| 1. července až 31. srpna 2005 |
|
Prázdniny. V tuto dobu zde přibývaly texty, které neměly souvislost se vzpomínáním, proto jsem je při úpravě v roce 2008 odstranil. |
| 1. září 2005 |
|
V libické škole nás v první třídě učil pan řídící. Jmenoval se Alois Brtek. Říkalo se mu takhle postaru a nikomu to nepřipadalo divné. Možná opravdu byl ve funkci řídícího učitele, neboť škola neměla víc než tři kantory. Jeho dcera Jana pracovala ve školce, ale mě, myslím, neměla, protože si na ni v této souvislosti nedokážu vzpomenout. Stejně tak si ale neumím vybavit svůj vůbec první školní den v životě. Vím však, jak jsme se učili psát. Pan řídící nám do sešitu s širokými řádky předepsal svislé nakloněné čáry a my jsme v nich potom pokračovali. Později čáry nahrazoval písmeny. Zpočátku jsme ho napodobovali tužkou, potom přišlo na řadu namáčecí a nakonec plnicí pero. Nemáčecí pero sestávalo z dřevěné násadky a zasouvacího kovového perka. Nejvíc se mi líbilo rozlévání inkoustu. Ještě dnes cítím jeho vůni. Na sešikmených lavicích jsme nahoře měli rovinku a v ní plechové šoupátko, pod nímž se skrývalo uchycení pro inkoustovou láhvičku. Pan řídící vždycky čas od času odněkud vyndal velkou láhev plnou temně modrého inkoustu - láhev asi litrovou, ale já ji mám dodnes před očima jako láhev obrovskou -, my jsme si ty naše malé láhvičky z pod šoupátka vyšťourali, postavili je na plošinku, pan řídící chodil mezi lavicemi a umně doléval. Násadková pera jsme používali kvůli tomu, abychom se naučili držet správně jakýkoliv psací nástroj a abychom s ním do papíru neryli coby přičinliví zahrádkáři. S násadkovým perem to totiž nešlo. Buď se hrot rozjel jako nožky lehkých žen, anebo se nám podařilo udělat čáru přes několik listů. O kaňkách raději ani nemluvě. Plnicí pero už byl pokrok. Jmenovalo se příznačně Žák, mělo červené nebo zelené plastové víčko a stejně tak barevný šroubovací kryt na pístek, kterým se do průhledného těla natahoval inkoust. Za svůj školní život jsem spotřeboval mnoho plnicích per. Občas jsem je zřejmě používal i k jiným účelům, než ke kterým byla určena. Třeba k vyrývání srdíček do vrchních desek školních škamen. V dospělosti jsem pak dostával i takzvaná pera luxusní, neboli značková, ale musím popravdě konstatovat, že nepsala o nic lépe než staré dobré Žáky. A v osmé či v deváté třídě nastoupila velká éra propisovaček, protože se u nás začaly masově vyrábět a prodávat a protože je někteří kantoři tolerovali a jiní oficiálně povolovali. Zbytek tvrdil, že nám kazí rukopis (ty propisky) a že v jejich hodinách jen přes moji mrtvolu (tedy přes jejich mrtvolu). Svůj vůbec první školní den si tedy vybavit nedovedu. Jen mně utkvělo v paměti, že jsme veškeré školní pomůcky dostali zdarma, včetně koženého, světle hnědého, podlouhlého penálu, který se zapínal na jednu patentku, otevíral jako psaníčko a v jehož útrobách byla tři gumová poutka na tužky, jedno větší na gumu a v postraní chlopni kapsička na perka. Dostali jsme červený slabikář a žlutou početnici, učebnice, které jsme nemuseli vracet jako ty v dalších ročnících, rozdávali jsme si sešity, pravítka, tužky... Jen brašnu na záda jsme si museli přinést z domova. |
| 2. září 2005 |
|
Od dob legendárního rakousko-uherského mocnářství dodnes se v našich školách udržuje zvyk věšet na čelní stěny učeben hlavy státu. Moji laskaví čtenáři mi rozumějí, myslím samozřejmě portréty, zarámované a za sklem, co kdyby na ně kálely mouchy. Kolem osmašedesátého tam relativně dlouhý čas visel pouze barevný státní znak, protože tím jednak dávalo kantorstvo na vědomí, co si o socialismu myslí, a potom byl také zrovna odstoupen Antonín Novotný a Ludvík Svoboda teprve čekal na zvolení. Nevím, na které škole, ale už jako novinář, zažil jsem čistě náhodou, jak svědomitý školník při výměně státníka otevřel zezadu obraz, aby vložil fotografii Havla, a tam se tísnily snímky Beneše, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, Svobody a Husáka... Divný zvyk. Nutit děti, aby se denně koukaly na staré, šeredné, vypelichané chlapy. Není to nějaká úchylka? |
| 3. až 5. září |
|
O libické pouti je už v šest večer tma. Tohle přísloví jsem si vytvořil v době, na kterou tady vzpomínám, a užívám je dodnes, ačkoliv to vlivem letního času není pravda. Nebyla to pravda ani tenkrát, šlo o umělecké vyjádření pocitu. Básník tím chtěl říci, že když se v uvedenou hodinu slunce skloní k západu, padne na něj smutno. Z právě končícího krásného pouťového dne. Co snědeno mělo být, je skoro snědeno, ale občas se dá ještě někde něčeho uždibnout nebo usrknout z nedopitých štamprliček, návštěvy se rozjížději k domovům, stánkaři sklízejí své zboží... A člověk musí druhý den do školy. Když libická pouť vyšla mimo prázdniny jako letos, chodívaly s námi do třídy děti světských, kterým jsme říkali komedianti. Minimálně alespoň týden, než se jejich rodiče i s kolotoči a maringotkami přesunuli jinam. Tyto spolužáky jsme pokaždé obdivovali. Byli totiž většinou starší, než nakolik jejich věk odpovídal postupnému ročníku, nosívali si na hodiny šíleně opotřebované učebnice a učební pomůcky, ale hlavně - byli super oháknutí a děsně toho věděli o životě. Zprostředkovávali nám vlastně spojení s opravdovým světem. Jako kdysi krajánci. A nezřídka nás poučovali i o věcech, o kterých si dospělí mysleli, že na ně máme ještě dost času. Také nás před nimi důsledně varovali. Veskrze zbytečně. Vzpomínám na jednu dívenku jak úhel černovlasou a černookou. Kolik mi tak mohlo být, třetí, čtvrtá třída? A jen tak pro pořádek - v Libici nad Doubravou, vesničce skoro střediskové, obci, která chce být městysem, ale bez vysokorychlostního internetu, je v pondělí po první zářijové neděli posvícení. Tedy dnes. Tedy chutě do husičky, knedlíčků a zelí, pívečko k tomu. Tedy - z železnohorských lesů jsem si včera přivezl houby, dám si tudíž smaženici a minerálku, protože se prý na ně nesmí alkohol a protože mám na ně chuť. Posvícení neposvícení. |
| 6. září 2005 |
|
V libické škole jsme dostávali učebnice na začátku školního roku. Malečtí učitelé však byli prozíravější a knihy pro příští ročník nám do opatrování dávali těsně před vysvědčením ročníku předchozího. Měli jsme je tak přes prázdniny doma a škola se zbavila starostí se skladováním. Rozdávání učebnic se mi vždycky líbilo. Na konci každé knihy byla asi šestiřádková tabulka, do které žák zapsal školní rok, svoje jméno a poznámku o stavu. Nezřídka tam stálo: Salátové vydání. Jakmile jsme tu kterou knížku obdrželi (rozdávali jsme si je, čili houfně do kabinetu nebo do vyšší třídy, tam nabrat štos a pěkně každému na lavici), hned jsme se zajímali, kdo ji měl před námi a závistivě pokukovali po sousedovi, na kterého se usmálo štěstí, neb směl opatrovat relikvii po nějaké školní osobnosti. Docházelo k vekslu, nezřídka k násilnému zabavování, což se neobešlo bez tahanic, případně bez několika ran do hlavy předmětem doličným, takže pak logicky následovalo upřímné divení: "A soudružko učitelko, já jsem dostal tu matematiku velmi poškozenu. Stránky létají prostorem. Prosil bych vyměnit." "Nojo," zabrumlala si kantorka pod vousy, "jako bych kolegovi třídnímu neříkala, aby si učebnice zkontroloval dříve, než je od žáků vybere." Celé to zřejmě mělo fungovat tak, že když se tabulka zaplnila, byla učebnice vyřazena z oběhu a nahrazena novou. Leč ne vždy se tak stalo. Další jména se objevovala i pod ní. Bývali jsme šetrnými žáky, svých knih jsme si vážili a pečlivě je opatrovali. Však nás k tomu také učitelé vedli. Vzpomínám na nižší ročníky, kdy jsme se učili na každou učebnici vyrábět obal, někdy stačily noviny, jindy jsme použili voskovaný papír, který pochopitelně vydržel déle. I dnes mám občas chuť si takhle zabalit knihu, kterou právě čtu. Snad bych to ještě uměl. Připadala by mi osobnější, důvěrnější, byl bych blíž jejímu obsahu... Trošku cvokárna, že? Zrovna se prokousávám Dějinami židovského národa od Paula Johnsona a nevím, jaký papír bych musel sehnat na obal, aby to bylo stylové. Ve vyšších ročnících se už daly koupit průhledné i neprůhledné plastové obaly, které se lehce navlékaly, ale nedalo se na ně kreslit. Rozdávání nových učebnic se mi líbilo i proto, že jsem mohl odhalovat tajemství, dychtivě listovat a nedočkavě hledat, co mě v nastávajícím školním roce čeká. A vždycky jsem si říkal: "Tohle že se budu muset naučit? To nemyslej vážně!" Abych před vysvědčením jen tak ledabyle prohodil: "Tohle že jsem se naučil? Takové samozřejmosti!" |
| 7. září 2005 |
Když jsme v září začali chodit do školy, foukalo prý ze strnišť. Znamenalo to, že už je po žních a že se sklizenými družstevními lány prohání větřík, vítr, fujavec. A zpívá. Fouká ze strništ, slovní obraz, který se v našich učebnicích objevoval velmi často. Představoval jsem si ho asi takhle:
 Jenže když tahle fotka tuhle sobotu vznikala, bylo bezvětří a místo zpěvu mi nad hlavou burácely švédské stíhačky. Brr, až jsem se bál... A někde tam v dálce pořád stála moje rodná, nadevšecko drahá a vždy milovaná malečská škola. |
| 8. září 2005 |
|
Předevčírem jsem tvrdil, že jsme byli šetrnými žáky a svých učebnic jsme si vážili. Trošku jsem přeháněl, přiznávám. Často jsme knihami mlátili po hlavě spolužáky,
stejně často jsme je používali jako létající talíře, přičemž třída byla vesmírem, a s jakou razancí jsme je házeli do aktovek vždy, když skončila hodina, raději nechám bez komentáře.
A přitom už Jehuda ha-Chasid ve dvanáctém století své žáky nabádal: "Člověk nemá knihami bít jiné učence nebo je po nich házet." A jeho vrstevník rabi Moše ben Maimon k tomu dodával: "Člověk by se měl chovat tak, aby dělal čest svým knihám." Šetrní jsme však museli být ke svým školním brašnám. A to doslova. Během devítileté docházky jsem vystřídal dvě (!) tašky. Od první do páté třídy jsem na zádech nosil klasickou koženou aktovku s typickým designem té doby, od šestky do devítky jsem si vystačil s botaskou. Vyráběl ji národní podnik Botas. Byla módní, ale nepraktická, protože se nosila na dlouhé kšandě přes rameno. Podobnou měli skoro všichni spolužáci. Proto má naše generace křivou páteř. Ta dnešní ji mít pokřivenou nemůže, což ostatně vidím na svém synovi, který mění školní batůžek co půl roku. Díky slohovému sešitu z deváté třídy, který se mi podařilo najít, vím, jak moje brašna vypadala. Šlo o popis předmětu. Cituji se: "Taška normální velikosti má tvar obdélníka. Je vyrobena z černé umělé koženky a uvnitř potažená červeným plátnem. Rozevřením se dělí na dvě části, jež jsou spojeny po bocích koženými výztužemi tak, že při otevření víko se dnem svírá ostrý úhel. Brašna stojí na čtyřech velkých pozinkovaných nýtech. Vnitřní prostor dělí středová přepážka, v níž je zipem uzavíratelná schránka, na poloviny. Vrchní (víko) ještě vylepšuje všitá kapsička. Celou tašku lze uzavřít dvěma pozlacenými zámky, mezi nimiž pevně drží rovněž dvě kožená, hranatě tvarovaná ucha. Brašna se nehodí na běžné nákupy a používá se především do zaměstnání nebo do školy." |
| 9. září 2008 |
|
Prezident dnes podepsal zákon, který zakazuje kouřit ve školách. Chudáci žáci. My jsme v jejich věku kouřili lípy nebo partyzánky. Nemyslím stromy ani příslušnice lesních oddílů, přesně takhle se totiž jmenovaly cigarety. Byly po deseti kusech v jednoduché nažloutlé papírové krabičce, která se nejčastěji otevírala z boku. A byly bez filtru. Nekupovali jsme si je, šťastnější z nás je doma brali otcům. Potají, po jedné, po dvou, aby nikdo nic nepoznal a aby si užil i kamarád. Třeba já, protože naši bohužel nekouřili. Stejně šlo jen o ojedinělé pokusy. Vzpomínám si, jak jsme na smetišti našli plechovou škatulku na výrobu cigaret. Byla velká jak krabička na mýdlo, když se otevřelo víčko, napnulo se zároveň plátýnko, na které se položil papírek, nasypal tabák, papírek se na jedné straně podélně naslinil, víčko se zavřelo, papírek uvnitř se sroloval a z okénka vypadla cigaretka. Kostrbatá, všelijaká, ale pro nás super. Problém byl, že jsme neměli tabák. Občas jsme si vypomáhali nalezenými nedopalky, ale hlavně jsme do strojku strkali všechno, co se jen trochu tabáku podobalo. Suché listí i suché kopřivy. Ty hořely stylem fšššt a bylo po kouření. Jednou přišel Luďa Součků s tím, že jeho táta suší na půdě opravdový tabák, pár listů jsme si půjčili, hulili je všelijak, se zanícením a dlouho, ale jejich nedosušenost vykonala své, brácha byl tak zelený a bylo mu tak špatně, že nás přešla všechna sranda. Respektive nepřešla... Naštěstí ten den babička vařila koprovku a uvěřila, že mu poněkud nesedla. Ovšem tohle je prázdninový příběh. Sem nepatří. Ve škole se cigaretový kouř linul pouze ze sborovny a nikdo z toho nedělal vědu. Natož aby přijímal nějaké zákony. |
| 10. září 2008 |
|
Žákovské knížky jsou zajímavý studijní materiál. Ty moje zejména. Kupříkladu 10. září 1969 jsem byl zkoušený z Byzantské říše. Dostal jsem za jedna a zkoušejícím byl učitel Lana. Udivují mě na tom dvě věci. Jednak že jsem už desátý den docházky věděl něco o tomto starodávném státním útvaru, který, jak dnes jen tuším, zanikl někdy v polovině patnáctého století obsazením tureckým vojskem, a potom - na dějepis nás měl pedagog Lana. Na tuhle souvislost si totiž už vůbec nevzpomínám. Byl to zřejmě odvážný chlapík, neboť v osmé třídě se první zkoušení odehrávalo 16. září (Př. - Tkáně) a v šesté třídě až 30. září (Diktát). Daleko největší ranařkou však byla paní učitelka Poděbradská v deváté třídě, už 6. září si dovolila přijít s desetiminutovkou. Ovšem ze zápisu v žákovské se nedá určit, na jaké téma a dokonce ani z jakého předmětu byla. Kuriozit lze najít víc: ČJ - kratičká písemná prověrka. To by mě tedy zajímalo, co bych si pod tím měl představit... Nebo: 12/11 Četba textu. Co bych asi tak jiného měl číst? Nebo: 2/12 F - Kilopond (za 3, Cimplová), 22/4 Z - Řeky a jezera SSSR (za 3, Cimplová); hm, Sovětský svaz mi nikdy nešel, ani na střední škole, furt jsem s ním měl problémy, já ho vlastně bojkotoval, nojo, vždyť já už jako dítě byl disidentem... A tady je jasný důkaz: 7/1 D - VŘSR - ozbrojené povstání (za 4, Poděbradská). |
| 11. a 12. září 2005 |
|
Mrzí mě, že jsem nikdy nedostal poznámku, která by se stala legendou. Malečtí učitelé to zřejmě nemívali ve zvyku. Když už něco psali, dávali si dobrý pozor, aby se před žáky nezesměšnili, tudíž si důkladně přečetli každý text, který dávali z ruky. Tradovala se akorát průpovídka paní učitelky Cimplové, která ji používala, když někoho chtěla upozornit na jeho poněkud mdlý rozum, a sice: "Prosím, v kabinetu není kůň na obrázku ani vycpaný." Pro pomůcku na přírodopis údajně poslala svého žáka a tohle byl výsledek. Nezesměšňoval učitelku a nebyl písemný, takže nic. Poznámky nejsilnějšího kalibru, které se mi podařilo ve svých čtyřech dochovaných žákovských knížkách z šesté až deváté třídy objevit, jsou opravdu příznačné: Neměl v pořádku opravu úkolu, proto byl poškole, Poděbradská a Potvrzuji příjem 10 Kčs, Cimplová. A pak že byla tenkrát škola zadarmo. |
| 13. a 14. září 2005 |
|
Je nesporné, že k největším symbolům školy odjakživa patřila křída a tabule. Od prvního ročníku základní školy jsme žili v představě křídy bílé a tabule černé, jenže když jsme potom od šestky přešli do Malče, nevěřili jsme vlastním očím. Tam měli desky za katedrou střízlivě zelené. Asi nesehnali správnou barvu, říkal jsem si a přiznám se, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem pochopil princip - původní dřevěná tabule byla totiž potažená speciální umělohmotnou fólií. Dnes už asi není škola, kde by ji nepoužívali, dokonce píší tmavými mazacími fixkami na světlé fólie, aby se neprášilo. Tenkrát ale šlo o novinku, v tom byla Maleč asi opravdu napřed. Ale stejně mi vrtalo hlavou, v čem mohla být výhoda. Psalo se křídou, mazalo houbou nebo hadrem. A když jsme houbu pořádně nevymáchali, dělala stejné šmouhy jako na černé barvě. Navíc si člověk při geometrii musel dávat pozor, aby ji nepropíchl kružítkem. Myslím fólii, ne učitelku, i když někdy měl chuť na obojí. Aha, jasně, v tom byl zřejmě vtip, při poškození se nemuselo pracně natírat, neboť natírání je věda a každý je neumí, byť jsou dnešní barvy jiná kategorie, než bývaly před třiceti lety; naopak, svlékla se a nahradila jinou. Myslím fólie, ne učitelka. Malečský ředitel musel pravděpodobně vykrást sklad s fóliemi, protože jsme je nacházeli napnuté nejen na tabulích vpředu - a mnohdy na několika tabulích, nikoliv jen na jedné dvoukřídlé zavěšené lankem na kladce umístěné na kovové traverze připomínající železniční kolejnici -, fólie byly prostě všude, v některých učebnách na postraních nástěnkách, některé na sobě měly trvale červené linky, jiné obrazce. Nebo co to bylo. Úplná fóliománie. Ačkoliv - když o tom tak uvažuju a když přivřu oči, jednu přednost přece jenom vidím. U versatilek jsme vyšroubovávali vnitřky, takže zůstávaly trubičky, špendlíky jsme opatřovali křidélky z bavlnek a flusali je do dálky. Do fóliových tabulí, kam se lehce a v tichosti zabodávaly. Vlastně dvě výhody. Křídy neskřípaly, když jsme po nich psali. Myslím po fóliích. A těmi křídami. Pochopitelně. Učitelky bez fólií byly jen klukovské představy... |
| 15. a 16. září 2005 |
|
"To my, tenkrát mladí učitelé, jsme viděli v zelených tabulích, na něž se psalo žlutou křídou, bourání starého přístupu k vyučování," napsal mi Jiří Poděbradský jako odezvu na předvčerejší zápis. Pocit tenkrát mladých učitelů byl zřejmě natolik silný, že jsme podobný názor sdíleli i my, tenkrát rozjivení žáci. Ovšem bouračky se v Malči té doby neděly jenom v tabulích. Například fyzika. Jestliže jsme si v nižších ročnících dosud vystačili s kilopondy, atmosférami, kaloriemi a koňskými silami - a vyhovovaly i vrstevníkům na mnoha jiných školách -, fyzikář nás nutil do newtonů, pascalů, joulů a wattů s tvrzením, že jde o jednotky nové, moderní a světově jednotné a že se v budoucnu nebude používat nic jiného, tudíž bychom je měli mít zažité už nyní. Tedy tenkrát. A vyslovit před ním váha ve smyslu hmotnost byla přímo svatokrádež. S odstupem času jsem ale získal dojem, že záviděl chemikářům jejich periodickou tabulku prvků (dále jen PTP), proto jako fyzikář tvrdě prosazoval svoji Systéme International d' Unités (dále jen SI), aby si byli kvit. Ve fyzice se mi líbila práce. Učitel si přinesl malý pochromovaný váleček, posunul jej z jednoho konce metru na druhý a prohlásil, že je joule. Musel při tom samozřejmě válečku udělit sílu, kterou člověk potřebuje, aby během jedné sekundy hodil kilogramové závaží do vzdálenosti sta centimetrů přesně, což je pěkný švih. Joule je podle SI jednotka práce. A taky energie. Trošku nefér. Když hodinu nehnutě zírám na prázdnou stránku Wordu ve snaze něco vymyslet, což je moje práce, za níž jsem placen, jsem dokonale zničený, aniž bych při tom pohnul jediným závažím. Natož nějakým Newtonem. Trošku si z fyzikáře dělám prču. Měl by ale nosánek nahoru, kdyby jen tušil, jak se mi jeho úchylka pro SI hodila, když jsem o pár let později maturoval. Tehdy už se mezinárodní soustavou jednotek domlouvali všichni. Mimo Amíků, pochopitelně, kteří si dál hleděli svých gallonů, acrů, mílí, stop, palců a pinďourů... |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |