| 17. až 20. září 2005 |
|
Po celou dobu základní školní docházky jsme si my Čihadeláci nejraději hráli v pojízdném kurníku. Družstevníci totiž tenkrát chovali slepice buď v oploceném výběhu s lehkou stavbou pro líheň, přenocování a snůšku, anebo početné hejno naložili do dřevěné boudy na kolečkách, vyvezli ji na louku nebo na pole a nechali drůbež, aby si nazobala, co hrdlo ráčí. Slepice byly poslušné, nerozutíkaly se, naopak, držely se kolem mobilního kurníku, spaly v něm a do kukaní se slámou snášely vejce. Později k nám ze Západu pronikl průmyslový velkochov, ve kterém byl kur domácí zavřený v těsné drátěné kleci, dostával přesně dávkovanou potravu a vyráběl a vyráběl. Vejce se pak prodávala za babku. Ještě za minulého režimu jsem byl v jednom takovém podniku na reportáži. Vešli jsme do chodby obrovské haly s tisícovkami zamřížovaných slepic, fotograf na jednu namířil objektiv a stiskl spoušť. Jakmile ale odpálil blesk, slepice se zbláznily, zvířily prach, že nebylo vidět na krok, a my jsme museli přejít do další haly. Ještě že jich tam měli asi dvanáct. V posledním desetiletí se podle stejného Západu i u nás prosazují vajíčka od slepic chovaných ve volném výběhu. Čili návrat k tomu, co už tady jednou bylo. Člověk si pak může vybrat dražší potravinu od svobodných nelétavých ptáků, anebo levnější od smutných vězenkyň. U libického kravína stály dva pojízdné kurníky. Podobaly se nízké maringotce, byly celé ze dřeva, měly sedlovou stříšku a zarůstaly trávou, protože se o ně nikdo nestaral. Družstevníci si je tam pouze dočasně zaparkovali. Jeden kurník byl již použitý, druhý nikoliv. Kupodivu jsme nejdříve obsadili ten první, snad proto, že se do něj dalo snadněji vniknout, ačkoliv byl zamčený. Malá zašupovací okénka přesně vyhovovala našim postavám, tenkrát štíhlým. Abychom mohli sedět a ležet, natahali jsme si dovnitř všelijaké papíry. Později jsme obsadili i druhý kurník. Laskavý čtenář by se mohl zeptat, co jsme tam dělali. Marně přemýšlím... Kurníky nám sloužily jako pozorovatelna, protože z nich bylo vidět od cesty k Sokolovcům, přes silnici ke Lhotce až k Bačkovskovým a Barťáku, kde tehdy samozřejmě ještě nestály rodinné domky, nestálo ani nákupní středisko, natož bytovky. Do kurníků jsme se uchylovali, když nás napadli Lhotečáci, kteří se dovnitř nedostali ani náhodou, a na to, aby nás vyhladověli, neměli dost času. V kurnících jsme se zbavovali osin a jiných nepříjemných věcí poté, co nás někdo vyhnal ze stohu; a ovšem též jsme se tam schovávali před dospělými. Ale kdybyste mě zavřeli do klece, nevybavím si, jestli jsme si do kurníků zvali také děvčata... |
| 21. září 2005 |
|
Libické kino našeho dětství bychom s klidným svědomím mohli přejmenovat na westernové, protože jsme tam chodili na westerny. Ale co s tím chotěbořským? Jeho interiér si už nevybavím, ale dvě série filmů, které jsme v něm viděli, mi navždy zůstanou v paměti. Byl to širokoúhlý Vinnetou a neméně tak rozměrný a stejně legendární Fantomas. I on byl hrdinou, kterému jsme se jako kluci chtěli podobat. Jemu, nikoliv statečnému novináři, který s ním bojoval, ani roztržitému komisaři, z kterého si dělal srandu. V této souvislosti se přiznám k trapnému omylu, který ale záhy vysvětlím. Podruhé jsem Fantomase viděl až jako středoškolák a teprve tehdy jsem pochopil, že jde o komedii. Z prvního setkání s ním jsem si totiž odnesl úplně jiný zážitek. Touha malého kluka po dobrodružství byla silnější než humor, navíc jsem ještě neznal herce Luise de Funése, nevěděl