Předchozí den byl svátek práce a ačkoliv jsem tu několikrát zdůrazňoval, že svátky neslavím, včera jsem si naordinoval výjimku, a sice, že nebudu nic dělat, tudíž jsem se večer jen tak povaloval, popíjel své oblíbené červené a díval se při tom na hokej. Souvislost se vzpomínáním na školní léta to má. Tenkrát jsme každé mistrovství světa děsně prožívali. Jenže tenkrát každý zápas podněcoval naši fantazii. Viděli jsme ho totiž černobíle, na relativně malé vypouklé obrazovce, neostré a s neúplnou škálou šedé barvy, ledovou plochu snímalo nanejvýš pět televizních kamer, a to ještě přeháním, detaily veškeré žádné, pokud se hráč sám nepřiblížil k objektivu, záznam nebyl digitální, takže se zajímavé akce neopakovaly tak rychle, tak často a z tolika úhlů, prostě doba kamenná.
Zato působila eufórie, nadšení a již vzpomínaná fantazie. Nevím, jestli to bylo tím červeným, ale v dvojobraze jsem si pustil na ČT2 vysílané utkání Ukrajina Švédsko a na DSF zápas Německo Kazachstán a souběžně střídavě těkal očima z jedné části obrazovky na druhou. Přistižen při této činnosti, byl jsem pouze dotázán, jestli mi nehrabe.
Mimochodem - fandil jsem Ukrajině a Kazachstánu. Když si promítnu svá klukovská léta a domyslím si, že bych tenkrát v nějakém hokejovém zápase přál Sovětskému svazu, musím jen zakroutit hlavou.
|
Vzpomínka vzbudí vzpomínku. Ke zbraním mám veskrze záporný vztah. A nebylo tomu jinak ani na vojně. Rozborka a sborka samopalu vzor xy mi silně lezla na nervy. Nehledě k tomu, jak nám tvrdili, když vypálíme čtyři zásobníky, rozpálíme hlaveň natolik, že můžeme kvér rovnou zahodit, protože po vychladnutí zastřelíme leda tak sami sebe. Na válečných filmech mě fascinují scény, kdy jde několik řad samopalníků za sebou, všichni zuřivě střílejí dopředu a přitom první řady nepadají s kulkami v zádech.
Jako kluk jsem měl respekt před hračkami, s kterými se dalo střílet. Jedinou výjimku představovala vzduchovka. Rád jsem z ní střílel do plechovek u dědy ve Lhotkách, anebo taky po ptáčcích. Děda měl vzduchovku lámací, kam se zezadu vkládaly diabolky. Víc se mi líbila vzduchovka libereckého strejdy. Kuličky se nasypaly do komůrky a nabíjelo se páčkou jako u starých pušek. Jenže jakápak je vzduchovka zbraň, že?
Daleko většími borci byli v této oblasti můj spolužák Jarda a můj brácha Mirek. Chodili pod Libici do míst, kde se za války nacházela vojenská střelnice, vyhrabávali munici a zpracovávali ji. Jednou jsem je objevil u nás v dílně, jak do svěráku upínají zrezavělé náboje do samopalu, přeřezávají je pilkou na železo a vyklepávají z nich střelný prach. Prachem pak vysypávali dlouhé cestičky a zapalovali ho. Hezký efekt.
Chtěl bych slyšet bráchu, co by říkal, kdyby si podobnou zábavu našel jeho nejmladší syn Tomáš, který právě dorůstá do toho správného věku...
|
Ve Velkém slovanském kalendáři na rok 1894 bylo napsáno: "Desetiletý chlapec si myslí, že otec jeho ví mnoho; v 15 letech myslí, že ví skoro právě tolik jako jeho otec; dvacetiletý mladý muž je přesvědčen, že ví jednou tolik co jeho otec; v 30 letech má za to, že neškodí někdy se s otcem poraditi; ve 40 letech poznává, že otec jeho přec jen více ví; v 50 počíná radu otcovu vyhledávati, když otec už zatím zemřel, je přesvědčen, že byl nejmoudřejším člověkem na světě."
Kdo neprožil, nevěří. Prožil jsem, proto věřím.
|
Každá doba má nějakého nepřítele. Ráno jsem v Radiožurnálu poslouchal Jana Pokorného, jak četl z nějakých dnešních novin o zmijích. Vzpomněl jsem si, že za našeho dětství a v naší přírodní oblasti byl tento plaz považován za nejnebezpečnějšího živočicha. Nikoliv kanec nebo vzteklá liška, ale zmije. Pedagogové nám kladli na srdce, jak se máme chovat, když nás kousne. Ránu rozříznout, jed případně vysát ústy a vyplivnout, zaškrtit tepnu směrem k srdci, neprodleně vyhledat lékaře. První pomoc jsme pilně trénovali.
Byli jsme tak zmanipulovaní, že jsme při každé návštěvě přírody, a že se jí děti bydlící na venkově nemohou vyhnout, koukali pod nohy, jestli se tam náhodou neplazí plaz s nevalnou pověstí. Přiznám se, že mě to občas napadne i dnes a dávám si pozor zejména na výsluní, kde by se ta potvůrka mohla opalovat. Konečně i pranostiku "Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři" jsem dlouhá léta chápal jako varování. A protože nám byla tato moudra vštěpována spolu s láskou k Sovětskému svazu už od školky, měl jsem představu obrovského hada, který číhá za bukem a vrhá se na každého náhodného kolemjdoucího.
Jenže zmiji jsem ve volné přírodě potkal pouze jednou. Ve vyšším klukovském věku jsme ji objevili u Stavenova na pískové lesní cestě při bezlejovském břehu. Mohla mít až čtyřicet centimetrů, čili pěkný macek. Když nás spatřila, neutekla, naopak, čekala, co se bude dít. Vzali jsme tedy dlouhou holou větev a počali ji dráždit. Vždycky se vztyčila a sekla do dřeva. Nakonec jí ale asi došel jed, stáhla ocas mezi nohy a odplazila se do suché trávy.
Vím stoprocentně, že jsme ji nezabili. A jsem na to i po těch letech docela hrdý. Masírováním o škodlivosti zmijí jsme totiž byli tak zhlouplí, že jsme na počkání hubili i docela nevinná háďátka, zejména užovky a slepýše. Krajty se pod Železnými horami nevyskytovaly.
Dneska je ve středoevropské přírodě největším nepřítelem člověka klíště. Zmijí kousnutí totiž není žádný očkovací byznys, neboť jak četl již zmíněný Jan Pokorný ráno v Radiožurnálu, za padesát let prý u nás zemřel jediný člověk. Chytal zmiji do sklenice od okurek a byl při tom silně opilý.
|
|
A venku prší a prší, jak říká Josef Kemr v filmu Na samotě u lesa... V době, na kterou tady vzpomínám, tak často nepršelo, na to dám krk.
|
|
Zde byl text, který neměl souvislost se vzpomínáním.
|
Vzpomínám si na kácení máje v Bezděkově. Bezděkov je obec ležící východně od Libice nad Doubravou. A Libice nad Doubravou leží východně od Malče, kdyby ji někdo hledal. Vzpomínám na kácení máje v Bezděkově proto, jelikož si nevzpomínám, že by se kdy nějaká stojící kláda podřezávala v Libici či v Malči. Tím nechci tvrdit, že by se tak nedělo, jen mi to neutkvělo v paměti. Kdežto Bezděkovská porážka ano.
Májky, čili oholené vysoké stromy nahoře ozdobené věncem, stavěli mládenci dívkám před okny, aby jim tak dali najevo, že by eventuelně měli zájem o techtle mechtle, něco jako dnes milostná esemeska nebo hláška na chatu; na návsi pak vesničtí chasníci postavili máj společnou. Zřejmě jako poctu všem dívkám v obci. K dobrým mravům patřilo, když se kluci z jedné vesnice vydali do druhé máj tajně ukrást, respektive ji podříznout, odtáhnout a v hospodě prodat původním majitelům. Bohužel jsem se k něčemu takovému nikdy nenatrefil. Za našich dob už se totiž tahle tradice moc nedržela.
Leda v Bezděkově. Tamější máj byla z mého klukovského pohledu velmi vysoká, dokonce nahoře nastavovaná, nesla věnec se stuhami, že by se jím pokryly dva hroby, a stála na návsi. Bezděkovská náves působila poněkud zvláštním dojmem, žádné uzavřené prostranství, ale podlouhlý travnatý pás se stromy, trošku moravský styl, kdy měli sedláci z ulice přístup do dvora a vzadu ze zahrady rovnou do polí.
V den D odpoledne se v Bezděkově sešla hromada místních i přespolních, dopolední průvod vesnicí skončil před májí a shodou okolností i před hospodou, babka s dědkem a další převlečené postavy vedly dialog, trialog ba pentalog, dokud nenastal čas kládu podříznout jako jehně a skolit jako opilce. My jsme pak v houfu běželi ke špici a snažili z věnce utrhnout aspoň kousek fáboru.
|
|
Hospoda je vděčné téma. I když asi nejsem tím pravým, kdo by o ní mohl vyprávět. Nepatřím k jejím pravidleným návštěvníkům. Ani nepravidleným. Spíše občasným. Mojí první hospodou bylo pohostinství v rohu libického náměstí, kde se ostatně nachází dodnes, jen se možná jmenuje jinak. Vzpomínám na paní Pazderkovou, hostinskou, ke které jsem jako malý žáček chodíval s bančičkou pro pivo k nedělnímu obědu. Někdy s bančičkou dvoulitrovou hliníkovou, někdy s třílitrovou smaltovanou, podle toho, jestli jsem bral dvě piva, tři nebo víc, když jsme měli návštěvu. A zatímco jsme čekali, až padne pěna, aby se mohl přidat další půllitr, poslala mě paní hostinská do sklepa pro limonády.
Ze síťovky jsem vyndal prázdné láhve a v dřevěné bedničce je vyměnil za plné. Buď červené nebo později i žluté. Hospodský sklep byl jen několik schodů pod úrovní podlahy výčepu, ale měl zvláštní atmosféru a nenapodobitelnou vůni. Dnes bych ji asi vydával za zápach. Ale tenkrát jsem tam chodil rád. Dřevěné sudy s pivem, vyrovnané bedničky s pivem, vyrovnané bedničky s limonádami a ta vůně...
|
Hospoda je opravdu vděčné téma. Ale protože jsem v jedné takové trávil zbytek včerejšího a začátek dnešního dne, těžko se mi o tom teď píše. Putyka se jmenovala U vysmátého zajíce, ale králíka tam na jídelníčku neměli, takže jsem si musel dát vepře.
Našli se tzv. rejpalové, kteří zpochybňují moji paměť, když tvrdí, že v Malči a v Libici májky stály. Je možné, že tam něco stálo, a je možné, že to dokonce byly i májky. V Malči, řekl bych, se oholený klacek s věncem týčil někde před bývalou traktorkou, respektive kdesi v údolí pod dnešní samoobsluhou, když přimhouřím oči, vidím ho i na návsi. V Libici nevím. Na náměstí? U zámku? Vždycky by ale při pádu do něčeho flákla. Fakt nevím...
Jo, mít tak paměť faraona Tutanchamona - soudě podle rekonstrukce jeho podoby, kterou dnes zveřejnily agentury -, utnul bych tzv. rejpalům tipec. V zadní části faraonovy protažené hlavy nachází se záložní disketová jednotka. Byl by si toho hodně pamatoval, kdyby nezemřel v devatenácti letech.
Ale libická májka mi nasadila brouka. Do hlavy. Že by nakonec přece jenom stála na náměstí? Májka. Hlava mi třeští. A ještě ten brouk. Že jsem dneska sedal k internetu...
|
Zkušený webový mistr mi poradil, abych tento weblog přesunul jinam. Dopřál jsem si několik testovacích jízd, ale není to ono. Už na první pohled jsem odhalil několik maličkostí, které mi vadí, zřejmě zůstanu u způsobu, který mi vyhovuje. Není to ani tak, že starého psa novým kouskům nenaučíš, ale spíše, že jsem raději řidičem než spolujezdcem.
|
|
Zde byl text, který neměl souvislost se vzpomínáním.
|
Jestliže většina toho, co tu je, pochází ze vzpomínek, které mohou být děravé jako ústa staré ženy, jak praví Vinnetou v jednom filmu, tudíž bych za to, co tvrdím, ruku do ohně nedal, následující údaje sedí, protože jsou ověřené z tutového zdroje - žákovských knížek.
V šesté třídě byla naší třídní Jana Dvořáková, atraktivní mladá žena, leč rázná a nekompromisní. My jsme měli vůbec pech na ostré a zásadové učitelky v rolích třídních. V sedmé bé a osmé bé Marta Cimplová a v deváté Marie Poděbradská. Při studiu žákovských knížek mě zarazilo několik maličkostí, které jsou v rozporu s mojí pamětí. V sedmé třídě je v prvním pololetí u známek z dějepisu a ruštiny podepsaný učitel Lana, byť jsem měl za to, že nás učil pouze hudební výchovu, v druhém pololetí jeho jméno mizí, dějepis přebírá Marie Poděbradská a ruštinu učitelka, kterou jsem podle podpisu identifikoval jako Málkovou. Bohužel si nevzpomínám na její křestní jméno. Snad Marie. Nebo Alena?
Stejný podpis je také u českého jazyka. V osmé třídě jsou najednou u dějepisu písmena PR nebo jenom písmeno R, ale od 16. 11. už opět vévodí podpis Marie Poděbradské. Učila nás v tomto i v následujícím ročníku češtinu, za což jsem jí vděčný dodnes.
Daleko záhadnější je však jiná věc. Dokud nás na matiku a na fyziku měla Marta Cimplová (6.-7. roč.), mám známky v žákovské, ale od té doby, co tyto předměty převzal Jiří Poděbradský (8.-9. tř.), ani ťuk. Nenašel jsem jediný jeho podpis, jedinou jeho poznámku. Kdybych věřil paměti, myslel bych si, že mě učil, ale takhle mám černé na bílém, že mě neučil.
Jenže - odkud ho potom znám? Do hospody jsem v té době přece ještě nesměl.
|
Jiří Poděbradský mi k předešlému dni napsal, cituji: "Chlapče, co to tu píšeš za habaďůry? Marta C. měla aprobaci M-Z, ale mohla učit i fyziku v 7. tř., učila i přírodopis a jiné. Jestli nemáš ode mne v ŽK žádné známky, pak jsi měl z písemek jednoznačný výsledek a už jsem tě nezkoušel... Zatracená paměť, už si taky moc nepamatuju... Jo a Málková, to byla Věra. A byla z Vísky. Slávek Lana odešel v půli školního roku učit do Chotěboře, to sedí. PR byl asi Pavel Rous, dějepisec a pozdější ředitel muzea v H. B."
Ano. Přesně. Díky. Paměť funguje neuvěřitelně a nepředvídatelně. Když jsem to viděl napsané, okamžitě jsem si všechno vybavil. Samozřejmě Věra, samozřejmě z Vísky. I Pavel Rous je mi povědomý. Jako při zkoušení u tabule. Člověk nic neví, ne a ne údaj z hlavy vydolovat, přestože je přesvědčený, že si ho tam někam strkal, pak kantor ťukne - někoho praští palicí - a vědomosti naskakují. Jasně, to jsem přece věděl, proč mi dáváte pětku?
Pane učiteli, tvrzení, že jste mě neučil, jsem tak nemyslel. Vy matematici, fyzici, dalekohledoví tuláci po hvězdách a exaktní vědci vůbec nechápete ironii. Vůbec. A vůbec, počkejte, až tady na vás prozradím věci, k jejichž publikování bych za normálních okolností musel mít váš souhlas. Pokud si na ně vzpomenu...
|
Před několika dny jsem zde použil výraz bančička. Poněkud nekorektně. Nahlédnutím do Slovníku spisovného jazyka českého (Havránek) totiž zjistíme, že jde o zdrobnělinu slova baňka. Ve svém textu však slovo bančička používám pro malou konev nebo konývku, čili kovovou nádobu s drátěným uchem opatřeným dřevěnou rukojetí, nádobu, ve které se nejčastěji přenášelo mléko. Anebo pivo.
Slovo v tomto významu jsem v době, na kterou tady vzpomínám, převzal od Pepíka Turka, kluka s mentálním postižením. Byl o hodně starší než my, bydlel v sousedství a v našem ranném dětství se spolu s námi účastnil mnoha her. Pejorativně by se řeklo obecní blázen. Myšlením se zarazil na úrovni sedmiletého dítěte, fyzicky však vyspěl do patnáctiletého chlapce. Až mnohem později jsem si uvědomil, jak moc nás ovlivnil. Tím, že jsme vedle něj vyrůstali, jsme vnímali odlišného člověka jako něco normálního. A asi nám to už zůstalo. Alespoň mně určitě.
Pepík jezdil na lehkém dámském kole. Vždy a všude. Když ještě býval konzum na náměstí, sjížděl s nákupem na řídítkách po dlažebních kostkách dolů k Bačkovským a na křižovatce vletěl pod traktor, kterému nedal přednost. Odnesl to pokrouceným kolem a několika odřeninami. Týden pak chodil po vsi a na traktoristu jadrně nadával. Smáli jsme, ale zároveň trochu záviděli, neboť jsme jeho nehodu chápali jako hrdinství. Vletět pod traktor a přežít, komu se to poštěstí?
Bančička je tedy Pepíkův výraz. Díky za něj. Snad z nostalgie, anebo jako poctu partnerovi svých dětských her, jsem slovo několikrát propašoval i do serioznějších textů, než je tohle webové vzpomínání.
|
|