| 17. června 2005 |
|
Zmiňoval jsem se o žáku malečské základní devítileté školy, který v Blatnici zapálil stoh. Stohování tenkrát patřilo mezi moderní technologie skladování slámy. Bylo velice jednoduché a tím patrně i levné.
Zemědělci sváželi snopy obilí k mlátičce a vymlácenou slámu potom fukarem opatřeným řezačkou foukali na obrovskou hromadu. Později vozili vymlácenou slámu od kombajnů. Několikametrové stohy stávaly u každého kravína a převyšovaly ho dvakrát, někdy i vícekrát.
Z této zásobárny potom slámu postupně odebírali, zkrmovali či s ní podestýlali a to až do dalších žní, kdy si zase nafoukali novou hromadu. Stoh býval oblíbeným cílem našich klukovských her. S odstupem let se musím až smát, s jakou urputností nám rodiče a ostatní dospělí zakazovali ke stohu se jen přiblížit, natož na něj lézt a skákat z něj dolů, a s jakou zavilostí jsme si z jejich zákazů dělali dobrý den. Dobývali jsme vrchol z různých stran a sjížděli svahy sešupem, anebo se zavrtávali dovnitř či jinak dováděli, dokud nás to nepřestalo bavit, nebo dokud nás někdo nevyhnal. Aby doma nic nepoznali, museli jsme se vždycky očistit od slámy, plev a všeho možného. Neznalý člověk by ale neřekl, kam všude se důkazy takových hrátek umějí dostat. Odtud zřejmě výraz o osině v intimních částech těla. Sebepečlivější očištění však nemuselo znamenat výhru. Stoh totiž čněl nad okolím a neznám rodiče, který by nepoznal svého potomka i na sebevětší dálku. A když se spletl, žádná škoda, preventivní výprask je taky výprask. Obavy chápu a chápal jsem je i tehdy; chápal, nikoliv respektoval. Ve stohu mohly být otvory, do kterých když dítě zapadlo, těžko se dostávalo ven. Nehledě na riziko požáru. Když stoh v Blatnici shořel do posledního stonku slámy, neboť hořící stohy se nedají hasit, jen vodou kontrolovat, aby se plameny nerozšiřovaly do okolí, zeptali se viníka, proč to udělal. "Chtěl jsem si nahoře na stohu zapálit ohýnek, abych si mohl opékat špekáčky," zněla jeho upřímná odpověď. |
| 18. až 22. června 2005 |
|
Když vzpomínám na přelom šedesátých a sedmdesátých let, musím konstatovat, že naše školní generace té doby nebyla nijak výrazně ovlivněna módními výstřelky. O to méně, že jsme žili v malé vesničce pod Železnými horami. V Praze možná, co možná, určitě, ale v Malči? Mladé ženy nosívaly drdoly, mladí muži dlouhé vlasy. Pokud měl někdo zástřih velice krátký, ještě kratší než na ježka, znamenalo to, že se právě vrátil z basy, anebo v lepším případě z vojny. Holohlavost byla považována za úchylku a za takovým člověkem se lidé otáčeli stějně jako za černochem nebo za zpěvákem Pepíčkem Zímou, prošel-li kolem. U mužů hrál roli i způsob česání. Dopředu na pěšinku nebo jakkoliv jinak dopředu znamenalo mladost a modernost, nahoru a dozadu klasiku, ale hlavně stáří. Tím byl také dán například rozdíl ve vnímání našich učitelů Jiřího Poděbradského a Jaroslava Kadlečka. První jmenovaný se česal dopředu, vzadu mu vlasy šlehaly límeček a po stranách zakrývaly uši, takže nám připadal děsně mladý a šíleně moderní, kdežto chemikář a později ředitel Kadleček měl vzadu výjezd mašinkou nahoru a vpředu kouty. My kluci jsme jako účastníci povinné školní docházky dlouhé vlasy nosit nesměli. Myslím ale, že víc vadily rodičům než učitelům. V Libici jsme chodili k paní Nádherové, které jsme vždycky říkali, aby nás vzadu vzala na havla. Dodnes nevím, podle jakého Havla to vlastně bylo, protože slovo samo o sobě nic neznamená; leda havelka, což je houba. To už si víc dovedu představit stříhání podle hrnce, které se tradovalo a snad i praktikovalo. Neznáte? Hrnec na hlavu a podle okrajů šmik, šmik, šmik. Ano, zažil jsem i to, kdy učitelé chodili mezi lavicemi a kontrolovali nás, šestnáctileté či sedmnáctileté chlapce, zda máme vlasy řádně nad límec, a když ne, okamžitě jsme museli k holiči. A třeba i v době vyučování. Tohle ale trvalo jen několik měsíců. Snad šlo o chvilkové ztopoření moci, které brzy zvadlo, a my jsme si pak už dál nosili, co jsme chtěli. Ale upřímně, nikdy jsem nebyl příznivcem příliš dlouhých vlasů. Líbily se mi vlasy Beatles v době jejich největší slávy, delší už ne, i když své úplně nejdelší jsem nosil někdy v devatenácti, sahaly mi lehce pod ramena, vojna mi je vzala, a pak už mě to přestalo bavit. Tenkrát mě však vlasy až tak nedojímaly. Tenkrát mě víc trápily minisukně. |
| 23. června 2005 |
|
Tenkrát byly minisukně novinkou, abych navázal na včerejší téma, nikdy předtím se nic podobného v módě neobjevilo, ale nevzpomínám si, že by některá z našich spolužaček něco takového do školy nosila. Narozdíl od současnosti oblékaly v té době miniaturní kousek sešité bederní látky pouze dívky nebo velmi mladé ženy, byť leckteré nedoceňovaly grafický tvar svých nohou. Ať tak či onak. Ty s krásnými liniemi netušily, co to s námi kluky dělá, anebo možná tušily, ale nedbaly, anebo dbaly, protože je to bavilo, a ty s dolními končetinami napodobujícími písmena či haluze v zanedbaném lese zase postrádaly soudnost. Ačkoliv, říkaly si asi, když se ti moje nohy nelíbí, dívej se jinam. Jenže to nešlo. Bůh ví, že to nešlo. Ať tak či onak. Myslím, že minisukni nosila paní učitelka Dvořáková. A snad taky trochu i paní učitelka Stehnová. Rády sedávaly bokem na lavici, anebo si přehazovaly nožku přes nožku... A pak se divily, že jsme roztěkaní, nepozorní, že se ošíváme, že nám prostě není do řeči. U zbývajících pedagožek si sice nejsem jistý, ale o spolužačkách vím stoprocentně, že nic takového neprovozovaly. I když... Pamět bývá šálivá, klidně se může stát, že teď moji e-mailovou schránku zavalí výhružky typu: "Ty proutníku, tak já jsem se strojila, sukýnku zkracovala, s rodiči se kvůli tomu hádala a tys měl oči jen pro hambaté učitelky." |
| 24. června 2005 |
|
Počasí těchto dní láká k vodě. Ale vzhledem k tomu, že jsem se už dobrých deset let nekoupal v přírodě ve sladké vodě, budu pouze vzpomínat. Za našich dětských let jsme si totiž my Libičáci mohli tuhle letní zábavu dopřávat pouze v řece. Dnes leží pod vesnicí rybníček, jenž je k tomu určený (první snímek). Trošinku mě mate, že leží právě pod vesnicí. V nejnižším bodě. Logicky tak stahuje vodu, která je kontaminovaná civilizací. Nevím, obec má zřejmě čističku. Ale my jsme se tenkrát také chodívali koupat do míst, kterým se říkalo Pod Uchytilovými, a vůbec nám nevadilo, že kousek proti proudu do řeky prosakuje voda z Barťáku, kde končívaly splašky z východní části vesnice. Často jsme na kolech mířili ke Stavenovu (druhý snímek). Pamatuju dobu, kdy měli rybáři u boudy dřevěnou loďku, kterou nezamykali, my jsme si ji bez dovolení půjčovali a uprostřed rybníka z ní skákali šipky. Stavenov tenkrát nebyl ještě tak zarostlý. Jednou jsme ho přeplavávali od východu k západu a zjistili, že všude dostaneme. Nádrž mezi Jeníkovcem a Hranicemi zvanou Rohlík (třetí snímek) jsme my Čihadeláci téměř neznali, zato ohyb Doubravky Pod skálou (poslední snímek) bylo naše místo z nejoblíbenějších. Tenkrát to tam ale vypadalo úplně jinak... |
   
|
| 25. až 27. června 2005 |
|
Jedna třešňová alej patří do mých klukovských let nesmazatelně. Na Vysočině není dvakrát úrodná půda, proto naši předkové využívali nejúrodnější pole k pěstování plodin a na zbývajících pozemcích měli pastviny nebo sady. Brzy pochopili, že pro Podželeznohoří je ideálním stromem třešeň. Snáší vysoké mrazy, potřebuje propustné, teplé půdy s dostatkem vápna a mírné jižní svahy, ale hlavně - většina tradičních odrůd je cizosprašných, relativně rezistentních a v průběhu mnoha let nepotřebuje tak časté ošetřování jako třeba jabloně. Například řez. Díky těmto vlastnostem rozsáhlé třešňové aleje i v této oblasti zaručovaly každoroční sklizeň při minimální investici. Nehledě na včelstva. Není nic krásnějšího než kvetoucí sad, kde to voní, bzučí a... Třešňovka v Malči na stráni pod kapličkou vznikla v roce 1928 na popud tehdejší obecní rady, nazvali ji Masarykův sad a její zbytky jsou patrné dodnes. Říkám si, tam se takhle zjara ale muselo fajnově randit. Současný pohled na místní třešňovky je jiný. Krajinotvorný. Sadaři samozřejmě nemohou konkurovat levným třešním z nížin nebo z dovozu, proto pro své pozemky hledají jiné využití. Měli by ale od životního prostředí dostat povolení k vykácení jedině pod podmínkou, že někde jinde vysadí třešňovku novou. Zpustlých jižních svahů plných náletů je na Chotěbořsku habaděj. Potomci jim poděkují. Třešňovkou zaslíbenou nám čihadelským klukům byla alej u Štěpánova. Nevěděli jsme, komu patřila, a vlastně nás to ani nezajímalo, v reálném socialismu si nikdo na nějaké vlastnictví moc nehrál. Jen co se třešně trochu zarděly, už jsme popadali kola a hurá ke křížku. Na okraji aleje směrem k Libici totiž stával kovový kříž s plastikou Krista, tenkrát ulomenou a položenou na kamenném podstavci. To bylo naše místo. Věděli jsme, že děláme něco, co bychom dělat neměli, tušili jsme, že je tu někde hlídač se psem, ale za ta léta si nepamatuju, že by nás někdy vyrušil. Nebo někdo jiný. Přesto jsme z bezpečnostních důvodů lezli pouze na krajní stromy a kola měli dobře ukrytá v trávě, anebo připravená k nečekanému odjezdu. Co jsme utrhli, jsme okamžitě snědli, případně naházeli za tričko, abychom měli zásoby na cestu. Stejně by mě zajímalo, jaká dobrodružství zažívají současní čihadelští kluci. |
| 28. června 2005 |
|