jsem, že je komik, jeho první Četníci sice vznikli ve stejném roce jako Fantomas, ale my jsme se k jejich popularitě zatím nedostali, zkrátka trapas. Navíc, když jsme mezi sebou o filmu vášnivě diskutovali, anebo si na něj hráli, vyslovovali jsme komisař juve, nikoliv živ, neboť nám byl tento francouzský biograf promítán s českými titulky. Hezké vzpomínky... Jenže málo platné, do chotěbořského kina jsme jezdili jen jako do kina, kdežto libický sál jsme využívali multimediálně, řečeno dnešní terminologií. Dokonce interdisiplinárně, protože se tam odehrávaly i sportovní akce. |
| 22. září 2005 |
Vlastně ani nevím, jestli dělám dobře. Kompromitující fotografie je přece jenom kompromitující fotografie. Vznikla v červnu roku 1970 a není technicky příliš kvalitní. Přesto je z ní zřejmé, že dlouhán uprostřed není učitel, ale žák, stejně jako nejsou pěkně rostlé ženy po stranách náhodné kolemjdoucí, nýbrž učitelky. O krkonošském výletu sedmé třídy jsem už psal, dodatečně jsem si však vybavil, že jsem se tam trošinku spálil od sluníčka a že mě obě zobrazené, leč nejmenované kantorky ošetřovaly, což se mi určitě líbilo.Když jsme před třemi lety měli sraz třídy v malečské škole, všiml jsem si, že naše bývalá učitelka Marta Cimplová vypadá pořád tak pěkně jako tenkrát. V dobrém mi ji v seriálu M.A.S.H. připomněla postava major, které říkali Šťabajzna. Na srazu jsme stáli před školní budovou, přijelo auto, které řídila mladá dívka. "Á, už tady mám odvoz," prohodila paní Cimplová. "Dcera pro vás přijela," usmáli jsme se. "Jaká dcera? To je přece vnučka..." |
| 23. září 2005 |
|
Pokud vím, největší problémy s pamětí jsem měl při zkoušení u tabule a kdekoliv vůbec. Způsobovalo mi trauma a divím se, že jsem se školou nesekl hned po ukončení základní docházky. Je to jako s alkoholem, člověk pije i když ví, že mu potom bude všelijak, nejčastěji špatně. Reaguju tímto na komentář Jirky C., který se divil, kolik toho pamatuju. Lidská pamět je nedokonalá jako počítač. Zadáte klíčové slovo, mozek šrotuje, a buď vzpomínku najde, nebo nenajde. Většinou najde. Ale někdy taky nenajde. No řekněte, jestli se váš comp nechová jinak. A klíčová slova k dávným příhodám pro tento web chytám všelijak. Četl jsem vášnivou diskusi o současné chotěbořské třešňovce, vybavila se mi štěpánovská, která byla zaslíbená čihadelským klukům, sledoval jsem invektivy na adresu rekonstruktérů kina v tomtéž městě, vzpomněl jsem si na Fantomase, kterého jsem v něm před pětatřiceti lety viděl; a vsadím se, že na sedadle, které je tam dodnes. A abych zůstal stylový a na stejném místě, neuvěřitelně strhující výměna názorů na přestavbu křižovatky mi na některém disku v mozku rozbalila soubor s pocitem, který jsem měl, když jsem jako kluk poprvé viděl kruhový objezd. Úžasný zážitek to byl, ano, asi takový, jako když jsem v liberecké zoo spatřil na vlastní oči slona. Za reálného socialismu byly v Československu kruhové objezdy raritou, extravagancí, undegroundem, bylo tak na ně pohlíženo - čili s despektem - a tenhle přístup přetrvává dodnes. Škoda. Přitom jde o nejbezpečnější řešení křižovatky s nejplynulejším provozem, a to pro všechny stejně. V zahraničí to už pochopili a kruháky se tam rozmnožují jako králíci, o čemž jsem se měl ostatně možnost v posledním desetiletí přesvědčit na vlastní i půjčené pneumatiky... Čekám na další klíčové slovo, kdo je po mně hodí? |
| 24 až 28. září 2005 |
|
Říkali jsme jim tlusté fixy, abychom je odlišili od slabých fixů neboli fixek. Moje skloňování asi nebude úplně v pořádku, ale tenkrát šlo o nový jev i nové slovo a přiznám se, že mi dodnes není jasné, jak je to například s jeho rodem. Tlusté fixy jsem jako malý kluk vídával v televizních pořadech pro děti, kde vystupoval Miloš Nesvadba, který je používal ke kreslení na velké papírové plochy. Vydávaly zvláštní zvuk, pamatujete? Protože jsem je ale na vlastní oči neviděl a protože měla naše černobílá televize značky Athos velmi malé rozlišení, domníval jsem se, že jde o tubu podobnou zubní pastě a že karikaturista mačkáním vytlačuje barvu. Pravdu jsem poznal až při jedné návštěvě u sestřenice Jarči v Liberci - neboť Liberec byl přece jenom o něco blíž pokroku než naše zapadlá víska pod Železnými horami - a popisovač jsem si rázem zamiloval. Lákalo mě na něm nejen to, co všechno s ním bylo možné dělat, ale také jeho charakteristická vůně, kterou bych přirovnal k acetonu. Pořád ji cítím, i když se už dnes tyto fixy vyrábějí jinou technologií a vypadají jinak. Ostatně - když jsem je pak později získal a vypotřeboval, podíval jsem se dovnitř. Filc napuštěný barvou, nic víc. Souběžně anebo o něco malinko později se objevily i fixky, čili slabé fixy, jak jsme říkali. Pro mě se staly symbolem moderní doby, která právě přicházela. Vnímal jsem je kladně a připadal si děsně pokrokově, když jsem je používal. Vůbec už to, že jsem je měl. Ne každý je měl... Jenže ve škole se to zatím příliš neprojevovalo. Dál jsme museli psát obyčejnými tužkami, plnicími pery a vybarvovat pastelkami jako naši dědové. |
| 29. až 30. září 2005 |
|
Kdybych byl historikem, rozdělil bych svůj školní věk na předmalečský, malečský a pomalečský a laskavý čtenář jistě chápe, jak to myslím. Podzimní čas předmalečského věku by se dal nazvat kaštanový. Do druhé poloviny šedesátých let rostla naproti libickému zámku nevelká kaštanka. Husté koruny vysokých stromů jírovce maďala (Aesculus hippocastanum) skrývaly původní podlouhlý dům rodičů spolužáka Zdeňka Uchytila. Všechno mělo jakousi kouzelnou, byť nepostihnutelnou logiku - náhodný pocestný tam našel stín, průčelí zámku se dívalo do hradby zeleně i to ševelení listů muselo být veselejší než dnešní obrubníkem spoutané pusto a prázdno. Nyní tu stojí Zdeňkův moderní rodinný domek a po jírovcích jako by se slehla zem. Rádi jsme tam chodívali, šoupali nohama ve vrstvě spadaného listí, vířili prach a lovili lesklé kaštany. Buď už vyloupané, anebo vykukující z pichlavých pelíšků. Tenhle pocit se mi vryl tak hluboko do mysli, že mám někdy chuť si zabrouzdat, kdykoliv jdu kolem kaštanky. Na kaštany jsme však chodívali i do parku. Ve třídě jsme z nich pak vyráběli figurky s nožičkami ze zápalek nebo ze špejlí, sem tam jsem si nějaké to zvířátko spíchl i doma, nevím proč, asi mě to bavilo, kaštany jsme sbírali pro myslivce na krmení zvěře a když už nic jiného, dobře vyvinutý kaštan se výborně hodil k hodu. Do dálky, ale častěji po někom. A protože jsme v hodinách čtení čítávali dojemné úryvky o tom, jak chudí chlapci prodávali jedlé kaštany, zkusili jsme jako správní zvídaví kluci i to. Naše kaštany se však nedali pozřít syrové, ba ani vařené. Vyzkoušejte, nevěříte-li. Ke kaštanovému věku patří ještě jeden zážitek. Jako součást školních akcí jsme vždycky v parku shrabovali listí na veliké hromady, do kterých jsme posléze dovádivě padali, případně do nich rozverně strkali spolužačky. Nejde mi ale na rozum, co bylo s listím dál. Že by se kompostovalo? Nebo pálilo? |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |