| 19. května 2005 |
|
Libice nad Doubravou má fotbalové mužstvo. A vlastní hřiště. Jen mě udivuje, že se nachází uprostřed vesnice a areál nemá parkoviště pro auta. Co kdyby třeba někdy hráli se Spartou? Naše genarace měla hřiště Pod skálou, čili za kravíny dole u Doubravky. Relativně rovná travnatá plocha byla opatřena dvěma brankami z klád, ale bez sítí, a co si pamatuju, čáry se vápnem vyznačovaly jen jednou, a to při nějaké hasičské akci, jejíž součastí byl i přátelský fotbal. Aby pořadatelé dodrželi přesný obdélník, museli ve východním rohu vpravo od branky vyjet malinko do svahu. Šlo ale opravdu o výjimečnou událost, jinak jsme hráli bez čar a nikomu to navadilo. Horší byla řeka. Tekla velmi blízko, takže při razantnější hře míč často končíval ve vodě. A protože jsme měli jen jeden, někteří si vedle fotbálku dopřávali i nedobrovolné koupele. Jedinečnost tohoto hřiště však spočívala v něčem jiném. Tráva se nesekala příliš často, a když už, tak technikou, kterou jezeďáci používali při kosení běžných luk, čili nesekalo se přiliš často proto, že trávu spásala Peškova kráva. Peškovi bydleli za vodou v Libické Lhotce ve mlýně - už jsem se o tom zmiňoval 4. února -, žil s nimi muž, který mluvil slovensky, kulhal na jednu nohu, jmenoval se Janko a pásl krávu, kde se dalo. I na našem hřišti. Copak o to, na spaseném pažitu se běhalo náramně, jenže v zápalu boje se člověk občas nevyhnul a uklouzl... Ale zase jsme si říkali, ještě že nemají přežvýkavci tak rychlý metabolismus jako ptáci. |
| 20. května 2005 |
|
Malečská škola měla vlastní fotbalové hřiště přímo u školy, navíc oplocené, takže nehrozilo, že by na něm někdo pásl krávy či jiný dobytek, ačkoliv to tak někdy mohlo vypadat, soudě podle toho, jak jsme se mezi sebou titulovali. O jiném malečském hřišti té doby nevím. Nejbližší a nejvíce podobné hřišti opravdovému nacházelo se ve Vísce a už tenkrát mě udivovalo, že taková malá víska a má takové pěkné sportoviště.
Že tam trávu vesele spásala hejna hus, mi nedocházelo. Husy jsou ptáci, nelétají sice, ale matabolismus mají v pořádku. Stejně tak mě v té době fascinoval Bezděkov, který, ač malý a nevýznamný, vlastnil nádherné volejbalové a tenisové kurty s opravdovou červenou antukou a později i hokejovou plochu s mantinely, pravda, jen tehdy, když mrzlo. A Libice, střed světa, nic. Snahy byly, ale po čase skutek utek. Například u nás na Čihadlech v místech, kterému se říkalo Plac a kde dnes stojí rodinný domek, starší kluci vybudovali jednoduché volejbalové hřiště vysypané jemným štěrkem šedomodré barvy, nechyběly ani dva kovové sloupky po stranách. Vydrželo dva roky. Tři, ať jsem dneska bez večeře. Poněkud delší životnost mělo nohejbalové, volejbalové a tenisové hřiště v jednom, které se rozprostíralo v zámeckém parku na mýtině mezi stromy. Ano, tenhle plácek si naše generace notně ošlapala. A když už nic jiného, dalo se na něm dobře jezdit na kole pořád kolem s kolem dokola až do zblbnutí. Jako na ploché dráze. Moderní tenisový kurt za školou je jiná kapitola. Vybudovali ho sice vrstevníci, ale už jako dospělí. Malé malečské hřiště u školy bylo stejně nejkrásnější. Ne tím, jak vypadalo, ale proto, že po něm právě touhle opojnou jarní dobou běhaly holky, kterým se zapalovala lýtka. |
| 21. až 23. května 2005 |
|
Co si budeme namlouvat, přes víkend se mi nechtělo psát. Pěkné počasí mě uondalo. A večer ještě koukat na obrazovku? Ani náhodou. Napadá mě, že v době, na kterou tady vzpomínám, tedy na šedesátá a sedmdesátá léta posledního století v uplynulém tisíciletí, byla československá televize silným fenoménem, ačkoliv vysílala jeden, respektive dva programy. Žili jsme televizí.
Uběhlo půl století, rozvinuly se komunikační technologie, které nabídly stovky programů, dokonce interaktivních na internetu, ale my televizí žijeme úplně stejně jako tenkrát. Dokonce víc. Byli jsme vazaly, nyní jsme otroky. Někteří jsou otroky, abych mluvil za sebe. Jako divák totiž silně zaostávám, nestíhám se na všechno koukat, debat se neúčastním, protože nejsem v obraze, zkrátka - ujíždí mi vlak. Jestli on v šedesátých a sedmdesátých letech posledního století uplynulého tisíciletí nebyl život jednodušší. |
| 24. května 2005 |
|
Říká se, že pokud nás napadne pes, je účinné nepanikařit, nedát na sobě znát strach, neutíkat, naopak, klidně stát a hlavně - nedívat se zvířeti (promiň Harry) do očí, protože to potom vezme jako výzvu a zaútočí. Stalo se mi včera, když jsem jel v metru. Přišel revizor a kontroloval všechny kolem. Ve voze, při jízdě. Stál jsem, držel jsem jednou rukou v podpaží tašku, druhou sám sebe za tyč, nepohnul se, jako bych nevnímal, jako bych byl neviditelný,
jako bych v celém vlaku cestoval sám. A fungovalo to. Byl jsem sice připravený ukázat platný cestovní doklad, pokud by mi revizor strčil odznak pod nos a vyzval mě k tomu, ale on to neudělal. Ostatní zkontroloval, jen mě ne. Jako by mě opravdu neviděl. Buď působím seriozně, že prostě není možné, abych podváděl, anebo vypadám jako blb, s nímž není radno se pouštět do křížku. Jak už jsem psal, dojížděli jsme z Libice do Malče do školy autobusem. Měli jsme takzvané měsíční žákovské jízdenky. Na začátku školního roku jsme si obstarali průkazku, kterou jsme si nechali potvrdit v ředitelně školy a poté na ČSAD v Chotěboři. Průkazku jsme potom vždy v prvních dnech každého měsíce ukázali řidiči autobusu a on nám vydal jízdenku. Papírová průkazka bez fotografie měla velikost malého sešitku na slovíčka a spolu s jízdenkou jsme ji vsouvali do obalu, který jsme si za tím účelem koupili. Obal tvořil jakousi kapsu, byl vyrobený z průhledné umělé hmoty a po okrajích obšitý červenou nebo zelenou koženkou. Občas se na linkách, kterými jsme jezdili, objevil nevrlý řidič, který vyžadoval, abychom mu průkazku s jízdenkou ukazovali při každém nástupu do autobusu, ale protože jsem již tyto muže znali, věděli jsme, kdy pro doklad sahat a kdy ne. Většinou jsme nesahali. Kupodivu, protože cestou domů v našlapaném autobuse nebyla o nějaké to sáhnutí nikdy nouze. Revizory jsme zažívali výjimečně. Ráno o půl osmé přijel od Malče autobus do Libice, aby nás naložil a zase se přes Suchou, Lány a Předboř vydal do Malče. Pokud přijel s cestujícími, obvykle všichni v Libici vystoupili. Kdo zůstal seděl, byl stoprocentně revizor. Ale nevzpomínám si, že by kvůli tomu někdo ze spolužáků nenastoupil. I kdyby u sebe zrovna neměl průkazku s platnou jízdenkou, protože si ji třeba zapomněl doma, čekala by ho jen domluva, protože i sebedrsnější revizor chápal souvislosti a věděl, že si nikdo z nás nestřihá každodenní cesty do školy jen tak pro zábavu. Ačkoliv, mám takový dojem, a nevím proč, jako žák jsem potkával pouze revizorky. Ženy. Chápavé ženy. Možná proto se kontrolních orgánů dopravce nebojím. A když už někdy jedu neúmyslně načerno a uvědomím si to, v mžiku mi začnou po zádech stékat praménky potu, dech můj ztěžkne, obličej zesiná... |
| 25. a 26. května 2005 |
|
Z dětství si nepamatuju na žádné malečské záplavy. Nebyly ani později. Proto mě udivuje, co se tam teď děje. Pamatuju se, jak se občas vylila z břehů Doubravka nebo Cerhovka, ale nikdy s takovými následky. Nanejvýš vždycky odplavaly kupky sena. Cerhovka je nenápadný potok, který se vlévá do Doubravky nad Libicí a který je od Bezděkova v délce asi dvou kilometrů regulovaný, to znamená, že teče rovnou, vydlážděnou strouhou, a to pěkným fofrem. V dobách našich klukovských her se ale klikatil údolím jako čmáranice předškoláka a na jeho březích rostly vysoké stromy. Myslím, že vrby a olše. Předkové k němu navezli obrovské balvany a snažili se jimi vyspravovat zákruty. Voda si však moc poroučet nedala a hledala si stále nová a nová koryta, přičemž ta stará zanášela. Několikametrovými plochými kameny byly také vytvořeny mostky, po kterých se dalo Cerhovku překročit suchou nohou. Cerhovka vlastně teče po dně rozlehlého rybníka, který se tu nacházel před dvěma a více staletími. Na konci šedesátých let minulého století jsme si hrávali na zbytcích jeho hráze. Byla zarostlá vzrostlými olšemi a všelijakými keři a tvořila nepropustnou džungli. Dole pod hrází se navíc rozprostírala divoká rákosová plantáž. Jednou v létě jsme si s Jardou Dymákem v džungli postavili stan a několikrát v něm přespali. Stan nebyl odnikud vidět. A právě tím, že Cerhovka tekla bývalým rybníkem, mohla se rozlévat jen omezeně, protože jí bývalé břehy víc nedovolily. Plocha se dala využít pouze jako louky a také se tak léta letoucí dělo. Kolektivní zemědělství však potřebovalo ornou půdu, proto vykácení stromů, proto rozhrnutí hráze, proto odvoz kamenů, proto regulace potoka. A bylo po romantice. Vody z hor nyní tečou rychle a bez překážek rovnou do Doubravky. Odborníci tvrdí, že je půda poškozená dlouholetou chemizací a používáním těžké techniky, tudíž vodu z přívalových dešťů nedokáže vsáknout, jak tomu bývalo v dobách našich předků. Moderní evropská společnost už nepotřebuje takové množství orné půdy, není například efektivní cokoliv pěstovat v podhorských oblastech. Nejvyšší čas vrátit Cerhovce její klikatý tok a vysoké stromy. A nejen Cerhovce. |
| 27. května 2005 |
|
Měli jsme učitele, který přišel na hodinu a chyběl mu jeden celý přední zub. Mezera, že by tudy projel náklaďák. A protože se tím změnily fyzikální vlastnosti jeho úst, šišlal. Bral to ovšem s humorem a ochotně nám vysvětlil, co se mu stalo. Tato jeho oficiální verze se bohužel nedochovala, pamatuju si pouze, že jsme za jeho zády spekulovali o dvou možnostech, ale nemohli se ani pro jednu rozhodnout. Zaručeně pravdivá byla informace, že ho manželka praštila kastrolem. Za stejně pravdivou se však považovala i noční cesta z vísecké hospody. Anebo případně spojení obojího, to znamená cesta z hospody a proto ten kastrol. Sotva se pedagog v několika týdnech odnaučil šišlat, zubař mu vlepil zub nový (nebo mu vyrostl?) a chudák pan učitel fiflal fafe, čili opět. |
| 28. až 30. května 2005 |
| Laskavý čtenář, je-li nějaký, mi tento týden promine, budou-li tu v zápisech nepravidelné mezery. V některých dnech zavítám mimo síť a ve čtrvtek na Chotěbořsko, kde hodlám čas trávit jinak, než vysedáváním v internetových kavárnách u počítače. I když, kdo ví? |
| 31. května až 3. června 2005 |
|
Včera jsem se setkal s mužem, který z malé náprsní kapsičky vytáhl malý fotoaparáteček, udělal cvak, a měl nás v bedně. Přístroj nebyl větší než pouzdro na čtyři cigarety, světelné podmínky se blížily stavu, který vyhovuje pouze netopýrům, namířil, zmáčkl a přesto jsme se poznali. Kam ten svět spěje? V této souvislosti musím poznamenat, že se mi už dlouho nestalo, abych byl v deset hodin večer v hospodě jeden ze dvou posledních hostů, byť ještě v devět člověk nesehnal volnou židli. Netušil jsem, že je Chotěboř tak slušné město. Včera jsem také fotografoval Maleč. Tak moc se nezměnila od doby, na kterou vzpomínám. Stará školní budova je jen o trochu víc zarostlá v zeleni, snad proto, aby žákům v jejich urputném snažení pomáhal kyslík produkovaný stromy. Náves zůstala návsí, ale vypadá jako pustá předzahrádka. Bývalá pošta, kde bydlela naše spolužačka Věra, tenkrát půvabná, jak se o ní vyjádřil Zdeněk, poněkud zchátrala. Myslím bývalá pošta. A zámek? Mluvil jsem s majiteli, kteří ho dávají dohromady, ale v jejich očích jsem viděl spíš odraz větrných mlýnů než perspektivu, že znovu bude, jak kdysi bývalo. Nebude. A ani nemůže. Kdo by chtěl, aby pán, co vytáhl z malé kapsičky malý fotoaparátek, vyndal z lodního kufru dřevěnou komoru, přišrouboval ji na stativ a pro exponování zapálil blesk rovnající se cvičnému výbuchu atomové bomby? |
   
|
| 4. až 5. června 2005 |
|
Nevím, proč jsem si zrovna teď vzpomněl na šlajfky. Dostal jsem je pod stromeček možná v první třídě, možná ještě o rok dříve, a určitě jsem z nich měl velkou radost. Patřila k nim stříbrná klička, na kterou jsem musel dávat velký pozor, protože kdybych ji ztratil, šlajfky by mi byly na dvě věci.
Ale tenhle výraz jsem samozřejmě tenkrát nepoužíval. Šlajfky byly brusle s důmyslným mechanismem, jehož pomocí se daly upnout na jakékoliv boty s tužší podešví. Odpadalo tak pracné přezouvání. Na šlajfkách jsem se naučil bruslit. Svůj účel splnily beze zbytku. Konstrukčně měly velmi nízko umístěný břit, takže se z nich tak snadno nepadalo, a když už se člověku, respektive dítěti viklala noha, mohlo se opřít o závity.
V úplných začátcích jsem používal styl, kdy jsem se rozeběhl a posléze se chvilku rovně vezl, čili stejný, jako bych se chtěl jen sklouznout. Tento styl byl možný pouze na šlajfkách, protože měly na vnitřních stranách nástavce na kličku, které se zabodávaly do ledu. Jsem rád, že mi Ježíšek šlajfky nadělil. Nepřipadám si tak bezmocně - a dokonce z pohledu druhých ani směšně -, když si jdu občas se svými vrstevníky a jejich dospělými syny zahrát hokej na zamrzlý rybník. Jenže hledejte v červnu zamrzlý rybník... |
| 6. června 2005 |
|
A může se mi někdo divit, že tuhle krajinu obdivuju? Nenašel jsem nikde druhou takovou. Maleč je v údolí a není vidět, nad ní ční Hradiště a vzadu na obzoru všechno jistí Chotěboř. Přesto si dovoluju položit kontrolní otázku. Kdo ví, kde jsem minulý týden při fotografování stál? 
|
| 7. června 2005 |
|
Jako žáci základní školy jsme si mezi sebou samozřejmě říkali ty vole. Byli jsme za to dospělými okřikováni, proto jsme před nimi přešli ke konspirač-nímu ty vado, což už jim tolik nevadilo. Tenkrát jsem si myslel, že je oslovení ty vole záležitostí dětí a že s věkem zmizí. Celkem logicky, protože proč by nás rodiče nebo učitelé přesvědčovali o neslušnosti tohoto výrazu, kdyby ho sami užívali.
Až mnohem později jsem se dozvěděl, že nejde o oslovení, ale o jakýsi tik (jehož odborný název jsem už zapomněl), kterým si člověk vypomáhá v komunikaci, protože mu to pomaleji myslí. Potřebuje zkrátka pauzičku, aby dokázal formulovat myšlenku. Čímž to nemá s věkem nic společného. Jsou lidé, kteří ve svém projevu mívají až devadesát procent takových tikový slov. Jako žáci základní školy jsme však měli i jiná oblíbená slova. Vím, že bylo velmi módní třeba neoxiduj ve smyslu nevytahuj se nebo neotravuj. Také jsme o někom říkali, že má prdu. Zejména o učitelce, když přišla oblečená jinak, než bývalo obvyklé. Kape ti na karbid - další oblíbené rčení znamenající, že oslovenému přeskočilo. Ve stejném významu bylo ruplo ti v bedně nebo máš o kolečko víc. Jsi pako bylo totéž, co jsi vůl anebo kráva. Jeden můj spolužák z vysoké školy pojem obohatil průpovídkou: "Musel jsem si vzít sako, připadám si jak pako." Ironií osudu je, že dnes pracuje v parlamentu a tato část oděvu je jeho denní uniformou. Pak jsme také používali nekafrej či necintej, jsi vadnej a jsi pošahanej, nebo co? A když jsme se nečemu divili, říkali jsme já padám. Něco bylo fajn a ve stejném smyslu bylo epesný, ačkoliv vlastně dodnes nevím, co to znamená... Teď by měla následovat sprostá slova, která jsme si tenkrát s gustem vychutnávali. Ale následovat nebudou, protože jsem si je už v té době nijak neoblíbil, nepoužívám je ani nyní a nehodlám na svých zvyklostech nic měnit. |
| 8. června 2005 |
Horní Lhotka, pohled ze silnice vedoucí od Klimše. Ještě dnes si dokážu vybavit vůni roztékajícího se asfaltu, když jsme tudy před čtyřiceti lety chodívali za babičkou a za dědou. Vlevo od silnice nachá-zelo se zatravněné údolí, jímž klidně a odevzdaně protékal nenápadný potůček. Voda vytvářela mokřiny, zjara kvetly na březích blatouchy a začátkem léta pak na lukách bílé kopretiny. A spousta dalších květin. Svůj domov tam měly žáby, údolí občas navštívil čáp.
A šel-li člověk kolem touhle dobou, slyšel ptáky a hmyz a ve vzduchu cítíl luční vůni. Vedle asfaltu, samozřejmě.Nelžu, přísahám, tak to opravdu bylo. Když zapršelo, voda se rozlila údolím a půda ji vsákla ještě dřív, než vysvitlo slunce, které potom z trávy vypařilo i její zbytek. Extenzivní zemědělství sedmdesátých a osmdesátých let nemělo rádo blatouchy, tím méně žáby, proto celou oblast kultivovalo. Údolí bylo zahrnuto, potůček zmizel v betonových skružích v podzemí, na udusanou navážku vyjela těžká technika, aby vysela rostliny, jejichž plody plní sklady a nikdo je nechce. Nedivím se dešťové vodě, že se vzteká, chce se co nejrychleji dostat do Doubravy a bere s sebou všechno, co jí přijde do cesty. |
| 9. června 2005 |
|
K našemu klukovskému věku patřilo kolo a neznám vrstevníka, který by je v té době neměl. Bez kola ani ránu. Až se někdy rodiče divili, prý, to tam musíš jet na kole, to nemůžeš jít pěšky? Vím, že jsem je používal, i když jsem třeba mířil k Nádržce, která od našeho domu ležela necelých padesát metrů. Možná mi to zůstalo, jen jsem kolo nahradil autem. Ačkoliv je v Praze údajně velmi rozvinutá městská doprava, zajíždím jím pro něco pomalu i do sousední ulice. Bicykly, které jsme tenkrát vlastnili, sestávaly nejčastěji buď z nových strojů značky Eska, anebo z toho, co dům dal. Ještě v předškolním věku jsem se učil jezdit na matčině těžkém, ruském dámském kole, u kterého jsem pochopitelně nedosáhl na sedlo, takže jsem vlastně při jízdě pořád stál. Pády byly časté, hřmotné, ale kupodivu bezpečné. Zvládal jsem i pánské kolo, a to stylem takzvaně pod rámem. Opět pouze stojíte na šlapkách, jen jste trošku vyklonění, protože u boku vám vede vodorovná část rámu. Za vysvědčení v první třídě, na kterém jsem měl samé jedničky, poprvé a naposledy, jsem dostal modré chlapecké dětské kolo, které jsem někdy v pátém ročníku základní školy vyměnil za otcova, rovněž modrého, avšak již obstarožního favorita. Brázdil jím ještě za svobodna vlast českou, jel například nonstop do Prahy nebo do Liberce. Takovou odvahu jsem já zatím nenašel a už šedesátikilometrová trasa, na kterou se chystám v pondělí, ve mně budí obavy. Kupodivu jsme ale na kolech nejezdili do školy. Možná logicky, známe přece místní podnebí. A protože jsme na svých bicyklech čas od času prováděli rozličné úpravy, z nichž nejjednodušší bylo odstranění blatníků, mohli jsme po takové jízdě vypadat přinejmenším zajímavě. Neřku-li, že bychom se provinili proti řádu školy. Znáte - žák chodí vždy čistě upraven, neodmlouvá a zdraví své učitele. Mimochodem, tento zápis je sto padesátý první... |
| 10. června 2005 |
|
Ať chci nebo ne, při školním vzpomínání se mi vybavují historky z pozdější doby, byť už také notně staré. Například Tonda, služební řidič Mladé fronty. Měl alergii na policajty. Když jsme dělali reportáž ze setkání pionýrů v Hradci nad Moravicí, asistovali tam. Ale asistovali také při tom, když si náš řidič zabouchl klíče do kufru auta. Příslušníci VB se snažili dovnitř dostat různými otvory, byli všelijak umazaní a Tonda se jen tetelil radostí, jak se kluci snaží a kolik těch chlápků v uniformách okolo něj běhá. "Od toho tady jsou, ne?" komentoval to. Ale na druhou stranu byl uznalý. Při cestě kamsi na severovýchod jsme se přehoupli přes železniční přejezd a o kus dál plácačka. "Dobrý den, pane řidiči, prosil bych vaše doklady..." "Já vím," povídá Tonda, "jel jsem přes přejezd devadesát." "Osmdesát pět," upřesnil příslušník. "To máte tak, soudruhu. Tohle je jedinej moderní přejezd v republice, takže si ho musím