj vlastní pivovar, lihovar, sušírnu na ovoce, dva pekaře, tři řezníky, několik obchodníků, jen na náměstí byli tři, dva kováře, koláře, dva krejčí, švadleny, truhláře, obuvníky, sedláře, živnost kominickou, holírnu, dva hostince, brusírnu skla u Pešoutů, pohřební ústav a ještě několik obchodů, kde se čepovalo víno, pivo, likéry a prodávaly se cigarety. Náměstí mělo také jiný ráz. Byly zde řady lip směrem k Čihadlům a k ústí silnice u Bambuchů. Silnice byla lemovaná stromořadím kaštanů. Na náměstí se konaly pravidlené jarmarky a trhy na dobytek a koně, stávaly zde atrakce při poutích, které byly dvě. V té době se řadilo zemědělství až na druhé místo. Rokem bídy a neúrody je uváděn rok 1673, rovněž 1643, kdy velitel švédského vojska Torstenson vypálil Chotěboř a drancoval okolí.

Pro porovnání s dnešní součástí uvádím zalidněnost některých osad v Libici v r. 1843:
Libice 83 domů, 609 obyvatel
Nová Ves 53 domů, 464 obyvatel
Žebračí Lhotka 27, 216 obavatel
Sokolovec Dolní 28 domů 212 obyvatel
Sokolovec Horní 7 domů, 61 obyvatel
Bezděkov 36 domů, 261 obyvatel
Hařilova Lhotka 9 domů, 74 obyvatel
Sloupno 13 domů, 102 obyvatel
Slavíkov, 30 domů, 216 obyvatel

Než bude uzavřena kapitola dávné minulosti, ještě několik dat o pokroku naší obce.
Veřejné osvětelní pěti petrolejovými lampami bylo zřízeno r. 1824, pošta zřízena r. 1886, do té doby obce patřila Libice poštou k Chotěboři, první telefon byl v Libici 1906, v r. 1920 byla provedna elektrifikace obce, proud dodával z vodní turbíny František Němec, mlynář, rekonstrukce na vysoké napětí byla v roce 1930, v r. 1929 jezdil první autobus na lince Chotěboř-Libice-Běstvina, vodovodní síť byla zbudovaná v krátkém čase od 1. 10. do 31. 12. 1935 a z velké části slouží podnes.

Léta okupace. Samotná Libice není na odbojovou činnost bohatá. Partyzánské skupiny mistra Jana Husa, která v našem okolí operovala, přecházela v okolí Libice jen v noci a pomoc jim byla poskytována zejména na samotách, u mlynáře Němce. Samotné obci Libice byl od 15. 3. 1939, kdy přišli do Libice Němci, výcvikový tábor a ubytování vojáků ve škole, důstojníků na faře a po domech. Velitelem okupačního vojska v Libici byl Kelner, rodák z Moravy. Mnoho mladých muelo na nucené práce do Německa, Rakouska a na kopání zákopů místních, dnes Pod strání a za Pešoutovýma u Krejšinky. V koncentračním táboře ztratili své zdraví manželé Rimejdrovi, ke konci války odzbrojili manželé Fišerovi, Culek Bedřich a Poupa důstojníka. Němci, kteří byli již z Libice odsunuti, se druhý den vrátili a bylo nařízeno odevzdání všech zbraní. Přes deset libických občanů bylo nahnáno do zámku k vyšetřování a potom ke zdi, kde měla být vykonána poprava. Celou situaci zachránil přemlouváním velitele Kelnera farář Tvrdík, který působil v Libici od r. 1920 do 1953. Řídící učitel vydával potravinové lístky. Válečná léta ochudila náš kostel o dva zvony. Jeden vážil 367 kg a druhý 243 kg. Tyto byly sundány 18. 3. 1942 Černohubým z Chotěboře a odevzdány na nádraží. Sloužily jen od 17. 4. 1924 a stály 20 304 Kč.
Oddechnutí přinesl květen 1945 s příchodem Rudé armády, kde naší obcí projížděli sovětští vojáci s koňmi na dvoukolých vozících, kteří nám přivezli mír jako předpoklad k činorodé práci a rozvoji naší obce. Jako poděkování našich občanů je každým rokem v předvečer 9. května uspořádán vzpomínkový pietní akt s položením věnce k památníku padlých na náměstí u kostela.

   (pokračování na další stránce)