Cesta k pramenům Doubravky
Pan lesní přehodil si pušku přes rameno a kráčel v čele průvodu, jejž krajánek Fiala uzavíral. Ještě neoschla rosa na květinách, když kráčeli k obci Radostínu, ležící mezi dvěma rybníky, Velkým a Malým Žďárskem či Dářkem na pokraji velkých rašelinišť. Jihozápadním směrem ubírali se odtud k lesu na úpatí značně vysoké krabatiny, až pan polesný zastavil se na místě zvlášť označeném řka: „Zde jsme právě na nejvyšším místě této končiny, 650 m nad mořem."
„Jsou snad zde prameny Doubravky?" zeptal se Josef.
„Nikoliv", odtušil pan polesný. „K pramenům nemáme již daleko, ale poněvadž se krajina směrem k Sázavě níží a i směrem k Doubravce sklání, mám právem za to, že voda odtud odtéká do obou řek. Tamto teče potůček směrem severozápadním do Doubravky a tuto prolíná voda rašelinou a mechem do Velkého Žďárska a tedy i do Sázavy."
Žlábek
Na novo dali se pocestní na pochod předešlým směrem, a učinivše několik tisíc kroků přišli do lesa Žlábku; zastavili se u pramene, a pan polesný zvolal: „Hle! tuto jest vlastní počátek Doubravky!"
„A tedy i počátek naší cesty," doložil pan Vít.
Hoši prohlédli si pramen dokonale, poznali, že teče k západu a záhy ohýbá se k severu. Jaroš pak prohodil: „Neměl jsem tedy pravdu ani já, ani ty, Josefe, když jsme měli za to, že vytéká Doubravka z rybníka Malého Dářska."
„Jest to divno," namítal Josef, „že naše mapy jsou tak neurčity a udávají tok řek jinak, než jest skutečně!"
Doubravník
„Tomu se nediv," prohodil pan Bohuš. „Zdejší krajiny, ač krásné a zdravé, leží tak daleko mimo hlavní dráhy, že sem zřídka zabloudí noha pocestného, zeměpisci pak mají za to, že jsou Čechy již tak dokonale prozkoumány, že tu nelze nic nového objeviti. Omyl přenáší se z jedné mapy na druhou. Vždyť jsem nedávno viděl mapu, na níž udán jest počátek Sázavy až na Moravě. Snad měl někdo tento potok za přítok a tak hledal pramen v Malém Dářsku."
„Tomu by se byl mohl každý vyhnouti," prohodil pan lesní, „kdyby se byl zeptal zdejších lidí. Les, do něhož nyní přicházíme, nazývá se Doubravník, a od něho béře Doubravka jméno. Z tak zvaných Ranských rašelinišť sesiluje se několika přítoky, tak že přichází do rybníka Řeky již co značný potok."
Vysokým jehličnatým lesem putovali pocestní podél mladé Doubravky. Nad lesem a na blízkých lučinách rozléval se sluneční jas plným proudem, do šera stínu jen tu a tam vnikl zvědavě osamělý paprsek, hopkuje laškovně od sněte k sněti, od letorostu k letorostu, až se snesl do kyprého mechu a tam rozložil se v rosné kapce v přeskvoucí barvy drahokamů. V dáli zaklepal datel na dutý strom, čermáček zapískal a sýkora ozvala se s vrcholu stromu. Vzduchem mihlo se žluté ptáče, sedlo na větvici a počalo přelíbezně zpívati. Byl to zvonohlík, jinde vzácný zpěvák, zde však častý host, jemuž tu říkají lesní kanárek i pro barvu peří, i pro krásný zpěv. Po cestě čtyř kilometrů zaleskla se před nimi as na tisíc metrů veliká hladina rybníka Řeky, v ní pak odráželo se slunce tak silně, že nebylo možno najednou celou přehlédnouti. Dílem les, dílem louky nebo vysoký rákos tvořil kolem hladiny jako z roztaveného stříbra skvostný lem smaragdové zeleně, že se chodci žasnouce zastavili.
„Tento rybník," prohodil pan polesný, „jest první vodní nádržkou, již plná Doubravka; pod ním najdete jich ještě více; druhdy bávalo jich tu mnohem více."
„Kterak pak souvisí se Sázavou?" ptal se Jaroš.
„To uvidíš brzy na vlastní oči," odvětil pan polesný. „Nyní dáme se na východ tamo k vesnici Hluboké, odtud pak dále k rybníku Malému Dářsku, a tam uzříme pojidlo obou řek."
Štírový potok
Šli tedy močálovitými lukami, přes slatiny a třasoviska, sytě zelenou travou i hebkým mechem, v němž svištěla voda pod nohama, až se dostali k dosti vysoké hrázi, zdržující vodu Malého Dářska. Kolem toho vedl je pan polesný až k chobotu, z něhož vede široká strouha k jihu.
„Tuto jest počátek Sázavy," pravil ukazuje na vodu ubíhající k rybníku Velkému Dářsku. „Nepočíná tedy, jak se za to má, řeka tato v slatinách a močálech, ale tuto v rybníku."
„Nemá Malé Dářsko přítoků?" tázal se Josef.
„Nikoliv. Tento rybník má pouze vodu dešťovou a sněhovou, pak onu, která se sem tlačí z rašelinišť a snad několika podzemními prameny; zato však má dva odtoky."
„Nevidím, leč jednoho," poznamenal Jaroš.
„Vrátíme se na hráz, a tam uzříme druhý."
Puzeni zvědavostí kráčeli pocestní rychle cestou, kudy přišli, a záhy ocitli se na hrázi rybníku. V té uzřeli splav, pod nímž šumíc ubíhala voda k západu a ztrácela se po toku asi tří kilometrů v rybníku Řece, mísíc se tu s vodou Doubravky.
„Přetéká?" tázal se Jaroš Josefa.
„Nepřetéká!" odpověděl tento, „ale roztéká se a záhada jest rozluštěna."
„Jsme tedy nyní právě na předělu obou řek."
„Jsme na předělu Sázavy a přítoku Doubravky."
„A což tento přítok nemá jména?"
„Má jméno," vmísil se do hovoru pan polesný. „Jmenuje se Štírový potok, údol, jímž protéká, sluje Štírový dol a mlýnu tamto na potoce říkají Štírový mlýn neb Štíří."
„Proč pak se to vše tak jmenuje? Či jsou tu snad štíři?"
„Nikoli, štírů tu není, ale v létě tu bývá hojnost mloků a čolků, jimž zdejší lid říká neprávě štíři."
Pocestní se ubírali podél potoku a pan Bohuš vypravoval:
„Jako prameny Doubravky, tak jméno Sázavy způsobilo nejednomu učenci zlou chvíli. Někteří se domýšleli, že se Sázava druhdy jmenovala Palava a Sázava že se říkalo Želivce."
„K Palalvě teprve přijdeme," podotkl krajánek Fiala. „Jest to potok proudící ze Železných hor do Doubravky."
„To bylo ovšem některým učencům neznámo, a odtud záměna jmen i řek," doložil pan Vít.
„Tato krajina náležela druhdy rozličným pánům," hovořil dále pan Bohuš. „Značnou její část drželi mniši cisterciáci z kláštera Žďárského a tamto v městysi Vojnovu Městci měli svou residenci."
„Proč pak se nazývá Vojnův Městec?" otázal se Jaroš.
„Protože náležel pánu Vojnovi k Kunštátu. Od něho prý nazývají se také hrabata Chotkové z Vojnína."
Rybník Řeka
Vesele klepal mlýn v Štírovém dole; než pocestní se tu nezastavili, ale obšedše nádržku a překročivše most dívali se, kterak štírový potok se ztrácí v spoustě vod rybníka Řeky.
„Kdy pak byla Řeka naposledy lovena?" otázal se krajánek Fiala.
„Poslední neblahý lov byl před třemi lety," odpovídal pan polesný.
„Proč pravíte neblahý?"
„Proto, že při něm zahynul člověk."
„Jak se to stalo?"
„Tento rybník lovívá se vždy teprve po mnoha letech, ale mnoho dobrých ryb v něm nebývá. Jako horské rybníky vůbec má i on dno velice bahnité. O lovu kradou lovci často ryby tím způsobem, že je zašlapají do bahna, když pak odešli dozorcové, vyhledávají je a odnášejí domů. Po skončeném lovu lezou často i jiní lidé do rybníka, aby lovili drobné ryby zbylé v kalužinách, nebo v lovišti ze sítě uniklé. Po posledním lovu kráčel jsem právě po hrázi rybníka. Bylo to asi dvě hodiny po západu slunce a hustá tma rozložila se nad krajinou. Tu zazní náhle z prostřed rybníka úzkostné volání: Pomoc! Pomoc! - Kdo jest tam! zvolám silným hlasem. Pomoc! Pro Boha pomoc! Topím se v bahně! volá úpěnlivě onen hlas. Co síly stačily bežel jsem tamto do vesnice a volal jsem na poplach. Lidé, zvěděvše, co se děje, a poznavše okamžitě velikost nebezpečí, sbíhali se se všech stran s tyčemi, háky, prkny a provazy, a co nohy mělo, spěchalo na pomoc. Ze smolných loučí byly na rychlo srobeny pochodně, a při jejich světle uzřeli jsme skoro uprostřed rybníka muže zapadlého v bahně až po pas. Čím více se namáhal, aby se vyprostil, tím hlouběji zapadal do rozbředlého bahna. Rychle počali jsme klásti prkna, abychom se k němu dostali, než nedaleko od břehu počala i ona zapadati, že nebylo možno po nich kráčeti bez svrchovaného nebezpečí. Někteří svazovali provazy a snažili se dohoditi tonoucímu jeden konec, než vzdálenost byla příliš velika a pokus ten se nezdařil. Měsíc zatím vyšel, a při jeho světle viděli jsme, že úpějící nešťastník zapadl zatím až po paže.
Křečovitě mával rukama opíraje se o řídké bláto, ale tíže vlastního těla táhla ho do neúprosné hlubiny; hrůzou oněměl, vida před sebou smrt nevyhnutelnou. V němém zoufalství stáli jsme na břehu, viděli jsme hynouti člověka, bližního, bratra a nemohli jsme více ničeho podniknouti na jeho zachránění. Nešťastník zapadal stále, již jen hlava čněla ze zrádného bahna, ještě srdcervoucí výkřik a umlkl navěky. Bahno přijalo svou oběť, aby ji nikdy více nevydalo. Srdce se nám svíralo žalem a útrpností, jako na povel poklekli jsme všickni a nikdy snad nemodlili jsme se tak vroucně za duši zemřelého, jako v onom okamžiku. Ženy plakaly a lomily rukama, a i naše oči zalívaly se slzami. - Druhého dne bylo již nešťastné místo zalito vodou, a pátrání po mrtvole zůstalo bez výsledku."
„Jak jest možno, aby tu bylo bláto tak hluboké?" tázal se Jaroš.
„To lze snadno vyložiti," odpověděl pan Vít. „Území se tu sklání z obou stran, a kde jest nyní rybník, bývala druhdy hluboká dolina, z jejíhož dna vyvěralo několik pramenů. Bahno, které se zde usazovalo z kalné vody po staletí, bylo namáčeno shora vodou rybničnou a zdola prameny, čímž bylo stále udržováno v stavu polotekutém. Je-li člověk těžší, než stejný objem bláta, musí pak nutně padati ke dnu."
„Po zákonu Archimedovu," ozval se Josef.
„Ano, po zákonu Archimedovu," doložil pan Vít. „Takových propadlišť nalézá se mnoho na povrchu zemském, zvláště na pobřeží moře a při některých velikých řekách a jezerech. Někde jsou to zrádné písčiny, jinde půda na pohled pevná, z níž vyrůstají věkovité stromy, pod ní pak jest propast naplněná vodou. Zdánlivě beze vší příčiny propadne se celý les se vším, co v něm žije, do hlubiny, a místo něho vlní se voda, která opět pokrývá se okřehkem a rašelinivkou, připravující půdu rostlinám vyšším. Tento děj opětuje se snad po staletích, ale rostliny potopené tlí v nedostatku vzduchu a mění se v rašelinu a uhlí."
„Zdali pak se zvědělo, kdo byl onen ubohý utopenec?" ptal se Fiala.
„Shledalo se, že zmizel z blízké obce podruh, a dosud se neví, kam se poděl. Chodíval prý rád na ryby, a proto se má za to, že on snad utonul, než jistoty není.
|
|
Úryvek je z knížky Doubravka, obraz cestopisný, kterou napsal J. V. Neudoerfl a v Chotěboři tiskem vydal Karel Veselý v roce 1892
(pravopis autentický, mezititulky J.Z.)
|
předchozí / další stránka
|