náležitě vychutnat, když už tudy jedu." Policajt se na něj podíval, zakroutil hlavou, vrátil mu doklady a mávnul rukou, abychom zmizeli. Jednou jsme se do Prahy vraceli z Českého Krumlova, v noci, tma, mlha hustá jak rýžový nákyp. Kouknu na tachometr, tam sto deset. "Toníku," pípnu nesměle, "ty něco vidíš?" "Přerušovanou čáru uprostřed silnice." "Ale co když skončí?" "Nesmí," konstatoval suše, aniž sundal nohu z plynu. Nepamatuju se, že by měl bouračku... Jindy jsme zase zastavili na křižovatce u refýže. Bylo horké léto, lidé čekali na tramvaj, naskočila oranžová, Tonda vystrčil ruku z otevřeného okýnka, lehce plácl přes hýždě dívku, která stála na ostrůvku, prý: "Slečno, takový pěkný zadeček by neměl zahálet," a rozjel se. Dneska by ho ta žena žalovala za sexuální harašení. A to vyprávím jen historky, kterých jsem byl očitým svědkem. Ne, tyhle vzpomínky raději potlačím. Ty z malečské základní devítileté školy přece také nejsou k zahození. Třeba ta, jak jeden její žák zapálil v Blatnici stoh slámy... |
| 11. až 16. června 2005 |
|
Dokázal jsem během jednoho dne ujet na kole šedesát sedm kilometrů kopcovitou krajinou Žďárských vrchů, takže nejsem tak úplně na odpis. Informace vynikne pouze, pokud dodám, že na bicykl sedám nanejvýš desetkrát za deset let. Daleko raději mám a daleko častěji proháním in-lajny, a to už od doby, kdy ještě nebyly tolik in.
Tenkrát vypadal starší člověk na kolečkových bruslích směšně. U nás tak vypadal. V cizině se mi nikdo neposmíval. No, pochlubil jsem se, nyní k věci. Na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let dvacátého století patřilo ke klukovskému životu jízdní kolo. Naprosto přirozeně. Ale už jsme si nedovedli představit, že by někdo z dospělých té doby - a když říkám dospělých, myslím tím i padesátníky - jezdil na kole jen tak pro zábavu nebo je používal jinak než pouze jako prostředek k přemístění z bodu A do bodu B. A úplně nemyslitelné bylo, že bychom museli nosit cyklistické přilby. Pravda, někdy v páté třídě jsem se šeredně vymázl, dodnes díky lehkému otřesu mozku nevím, kde přesně, ale zato si pamatuju, že jsem domů dorazil po svých a že mi jich babička chtěla pár vrazit, protože jsem přišel potlučený. Měl jsem tehdá ještě malé dětské kolo, vezl jsem bráchu na rámu a jeli jsme s dalšími vrstevníky ke Kamennýmu za holkama. Ale neodbočujme. V druzích kol nebyl příliš velký výběr a jak už jsem naznačil v předešlých dnech, měli jsme většinou esky nebo favority. Vyznačovaly se takzvanými berany, řídítky, která měla tvar beraních rohů. V poloze dole, tedy normální, sloužila pro rychlou jízdu, protože přitom musel být člověk sehnutý v hlubokém předklonu, což možná prospívalo aerodynamice, nikoliv však vážnosti před děvčaty. Takže jsme měli permanentně povolený šroub, abychom mohli řídítka zvedat nahoru a tím se dostat do přirozeného posedu. Ostatně - můžu potvrdit, že jedině se zvednutými řídítky se na rámu dala bezpečně vozit spolucestující. Neustálým zvedáním a spouštěním řídítek však docházelo v místě tření k určité reakci, takže trubka praskla a bylo po machrování. Mně se to nestalo, ale viděl jsem takové případy. Rád jsem vozíval dívky na rámu. Psycholog by v tom možná našel symboliku a kdesi cosi, vem ho čert, nám stačilo, jen si to představte, když jsme měli holku tak blízko u sebe, mezi koleny, a v objetí, s nosem ve vlasech, a malinko s jejím strachem, neboj, přitiskni se... Přemýšlím, kterou tehdejší spolužačku bych dnes vzal na rám a ve které grotesce bychom účinkovali. |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |