Vysvitne slunce a člověk myslí na léto. Chodil jsem do malečské školy celé čtyři roky, ale vůbec nevím, kde měli Malečáci koupaliště. Možná proto, že v červnu voda nebyla ještě dostatečně teplá a v září už zase chladla jak srdce některých spolužaček. Ačkoliv i tady výjimka potvrzuje pravidlo. Přicházela i teplá léta, která nám umožňovala houpnout do hřejivých vln i v době, kdy už začal školní rok; konkrétně si vzpomínám na dvě či tři takové akce na Stavenově a několik dalších snad i v louži u dolnolhoteckého kravína. Červnové koupání bývalo asi častější, ale taky nic moc. Jednou jsme si zaplavali v rybníčku mezi Hranicemi a Jeníkovcem. Tenkrát ho čerstvě vybagrovali a z jedné strany navezli písek. Řekl bych, že jsme tam my Libičáci přijeli na pozvání Blatničáka Zdeňka, Jeníkováka Jirky a Hraničáka Romana. Kdo zastupoval Maleč, nevím, ale nic bych za to nedal, že to byl Vlasta Slavíků.
Rybníček nad Klimšem měl pro mě zvláštní význam. Ve Lhotkách jsem navštěvoval babičku a dědu a když se začalo mluvit o stavbě této nádrže - jako o zásobárně vody pro právě budovaný velkokapacitní kravín -, představoval jsem si ve své klukovské duši, že vznikne jezero rozprostírající se po celém údolí mezi oběma Lhotkami, že si s dědou postavíme pramici a že se budeme plavit po hladině klidné, podél skal... Leč nakonec vznikla tůňka a krátká mokřina ukrývající potůček, který ji napájel.
Ale randilo se tam báječně.
|
|
Kdysi dávno jsem si poznamenal: "Začátek dubna, vlahé večery, západ červený od uhasínajícího slunce a ptáci řvou jak pominutí." Škoda, že jsem si toho v době, na kterou tady vzpomínám, nepoznamenal víc...
|
|
V malečské škole jsme se také dozvěděli, že za veškerý pokrok vděčíme lidské lenosti. S kamennou tváří nám to vykládal učitel fyziky. Měl pravdu. Člověk byl líný chodit pěšky a tak vymyslel kolo. Nebavilo ho šlapat, sestrojil motor. A nakonec i ten mobil tu máme díky této bohulibé vlastnosti. Proč pořád chodit k telefonu se šňůrou, když ho můžeme nosit v kapse?
|
Moje rodné jméno mi mnohokrát pomohlo při počátečních rozpacích zejména na úřadech a v institucích. Vždycky jsem je musel několikrát opakovat, někde spelovat a někdy vysvětlovat, jak jsem k němu přišel. Úředníci se pak ke mně chovali shovívavěji. Všude jsem pořídíl a nikdy jsem nemusel dávat úplatek. Jednou mi přišel povolávací rozkaz, kde mě překřtili na Jiřího, zahodil jsem ho a dodnes se vůbec nic nestalo. Pravda, přišel mi pak jiný, správný... Jsem rád, že se nemusím přejmenovávat jako někteří.
Jméno Jiljí pochází z řeckého Aegidius a znamená záštita, ochrana nebo štítonoš. Latinsky psáno gilius, druhý pád v češtině gilia, odtud výslovnost jiljia, áčko se časem někde ztratilo a jméno bylo na světě. Svatý Jiljí je patronem myslivců, pastevců, koňských handlířů a žebráků. Ve středověku patřil k nejpopulárnějším světcům. Už si to přesně nepamatuju, ale koncem sedmého století žil athénský rodák toho jména nedaleko Arles. Pracoval na pozici poustevníka. Přátelil se s překrásnou laní. Po lani zatoužil vizigótský král Wamba, chtěl ji ulovit, jak už to panovníci dělávají, jenže skolil Jiljího. Skláněl se nad ním, nešťastný z toho, že už mu to nestřílí jako zamlada, a prý, co může pro poustevníka udělat? Pán byl zřejmě lidovec.
„Postav zde klášter, výsosti," zaúpěl Jiljí.
Stalo se. Jen co poklepali na základní kámen, poustevník vyskočil jako rybička, stal se prvním opatem, sem tam si střihl nějaký ten zázrak a ústav vedl až do své smrti, tedy do 1. září roku 720.
I když, pravda, jmenovat se dnes Karel Čtvrtý - to je daleko větší fór.
|
V šesté třídě jsme byli pohromadě, na sedmou a osmou nás rozdělili, abychom se zase v deváté sešli. Myslím, že nám učitelé vysvětlili, podle jakého klíče nás půlili, ale kdo si to má pamatovat. Jako při rozpočítávání? Abecední seznam, první půjde do áčka, druhý do béčka... Způsob asi nejspravedlivější, jenže by se mohlo stát, že by v jedné třídě převažovali jedničkáři a v druhé, řekněme, dvojkaři. Takže asi k určité korekci došlo. Chtěl bych poděkovat autorovi tohoto šťastného nápadu. Tvořili jsme nepočetné třídečky a učili se v malinkatých učebničkách, respektive tím, že nás bylo nanejvýš dvacet ve třídě, učitelé uplatňovali individuální přístup a také nás ledasco naučili. S dvacítkou si jistý nejsem, ale vzhledem k tomu, že jsem se vždycky nacházel na konci abecedního seznamu a matně si vybavuju své pořadové číslo v třídním výkazu, soudím, že nás ani dvacet být nemohlo. Měl jsem totiž devatenáctku. Devátou třídu již žádný žák neopakoval, tudíž nás citelně ubylo, mohli jsme se tedy opět spojit.
Začátkem osmdesátých let jsem se profesně stýkal s pedagogy a dokonce jsem měl možnost prožít s nimi vyučování ve třídách, kde sedělo víc než třicet žáků. No, sedělo... Dělal jsem tehdy reportáž z jedné velké moravské drůbežárny a musím konstatovat, že jsem se tam setkal s daleko větším soustředěním. Myslím v té drůbežárně.
|
Původně jsem chtěl psát o tom, jak jsem měl rád takzvané referáty v hodinách paní učitelky Poděbradské. Vybrali jsme si téma, písemně si je připravili, našli si podklady, sehnali informace, udělali poznámky a pak podle nich vyprávěli ostatním spolužákům ve třídě. Jakoby z hlavy. Nevím, jestli se tahle disciplína pěstuje i dnes, ale měla by, co dovedu posoudit, mockrát se mi hodilo, že jsem si mohl práci s fakty, jejich pochopení a prezentování vyzkoušet už v tak útlém věku; přinejmenším člověk nenaletí, když něco čte, vidí v televizi, anebo mu to posílají na mobil jako esemesku.
Pamatuju se na tři témata. Referoval jsem o herci Jaroslavu Marvanovi, Klementu Gotwaldovi a o mladoboleslavské automobilce. Kdo ji založil, jak šel vývoj, co budoucnost a tak podobně. Až mě udivuje, kolik jsem shromáždil informací. Našel jsem je totiž po těch letech...
Původně jsem tedy chtěl psát o tomhle. Jenže se ve stejném sešitě nacházela milostná básnička a, paní učitelka promine, bylo po vzpomínání. Když se mi podařilo zklidnit smích, musel jsem uznat, že to je moje písmo, že to může být i můj prožitek, ale zaboha mi nenaskočilo, kdy jsem něco takového tvořil. Člověk někdy netuší, co se v něm skrývá. Úryvek? Stačí úryvek. Tolik srandy si zase ze sebe dělat nemusím.
"Najednou mezera, díra, pád /
co se to děje, co to je /
co mi to nedá spát /
ona mě už nemiluje /
milovala mě vůbec někdy snad /
možná že ano, nevím /
to snad se nikdy nedozvím /
ona má jiného, tak ať ho má /
však ona změkne, až důkladně ho pozná. /
Prali jsme se o ni /
my dva kluci ztřeštěný /
byli jsme zblázněný do ní /
ona snad zapomněla /
dala přednost staršímu /
však jó, přijde k lepšímu..."
Laskavý čtenáři, nevysmívej se čtrnáctiletému chlapci. Sakra - pro koho se to ta Jarmila vlastně tenkrát rozhodla?
|
|
Neplánovaná jarní výluka.
|
|
Nerad kupuju zajíce v pytli. Všelijací dealeři to se mnou mají tudíž těžké. Ale rád vzpomínám, jak jsme v osmičce nebo v devítce místo vyučování honili po polích zajíce. Zřejmě šlo o pomoc školy národnímu hospodářství. Myslivci natáhli pod Hradištěm sítě, my jsme utvořili rojnici, procházeli lesem a dělali neuvěřitelný rámus. Ušáci před námi brali do zaječích, končili v sítích, v bedničkách a posléze ve Francii, kam je naše republika vyvážela. Údajně proto, aby oživila tamější populaci. Ale hlavně asi proto, aby za ně získala valuty.
Nevím, jako žáci jsme do toho moc neviděli, nám stačilo, když jsme si při tom užili, a že jsme si užili, je nasnadě, neboť kdy jindy můžete legálně s děvčaty prolézat křovinami a občas se i ztratit. Bezradný pedagogický dozor jen koulel očima.
Jako ti zajíci.
|
Včera o zajících, dneska o králících. A protože mě Zdeněk Janovský upozornil, že se rybník mezi Jeníkovcem a Hranicemi jmenuje Rohlík, bude vzpomínání tak trochu i o jídle. Jsem totiž takzvaný králíkový typ. Vždycky, když jdu do neznámé restaurace na oběd, první, po čem se sháním, je, zda mají na jídelním lístku králíka. Jedno na jaký způsob. A mají-li ho, dám si ho, protože prostě nemůžu jinak.
Když jsem byl kluk, chovali jsme králíky a mojí povinností bylo kydat jim hnůj. Nebo kydat od nich hnůj? Kydat jejich hnůj - tak to asi bude správně. Otevřel jsem zkrátka dvířka králíkárny, vzal kovové hrabičky a shrábnul z podlahy do připraveného kolečka udusanou podestýlku. Někdy jsem tátovi asistoval při stahování. Hlavy se vařily na polévku a s bráchou jsme z nich nejraději prstem vydlabávali mozeček. A při obědě jsme se prali o tu porci, ke které přináležely ledvinky... Troška sentimentu neuškodí.
Zdeněk Janovský mě také upozornil, že se u rybníka Rohlík rovněž dobře randilo. Skoro to vypadá, že jsme v době, na kterou vzpomínám, nedělali nic jiného.
|
Na malečskou školu vzpomínám jako bývalý žák. Kdyby se ale se svými historkami pochlubil někdo z učitelů, mohli bychom si užít větší legraci. Vždyť pedagožky a pedagogové viděli i do věcí, které nám zůstávaly skryté, anebo jsme jim vůbec nerozuměli. Pedagogům a pedagožkám také procházelo rukama velké množství dětí, určitě by se našlo pár výlupků, jejichž činnost by stála za zaznamenání, protože se chovali přinejmenším nestandardně. Když totiž probírám spolužáky, musím konstatovat, že byli všichni normální a že vlasně nikdo z nich neprovedl něco, co by se stalo legendou. Škoda. Kdyby šel vrátit čas, určitě bych je k lotrovinám ponoukal, už jen proto, abych měl o čem psát. Bohužel, ani já jsem z průměru nevybočoval.
Vědět tenkrát, co vím dnes, učitelé by se nestačili divit.
|
Nevím proč, ale bývalá malečská hospoda, která stála naproti zámku, mně už tenkrát připadala bizarní. Možná proto, že byla zapuštěná do svahu. Lokál se nacházel v přízemí, návštěvník do něj vcházel z ulice, musel ale projít dlouhou místností, než se dostal k pultu s pípou. V patře pak byl taneční sál. Z druhé strany se z něj dalo vyjít na dvůr, přes který vedla cesta vzhůru ke kapličce. Chce se mi věřit, ale nejsem si tím zcela jistý, že jsme v tomto hospodském sále pořádali jako žáci základní školy jakousi besídku; nebo představení; nebo nějakou agitační akci. Jak šálivá je paměť lidská.
V pozdějších dobách, ctihodný soude, navštívil jsem jmenovanou hospodu snad jen dvakrát při taneční zábavě, neboť nebyla zde tradice tanečních zábav, spíše se zde odehrávaly diskotéky v zámeckém parku nebo jinde, jimiž byl průkopníkem a jež mimo jiné uváděl, anebo výhradně uváděl, též jistý dýdžej Džípí, dnes přítel Harryho a jeho nowin digitálních. Jak říkáme my bývalí marxisti, vývoj ve spirále.
Abych nebyl špatně pochopen - kdysi dávno jsem napsal fejeton o naší mánií po každém převratu všechno přejmenovávat. Zdůrazňuju fejeton, tedy žánr, který pracuje s nadsázkou. Mimo jiné jsem se zmiňoval i o stanici metra Fučíkova, která se teď jmenuje Nádraží Holešovice. Rozvinul jsem teorii o hlouposti rušit název, jelikož na nástupišti profukuje, neboť má vchody z obou stran. Vycházel jsem ze skutečné události, o které mi vyprávěl kamarád, a sice, že když tam se svým malým synkem vystoupili, ptal se ho: "A tati, Fučíkova se jmenuje, protože tu fučí?"
Čili název měl zůstat, tvrdil jsem ve fejetonu, kdo bude za deset let vědět něco o nějakém Fučíkovi, ale foukat tam bude pořád. V té době jsem potkal bývalého spolužáka (nikoliv z malečské školy), který šel z hospody a bylo očividné, že tam netrávil čas u minerálky. Povídá mi: "Ty seš ale vůl, ty seš ale zakuklenej bolševik, tak ty bys chtěl, aby měl komouš Fučík svoji stanici..."
Možná i proto nechodím do restaurací tak časo, jak by se vzhledem k mému věku a pohlaví dalo očekávat.
|
Mám záporný vztah k jakýmkoliv výročím, už jsem o tom tady psal, možná jde o pozůstatek z dětství, kdy jsme povinně slavili kde co. Blíží se květen, média se nás budou snažit přesvědčit čím dál úporněji, že v pětačtyřicátém Československo osvobodila americká vojska. Když se slavilo dvacet pět let od konce druhé světové války, učili jsme se ve škole, že to byla Rudá armáda z rudého Sovětského svazu, kdo od nás fašisty vyhnal, a že se na tom mocnosti dohodly. V tom je kouzlo dějepisu. Něco, co se stalo, můžeme vyložit tak, jak se nám to zrovna hodí.
V hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili šeříky a tanky č. 23. Těm, kteří zapomněli, připomínám, že tank s třiadvacítkou na boku přijel jako první do Prahy, ačkoliv to nebyla pravda, jak se později ukázalo, a šeřík zrovna v hlavním městě kvetl, takže ho lidé trhali a házeli po osvoboditelích. Jen mi nebylo jasné, proč jsme v malečské škole museli malovat pražské skutečnosti.
Šeříky mi šly, vypadaly jako živé, možná proto, že jsem je znal. My jsme jim ale říkali bez. Ne nahoře bez, ale bez. Při kresbě tanku jsem se zmohl pouze na stylizaci. Zbraně nikdy nebyly moje hobby. Na jediném vojenském cvičení, jehož jsem se po vojně účastnil, nás nějaký důstojník seznamoval s novým sovětským tankem, který v té době začala používat i československá armáda, ale protože bylo všechno o něm tajné, musel si k tomu koupit jakýsi západoněmecký časopis, kde se o tanku psalo do nejmenších podrobností, nechyběly samozřejmě ani fotografie a nákresy.
|
|
Zde byl text, který neměl souvislost se vzpomínáním.
|
|
Nemůžu si vybavit, jestli jsem se někdy jako žák základní školy účastnil prvomájového průvodu. Později ano, ale o době, na kterou vzpomínám, jasno nemám. Malčí průvody nechodily, leda pohřební, znamenalo by to tedy, že jsme mohli hromadně manifestovat pouze v Chotěboři, kam ale v den pracovního klidu nemuselo být tak jednoduché se dostat, tudíž nás nikdo nenutil. Myslím si. Anebo se hluboce mýlím. Z chotěbořské prvomájové oslavy totiž jeden zážitek mám. Začínali jsme před Cheposem a šli jsme na náměstí, kde stála tribuna. Druhý proud přišel zespoda od zámku. Vlastně ne, to by měl do kopce, to by bylo nespravedlivé, druhý proud pramenil u učiliště a ústil před parkem, nebo co to tam je. Jely alegorické vozy, všude plno lidí. Vždyť to znáte.
|
Co vím, blížící se májový měsíc u nás kluků vyvolával všelijaké choutky. A podléhali jsme navíc roztomilým pověrám. Třeba, že když pozveme dívku na rande, musíme jí vyprávět o hvězdách, protože to vypadá romanticky. Potečkovaná noční obloha je lákavá, máme chuť si sáhnout. Někde jsem četl, že hvězda jménem Slunce má v průměru necelých jeden a půl milionu kilometrů. Kdybychom ji zmenšili na velikost špendlíkové hlavičky a v poměru k tomu celý vesmír, byla by od ní naše planeta vzdálená asi patnáct centimetrů, kdežto další nejbližší hvězdu, Proximu Centauri - snad se v názvu nemýlím -, bychom museli umístit až do vzdálenosti jedenačtyřiceti kilometrů.
Takový model si ani nedovedeme představit. A přitom máme pocit, jako by se všechny ty světélkující body nacházely blízko od sebe, takže může být jednodušší cestovat z hvězdy na hvězdu než ze Země na Měsíc. Opak je pravdou. Vesmír je prý nekonečná prázdnota a od jednoho tělesa k druhému že bys dřív vypustil duši, než bys tam došel.
V malečské škole jsme se o teorii velkého třesku a o černých nebo červích dírách neučili, přestože nám učitel fyziky a matematiky o dění mimo zemskou atmosféru sděloval i věci, které nebyly v osnovách. A má romantická duše se při tom vyprávění toužila stát tulákem po hvězdách, ale ne tím Londonovým, toho jsem ještě neznal, od Jacka Londona jsem tenkrát četl jiné knihy, toužila se stát čistě pragmatickým tulákem, někým, kdo sedí v kosmickém korábu a plachtí nad planetami, oblétává hvězdy... To je snad z Vernea, ne?
Nedovedl jsem si takové cestování představit. Fantazie nestačila. Teprve když technologie natáčení filmů pokročila natolik, že všechno na plátně vypadá jako ve skutečnosti, mám jasno. Rád se dívám na sci-fi filmy. Nezajímá mě děj. Ani herci. Zajímají mě pouze obrazy, ve kterých se létá vesmírem. Pomalu. Rozvážně. Napětí. Hukot.
Ale ano, vím, že je to nesmysl, že kdybych tam nahoře byl, asi bych měl jiné pocity a jiné starosti, jenže když mně se to tak strašně líbí; a filmy jsou tu od toho, aby byl člověk klamán. Tady jsem zůstal klukem. Kdyby existovala počítačová sekvence na tohle téma a kdybych ji uměl naprogramovat jako nekonečnou smyčku, natáhl bych si ji do počítače a spouštěl vždycky, když by mi bylo nejhůř. Průlet hvězdokupou jako spořič nestačí.
A pointa? Přemýšlel jsem, proč se astronomové dívají skrze dalekohled na hvězdy. Že by tam hledali odpovědi na otázku, proč plyne čas? Asi ne. Pozorují hvězdy, jako se my obyčejní smrtelníci díváme na umělecká díla. Oslovují nás, lákají nás, ale ať děláme, co děláme, nikdy je úplně nepochopíme.
|
Když jsme chodili do třetí třídy, skládali jsme pionýrský slib. Tato pro nás slavnostní událost se odehrála v lese na bývalém ostrově někde mezi chatou Doubravkou a Sokolohrady. Listinu se slibem a s našimi podpisy jsem uložili do skleněné láhve, zazátkovali a zakopali do země. Jestli ji někdo bezprostředně poté neukradl, měla by tam být. Jenže, kdo dneska ví, kde přesně leží? Údolí Doubravy jsem od té doby navštívil mockrát, ale nikdy se mi nepodařilo určit lokalitu našeho činu s menší přesností než na kilometr čtvereční.
Vím stoprocentně, že jsme si mezi smrky rozdělali ohýnek a cosi na něm opékali, hráli jsme hry a honili se po lese, hledali jsme v řece raky a nacházeli černé škeble, které jsme si odnášeli domů, pionýrskou vedoucí byla učitelka Krátká, naše třídní učitelka, tenkrát mladá dívka, dokonce bych řekl, že v té době ještě svobodná, takže se jmenovala jinak, no prostě zážitek, na který se nezapomíná.
Současným dětem se o tom může jen zdát. Údolí Doubravy je rezervace, nebo co, a je tam všechno, ale úplně všechno zakázané. Nesmí se vstupovat mimo veřejné a turisticky značené cesty, nesmějí se trhat a vyrýpávat rostliny, sbírat lesní plody a houby, ničit stromy a keře, rušit a chytat živočichy, ničit geologické a geomorfologické jevy, jakož i zařízení instalovaná na tomto území, nesmějí se zde pořádat sportovní akce ani vědecký a odborný výzkum. Leda byste měli platné povolení.
Proto místopřísežně prohlašuji, že fotografie na internetových stránkách o Doubravce ( viz např. zde ) vznikly výhradně počítačovou technikou a že jde pouze a jenom o virtuální realitu, jejíž podobnost se skutečností je čistě náhodná; dále prohlašuji na mou duši, že jsem v Údolí Doubravy nikdy nesešel z cesty.
Už od dětství u mne totiž každý zákaz vyvolává tragickou alergii a každá žádost o povolení psychické trauma.
|
Dnešní děti už asi neznají pojem mávátka. Možná tak lampiony a lampionové průvody, které mohou být stále populární, jen se změnil důvod jejich pořádání, ale mávátka? Ne. Proto neuškodí zavzpomínat na to, jak jsme je ve škole vyráběli. Přikládám návod. Na jedno mávátko si opatříme několik různobarevných rolí krepového papíru, asi půlmetrovou dřevěnou hůlku, hřebíček s podložkou, kladívko a nůžky. Z krepového papíru nastříháme proužky široké jeden a dlouhé asi třicet centimetrů, poskládáme je jako vlasy na panence, prostřídáme barvy a celou tu třepetavou nádheru přiťukneme k hůlce. Je vhodné hřebíčku upálit špičičku, aby se klacík nerozštípl. Práce jednoduchá a časově nenáročná.
Horší bude, že nenajdeme prvomájový průvod, ve kterém bychom svůj výrobek otestovali.
|
Pozor na blížící se filipojakubskou noc. Nečisté síly dnes mají velkou moc. Skrze čarodějnice samozřejmě. Proto se musíme dobře podívat, kdo si pro nás přijde do hospody. Zda čarodějnice naše, anebo cizí. Ačkoliv – kdo ví, která varianta je horší? Hm, pokus o humor nevyšel. Dobrá. Víckrát už to neudělám.
|
|