Jméno cesta Lubetina (Ljubjetina) neb v nové češtině Libětina, pochodí od osobního jména Ljubjata neb Ljubat, který kdysi se svojí čeledí prosekal pralesem cestu z Čech do Moravy neb opačně, jako podobně učinil kdysi poustevník Vintíř přes hvozd Šumavský, při českém konci cesty se usadil zřídiv si tu obydlí či na příklad dvorec, při němž vznikla později osada nazvaná po něm Lubac (Ljubac), podobně jako jména Našerad - Načeradec.

A jako jsou dvojité tvary jmen totožných Kubát a Kubata, Borut a Boruta a mnoho jiných, tak též může býti forma Ljubjat a Ljubjata. Od formy Ljubjat pochodí jméno osady Ljubjac, z čehož vzniklo jméno Libeč a neorganickým způsobem jméno nynější Libice.

Od Formy Ljubjata pochodí jméno přivlastňovací Lubetina (Ljubjetina) nebo dle nynějšího znění Libětina cesta. Dle staršího názvu osady Liběc sluje cesta ta Liběckou neb nynějšího pojmenování Libickou. Jinak sluje cesta tato též Žďárskou od města Žďáru na Moravě, též sluje po obou místech stezkou Libicko-žďárskou.

Text je z publikace Cesta Liběcká v dějinných proměnách se stezkami vedlejšími a strážnicemi autorů Fr. Horáka a Em. Chramosty, 1923, knich. O. Janáček nakladatel v Praze Viz předcházející část. V této části se autoři mimo jiné zabývají tím, jak dostala dnešní vesnice své jméno. Respektive, jak se kdysi jmenovala. Název se totiž postupem času poněkud vyvíjel. Tehdejší obyvatelé by se asi divili.

Prvá historická zmínka o cestě Liběcké jest v listině podvržené a nedatované okolo r. 1144 a sepsané asi o sto let později (13. stol.), jíž kníže Vladislav II. potvrzuje darování újezda Liběckého (circuitum de Lubac) s lesem ležícím mezi župou čáslavskou a brněnskou kostelu olomouckému, jemuž újezd ten byl knížetem Soběslavem I. r. 1125 neb 1126 původně darován. V důležité této listině praví se, že "v částce téhož újezdu přebývají lidé, kteří se vůbec jmenují stráž (stras), jejichž povinností bylo hlídati jistou cestu, by nikdo bez zvláštního nařízení knížete po ní nechodil, vcházeje do zemské země české, neb z ní vycházeje, tak aby oddáni jsouce celé této službě, od žádného knížete nebyli popotahováni k stavění hradu neb k hotovosti zemské".

Pak se v ní uvádějí zevrubně hranice újezdu, v nichž jest hranicí jedné strany voda Kamenice (Chrudimka v horním toce) a z druhé strany cesta Ljubětina (via Lubetina), naproti voda Oslava, v Čechách Pálava. Není tedy v listině určitě doloženo, že jest to táž cesta, kterou hlídali lidé řečení stráž, o nichž se v listině výše zmínka činí. Není-li to táž cesta, o kteréž se v listině na dvou místech mluví, tedy by zde byla zmínka o dvou rozličných cestách, jednu by hlídali strážníci, druhá by tvořila hranci újezdů. Leč nemáme nijaké příčiny bráti v pochybnost, že se obě zmínky k téže cestě vztahovaly, spíše to jsou důvody pro jednu a tutéž cestu.

Prvním důvodem jest, že hlavní sídlo strážce, čili hlavní strážnici, hledati máme ne jinde než na libickém Hradišti, kteréž jest od městečka Libice, co sídla Ljubjatova, pouze asi 1 km vzdáleno, a rovněž jako městečko při samé Doubravě. Právě přes toto hradiště neb těsně vedle něho vede cesta Ljubětina. Dalším důvodem pro tutéž cestu jest listina z r. 1242 neb 1252, kterou král Václav I. potvrzuje nadání učiněné řádu Něm. rytířů od pana Jana z Polné, syna Zdislava (Zbraslavova) z Bratřic, v němž jedná se o les, jenž slove Zlubichki (silva Zlubichki), t.j. Slubický (od potoka Slubice nad Krucenburkem pramenícího u Košinova, ona úpatí suchého kopce a ústícího pod osadou Stanem do Chrudimky) a leží mezi potoky Kamenicí a Doubravicí od jejich pramenů dolů až k Přechodu a Branišovu, jest to patrně střední část býv. Újezda libického z r. 1144, jehož hranicí dle prvnější listiny byla řeka Kamenice a cesta Ljubětina, dle druhé listiny řeky Kamenice a Doubravice. Daleko od cesty nebude cesta Ljubětina, když bylo možno hranici tuto za řeku vyměniti. A skutečně cesta naše vede těsně - zvláště lesem Slubickým - podél řeky Doubravice.

Těmito dvěma jednoduchými důvody popíráme mínění, že v prvé Listině olomoucké dvojí zmínka o cestě týká se téže cesty. Poslední důvod jest také příčinou, proč sluší cestu Ljubětinu vzláště v bývalém Újezdu libickém stopovati jen těsně při řece Doubravě. Zásady této šetří téměř všickni, kdož cestu tuto popisují.

Stráže
Z dotyčné listiny z r. 1144 dovídáme se též, že cestu Libětinu hlídali strážníci, avšak bydleli pouze v části Libického újezdu (in cujus parte). Nebyl Újezd tentokráte uvnitř obydlen jako dnes jest, byl to prales, jenž se od moravského Žďáru až po Libici rozkládal a byl asi jen po obou koncích obydlen. A právě tuto bylo původní stálé obydlí strážníků. Na české straně soudíme, že bydlili právě v Libici a osadách okolních. Na Hradišti u Libice bylo hlavní stanoviště neb shromaždiště stráže pomezní a Hradiště ono, že bylo strážnicí pomezní. O Hradišti libickém není nikde zpráv, že tu byl stával hrad župní neb později soukromý. Podobné druhé hradiště předhistorické máme při naší cestě u Sytic, mimo to ještě Strážný vrch a Střítež u Přibramě, jakožto strážnice.

Tušíme, že hradiště spytické starší jest libického, a že v nejstarších dobách sahal pomezní hvozd až sem. Později byla pomezní stráž poměrně s ubýváním pomezného hvozdu posunována ke hranicím zemským, byla později na Hradišti libickém, pak na hradě Sokolově a posléze až při samé zemské hranici na Střížanově u Žďáru. O jiných stanicích čili strážných, strážnicích, jichž bylo více při této cestě, zmíníme se na svém místě při popise.

Řada strážnic, jak ji od druhé poloviny 13. stol. spatřujeme, nebyla za doby župní úplně zřízena, nýbrž počínala obyčejně až od pomezného hvozdu, tedy při cestě Libětině v Čechách až od Hradiště libického od hradu Sokolova, do vnitra země. Ostatní strážnice zřízeny byly až v době kolonisace hvozdu pomezdného, totiž ve 13. století. Brána zemská není při cestě Libětině ani historicky ani topograficky doložená.

Strážníci - stráže, byli to obyčejní lidé, avšak ozbrojení obyvatelé přilehlých končin, kteří požívajíce rozličných práv a svobod, sluli v lese českobavorském, v krajině domažlické Chodové, jižněji na Šumavě v krajině sušické Královci, v Domažlicku Psohlavci, i též bezpochyby u Libice při cestě Libětině i jinde. Jelikož stráže vůbec, jejich tvrze i osady podřízeny byly v době župní knížeti a vzláště županům, i nacházely se původně na půdě knížecí, proto uváděny jsou při majetku pozemkovém až v dobách po úplném zrušení ústavy župní, když povinnost strážců buď přestala neb když osady ty v majetek soukromý přešly. Odtud vysvětlujeme tak pozdní zprávy o mnohém hradu neb tvrzi (na přík. o hradě Sokolově).

Clo
K tomu dodáváme o cle vybíraném v Libici, též v blízké osadě Hranicích, našli jsme sice tradice lidové, avšak týkající se, vzhledem k Libici, cla pozdějšího, jehož vklad v zemských deskách jest při r. 1602. Tenkrát však tudy cesta naše již dávno nevedla, ta šla na Chotěboř, a byla již tu v úpadku. Ale vedla tudy jiná, novější, velmi frekventní cesta, čili stará silnice z Chrudimě do Polné. Ta vedla přes Nasavrky, vedle Spálavy na Libici a Chotěboř. Jest tedy clo vybírané v Libici r. 1602 asi na této docela rozdílné cestě.

Clo vybírané v Chotěboři a ve Vilémově jest však rozhodně z cesty Libětiny, která touž dobou šla již na Chotěboř s pominutím Libice. Jsou to zprávy ze 13. a 14. věku, zprávy starší o cle chybí přece, a tu mohla cesta Libětina býti nějakou dobu, v 11. - 12. stol., pro dopravu zboží přiváženého na trh uzavřena.

O cle vybíraném na cestě Libětině nemáme za starších dob dostatečných vědomostí. R. 1342 dal král Jan Klášteru vilémovskému list, že kdo by na statcích klášterních nechtěl platiti cla neb mýta (theloneum), jež mu ode dávných časů náleží, může k tomu býti donucen. Clo vybíralo se od průchodních hostí či obchodníků na cestě z Moravy do Čáslavě vedoucí, totiž na cestě Libětině. Král Karel r. 1352 vybírání to potvrdil. O cle v Libici mluví se teprve k r. 1602, kdež Vlachyně starší z Říčan manželce své Marianě Říčanské z Předboře postoupil ves Libici i se clem, kdéž se v ní vybírá (DZ 236 I 15).

Bylo-li toto vrchnostenské clo zbytek zeměpanského cla na cestě Libětině jest těžko říci. Avšak v Chotěboři vybíralo se clo neb mýto, jehož desátý díl Smil z Lichtenburka Klášteru žďárskému již v r. 1265 udělil, v r. 1303 bratři Oldřich a Rajmund z Lichtenburka k založení špitálů ve Žďáře věnovali z téhož cla druhý desátek (theleo nostro in Koti wors, Eml. Reg. 855). Starších zpráv o cle na cestě Libětině než ze 13. stol. nemáme. Dr. Kalousek praví, možná že tedy, že cesta Libětina byla ve 12. stol. v tomto smyslu zapovězena, že se tudy nesmělo dopravovati prodejné zboží. V 13. stol. snad ten zákaz netrval. Kterak to bylo s clem v době starší před zákazem, tedy před 11. stol., nelze doložiti.

Dle rozličných nálezů jest patrno i jisto, že cestou touto zboží se dopravovalo, že to byla cesta obchodní, a to velmi živá a důležitá. Že tu při cestě při východu z pohraničního hvozdu nacházíme slušné hradiště, zdá se, že tu mimo hlavní stráž konány byly i trhy, jako na jiných hradištích při východu z lesů pohraničních, ku příkladu jako na Hurtově u Litomyšle, a že tu i clo se odvádělo in natura, není však o tom písemného dokladu. Máme tu jen hradiště a pak tradici lidovou a o vybírání cla v osadě Hranicích přímo pod Hradištěm při cestě, kterouž tradici bychom jinak nevěděli, co počíti, a jíž nám sdělil hodnověrný a správný starosta obce Hranické v r. 1893, jsa již ve věku pokročilém. I místo nám ukázal na konci vsi při cestě na Hradiště, kde prý stávala kdysi celnice, což prý od předků slýchával. Že ze zmíněné staré silnice z Chrudimě na Polnou nemohlo clo to pocházeti již proto, že silnice ta nešla k osadě Hranicím, podobá se tedy, že clo toto bylo při cestě Libětině.

Dr. Píč ve velkolepém svém díle Starožitnosti země České, v díle II. praví, že v době od 2. stol. před Kr. počínaje až do konce 5. stol po Kr. nalezené římské mince ukazují směr k jihozápadu, ku hranici římské, resp. k vojenské stanici a emporiu římskému Vindoboně, kam i druhá (prvá byla Linecká) mincemi rovněž označená cesta podél Doubravky ze středních Čech vedla. Že skutečně tak se dělo, to je, že římští kupci a řemeslníci chodili podél Doubravy, dosvědčují nálezy římských mincí. Na příklad v Ronově nalezen zlatý denár Valetiana Placid, ve Žlebech bronz. denár Konstantina Vel., u Dobrovic stříbrný denár Domiciana Plavia, u Chotusic zlatý denár Aureliana, u Podbořan zlatý denár Alex. Severa a jiné. Do té doby náležejí také nálezy bronzů u Žehušic, Záboře, Lžovic, Poděbrad a jinde. Není potřebí šířiti se více o důkaze, že skutečně obchod cestou podél Doubravy v dobách po Kristu velmi čile se bral. Dělo se tak zajisté i v době starší před Kristem zvané Hallstattské.

Hradiště
Podáme zde stručný popis památného tohoto hradiště, jest to vrch velmi krásný, zalesněný, pískovcový, částečně opukový, 482 m vysoký (100 1/2 m nad hladinou Doubravy), podoby eliptické, zdvíhající se kolkolem příkře a souvisící nižším sedlem (461 m) s delším opukovým návrším, Vinice řečeném. Asi v polou vrchu jest kolkolem širší ochoz či teras zřízen jako parkán, kde by se mohla upraviti velmi příjemná procházka. Zde asi procházeli se strážníci či chodové, obzíraje krajinu kolem dokola. Jest také odtud překrásný pohled na všechny strany, zvláště do roviny Čáslavské. Strážníci se však rozhlíželi ve příčině jiné.

Podobného ochozu zřízeného uprostřed vrchu nespatřili jsme dosud ve východ. Čechách při žádném hradišti. Od ochozu zdvíhá se vrch ještě příkřeji, jest odtud téměř nepřístupný. Vrchol je docela rovný a proměněn v role, jen stráně jsou zalesněné, ač se krásný ten les nyní poráží. Největší délka vrchu činí 400 m, největší šířka 300 m. Na hoře není stopy po nějakém opevnění ani po stavbě, jen na proti obci Hranické, kde svah není tak příkrý, jest v jednom místě pozorovati delší prohlubinu co bývalý snad příkop. Na téže straně, hned pod ochozem, blíže záhybu silnice pod vrchem vedoucí, jest pozorovati jakousi prohlubinu zarostlou křovím, snad jest to bývalá studna, ač není-li to památka po šachtě bývalého dolování v okolí hojně se naskýtajícího, což však vzhledem na geologické složení vrchu zdá se býti pochybným.

Příchod jest od obce Hranice zmíněným stromořadím do vrchu se táhnoucím, pak od Libice co pokračování téže cesty, konečně od Rochňovsi ke kříži u silnice stojícímu a odtud šikmo do vrchu vedoucí cestou.Všechny tři cesty vedou k sedlu, jedinému to přístupu.