Jelikož se nyní naše vlast hemží všelijakými školními výlety, je vhodný čas zavzpomínat na naše školní výlety. Jenže ta paměť. O minimálně dvoudenních školných výletech v sedmé a v deváté třídě jsem už psal, připomínám, že se konaly do Krkonoš, respektive do Českého ráje, ale kde jsme byli v šestce a v osmičce si ne a ne vybavit. Snad v Praze? V paměti mám totiž školní zážitek z návštěvy Národního divadla, kde jsme shlédli Zápotockého hru Vstanou noví bojovníci, v níž mimo jiných účinkoval i Jaroslav Marvan a Stanislav Neumann. Nevím, proč ctěné učitelstvo vybralo zrovna tohle sugestivní představení, ale asi šlo víc o návštěvu legendární budovy, než o nějaké dramatické umění. Snad jsme tenkrát prošli i sklepením a viděli na vlastní oči základní kámen. Nemyslím však, že to bylo při legálním školním výletu, notabene v šesté či osmé třídě. Tenhle zážitek bych spíš řadil do devítky. Jako součást literární výchovy. Ačkoliv - kdyby to bylo v deváté třídě, pamatoval bych si nějakou historku z cesty, nějaký pocit, vjem, který by těsně souvisel s děvčaty. Nic takového. Buď jsem zrovna ten den nebyl ve své kůži, anebo se výlet odehrával jindy a za jiných okolností než školních. Ale kde jsme byli v šestce nebo v osmičce? Kde? Proboha kde? A kdo to ví? Netrapte mě, napište mi... |
| 29. června 2005 |
|
V malečské škole jsme měli učebnu matematiky. Nacházela se v patře, od schodiště vlevo na konci chodby. Neznalý člověk by řekl, třída jako každá jiná. Jenže podél stěny naproti oknům byly vystaveny drátěné modely kvádru, hranolu, kuželu a dalších trojrozměrných obrazců. Snad proto, abychom si je dokázali představit, když už se o nich učíme. V malečské škole, v téže učebně, jsme ale také měli houbu na mazání tabule. A jestliže byly zmíněné učební pomůcky jednoúčelové, houba se dala použít všelijak. A také jsme ji k tomu používali. Ano, tušíte správně, při jedné z častých bitek houba zasáhla kvádr, hranol, kužel nebo já už nevím co, který vzal za své. Bylo nerozumné vyrábět tyto věci z lehkých drátů a místo sváření je pouze letovat. A ještě je vystavovat v učebně. Učitelé si snad mysleli, že když vytáhnou paty ze třídy, že my budeme způsobně sedět v lavicích, případně lehce mezi nimi korzovat a konverzovat na téma právě probrané látky. Někdy jsem se až divil jejich naivitě. Drátěný 3D nesmysl jsme se samozřejmě pokoušeli spravit, aby nikdo nic nepoznal, ale učitelka, která měla učebnu pod palcem, okamžitě věděla, kolik uhodilo, a tázala se, kdo to udělal, jako by čekala, že se přiznáme. Slízli jsme to nakonec všichni.
Copak o to, trest jsme přijímali statečně a s pochopením, nejhorší ale bylo kázání... Mimochodem, když jsem navštěvoval čtvrtou nebo pátou třídu, vyučoval v libické škole kanovník Záruba náboženství; nechodil jsem do něj, ale jednou jsem tam snad ze zvědavosti se spolužáky zůstal a takové vyrušování, pošťuchování, běhání po třídě a srandičky jsem nikdy nezažil; pan farář neměl vůbec žádnou autoritu; ale prý, jak říkaly babiččiny vrstevnice, v kostele držel pěkná kázání. Čili nejhorší bylo přežít učitelčino kázání o tom, jak si ničeho nevážíme a co z nás vyroste. Přitakávali jsme, že chápeme, že si to bereme k srdci a že se to už víckrát nestane. O pár týdnů později dostala tatáž učitelka mezi dveřmi mokrou houbou přímo do výstřihu. No co, neměla vcházet do třídy bez klepání. |
| 30. června 2005 |
| Zas tak moc se nezměnilo. I v době, na kterou tady vzpomínám, jsme na konci každého školního roku dostávali vysvědčení. |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |