Od šesté třídy výše jsme ve škole zažívali takzvané přestávkové manévry. Celá třída se sebrala, sbalila si saky paky, opustila učebnu, kde trávila předešlou vyučovací hodinu, a přesunula se do učebny jiné, kde očekávala věci příští. Než zazvonilo, museli žáci korzovat po chodbě, pěkně jako stádečko kolem dokola. Když o tom tak uvažuju, nejsem si tak úplně jistý, zda jsme pochodovali ve všech malečských ročnících a o všech přestávkách. Snad jen o té velké... Totiž - kdyby tomu tak bylo, pamatoval bych si nějakou lumpárnu, nějakou historku, nebo prostě něco, co se dalo při této činnosti provozovat. Ne, nic mě nenapadá. Myslím si, že přestávková kolečka malečtí kantoři zkusili, neboť jim je nařídili shora, ale protože nefungovala, našli zdůvodnění, proč s tím přestat.
|
Za našich let nebývalo tolik svátků a volných dnů. Dnešní žáci jsou doma téměř pořád. Divím se, že se jim vůbec vyplatí chodit do školy. Velikonoce měly mezi svátky zvláštní postavení, protože připadaly na stejné dny, ať se dělo, co se dělo. Na neděli a na pondělí. Kdežto ostatní státní svátky mohly klidně v tom kterém roce vyjít třeba na sobotu, což byl malér, protože se tak jako tak nešlo do školy. Už jsem o tom psal, za minulého režimu se prakticky všechny svátky nadělávaly, Velikonoce samozřejmě také, přesto právě u nich a u Vánoc platilo, že jsme prázdninovali tři dny za sebou a pondělí jsme pak nadělávali až následující sobotu.
Velikonoce se do našeho školního působení nijak výrazně nepromítaly. Rozhodně jsme nezdobili třídy jako o Vánocích. Možná pohlednici na nástěnku, ale ani to nemůžu tvrdit s určitostí. Velikonoce zkrátka nebyly v osnovách. Vzpomínám ale, že někteří z nás chodívali po vesnici šlohat děvčata a že mezi dlouholetou libickou tradici patřily řehtačky a klapačky, jejichž hlas se nesl v předvečer svátků.
Je zajímavé, že mi utkvěl v paměti fragment jakéhosi vášnivého rozhovoru někde na trubkách za Nádržkou, kde jsme se scházeli k hrám a kde se s námi tenkrát před Velikonocemi Maruška Daleckova hádala, že ji a její starší sestru Danu tentokrát nevyšloháme, jelikož se obě dobře schovají. Postupně prozrazovala kam, a protože ta místa měnila, dost nás zmátla, takže bychom ji asi stejně nenašli. Co ale bylo dál, už nevím. Událost bych řadil tak do věku nižšího než třináct let.
A ještě jedna absurdita. Když se řekne Velikonoce, každému se obyčejně vybaví malovaná vajíčka, pečení beránci nebo svěží travička. Mně se v mysli promítnou bílé myšky. Asi bych si s tím měl dojít k doktorovi. A platí to i naopak. Představil jsem si tyhle krásné jarní svátky, když jsem v hlubokém podzimu náhodně vyslechl rozhovor dvou dívek.
"Hele, bílá myš je polární?"
"Já nevím. Proč se ptáš?"
"Našla jsem v lednici okousaný chleba."
"Vy máte chleba v lednici?"
"No. Přece aby se k němu nedostaly myši."
|
|
Zde byl text, který neměl souvislost se vzpomínáním.
|
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vybudovali v Malči nové kino. Širokoúhlé. Což byla docela bomba, neboť podobné měla pouze Chotěboř, která i před třiceti lety patřila mezi největší města v okolí. Kdežto taková vymoženost a na vesnici?
Tenkrát přišel do módy takzvaný sedmdesátimilimetrový film, který trochu zamíchal s pojmy. Pravý sedmdesátimilimetrový film je filmový pás široký sedm centimetrů a promítá se na podlouhle prohnuté plátno, kde vytváří dojem prostoru. Můžeme mu říkat širokoúhlý, ale tohle slovo spíše patří jinému typu filmu, protože sedmdesátek bylo v republice velmi málo. Na obyčejné, byť stejně podélně protažené plátno, jaké měli v Malči a dosud snad mají i v Chotěboři, se promítá z normálního filmového pásu širokého 35 mm. Vždycky jsem si myslel, že jsou na pětatřicítce užší a širší políčka, než jaká se používají pro normální formát, a že je tudíž na stejně časově dlouhý snímek potřeba kratší filmový pás.
Skutečnost je však jednodušší, formát je stejný, jen se na pás děj kopíruje zvláštní optikou a stejně zvláštní optikou se potom promítá. Pod lupou bychom viděli srandovní hubeňoury. Na sedmdesátku potřebujeme další promítačky, pětatřicítkovými promítačkami se dají promítat širokoúhlé i normální formáty, jak prosté...
Za největší zvěrstvo považuju, když se širokoúhle komponované filmy deformují tak, aby se vešly na obrazovku televize. To je stejné, jako kdybychom česky psali bez diakritiky a bez interpunkce. Jde to, je tomu rozumět, ale kdo se na to má koukat?
|
Již zletilý, ale ještě náctiletý, když jsem přijížděl na víkendy, vydával jsem se z Chotěboře do Libice pěšky, nečekal jsem půl hodiny na autobus. Měl jsem ty procházky rád. Od nádraží jsem se kolem rehabilitačního ústavu spustil k lesu, u chat uhnul ze silnice a kolem uranového kopce, lesní školky, lhotecké hájovny, přes Doubravku a od kravína zamířil k Čihadlům, vyhlášené to libické čtvrti, kde jsme bydleli. Tohle se dalo absolvovat za světla. Zkusil jsem to i po setmění, ale zabloudil jsem. Naštěstí se přede mnou vynořila hladina Valchy a já pak podle šumění řeky došel až k Libici. Od té doby jsem v noci raději chodil po silnici přes Liboháj. Vždycky jsem měl větší strach projít od nádraží k zámku liduprázdnou Chotěboří, byť osvětlenou pouličními lampami, než potom kráčet pod hvězdami stromořadím a mezi poli. V zimě měla krajina zvláštní ráz. V každém období byla vlastně jiná.
Jednou mě chytla taková bouře, že jsem se musel na Hůrce schovat v čekárně a počkat, až ustoupí. Díky minimálnímu provozu nehrozilo, že by mě někdo svezl. I tak jsem se před každým kuželem světla schovával. Svezení by mi připadalo jako násilné přerušení zážitku.
Ten nejpříznačnější mám ale z cesty přes les a ve dne. Byla snad neděle, přede žněmi, nádherné počasí. Shodou náhod jsem šel s dvěma společníky - s o hodně starším spolužákem Pepou Horákem, měl nádražáckou uniformu, a s panem Málkem, kolářem. Dálkou se neslo brumlání vlaku a pan Málek si povzdechl: "Stejně to bejvávalo krásnější, když ještě jezdily parní lokomotivy. Neměli je rušit..."
|
Ovšem libické kino bylo ze všech z okolí nejromantičtější. Jestliže jsem předevčírem psal o filmovém pásu širokém sedm centimetrů pro superplátna a třicet pět milimetrů pro obyčejné a širokoúhlé kino, pak v Libici se promítal šestnáctimilimetrový film, a nedosti na tom, pouze jednou promítačkou. Ale ne žádnou malou přenosnou, jak jsme ji znali ze školy, nýbrž pořádnou plechovou kvočnou s uhlíkovou žárovkou. Ve starém kulturáku vedle zámku. Možná tam ta promítačka ještě je. Sál se sice už víc než dvacet let nepoužívá... Bývaly tam vlhké zdi, mohly se tam pěstovat aspoň žampióny, když máme ten kapitalismus.
Sál měl malé jevišťátko, promítač musel nejdříve stáhnout shora plátno a potom k němu přivézt obrovskou reprobednu na kolečkách. Nevybavuju si, kdo byl oním promítačem, ani to, kdo prodával lístky. Vím jen, že byly modré, červené nebo žluté, z tvrdšího papíru, namotané na velký kotouč a stály asi tři koruny. Každý si mohl sednout, kam chtěl. V jiném kině bývá první řada nepříliš kvalitní místo, protože je přímo pod plátnem, ale v libickém kině ta sedadla patřila k nejlepším, neboť je od promítaného obrazu dělila optimální vzdálenost. Jinak to ani nebylo možné, protože staré, vrzající, sklopné řady sedadel stály na vodorovné podlaze. Mnohdy tomu bylo i tak, že jsme si ty řady do středu sálu našoupali před začátkem promítání, jelikož se třeba ve stejném kulturním domě den předtím odehrávala taneční zábava. A libické taneční zábavy byly vyhlášené v celém širokém okolí... Jenže teď? Postavili si nový kulturák a také je zavřený. Holt městys.
Celovečerní filmy jsou minimálně na dvou kotoučích, takže jsme mívali aspoň jednu přestávku, než promítač zase založil další cívku. Když ještě vezmu týdeník a takzvaný předfilm, bylo těch přestávek nepočítaně. Reklamy se tenkrát naštěstí nepromítaly. A když přišla zima a venku mrzlo, choulili jsme se všichni kolem kamen na uhlí, protože vyhřát se ten sál nedal ani náhodou. A když ještě uvaděčka během promítání přišla přiložit, čili nasypat plný uhlák horem do kamen, nemělo to chybu.
Vzpomínám s nostalgií. A ačkoliv jsem později navštěvoval i moderní kina - takový dusot tisícihlavého bizoního stáda v Tančí s vlky na sedmdesátce v pražské Alfě, blahé paměti - nikde jinde jsem filmový děj neprožíval intenzivněji než v libickém biografu. Možná i proto, že jsem byl kluk.
|
|
Zde byl text, který neměl souvislost se vzpomínáním.
|
|
Velikonoce nedržím, přesto jsem nestačil nic napsat. Nechť laskavý čtenář, je-li nějaký, promine asi třídenní přestávku.
|
Novinářem je každý, kdo se za něj považuje, tvrdil ve středečních Lidových novinách Miloš Čermák. Souhlasím. A dokonce bych dodal, že novinářem může být i ten, kdo se za něj nepovažuje. Dnes snadněji než dříve. Stačí založit internetové nowiny a pravidelně do nich přispívat. Anebo provozovat weblog. Když máme co říci - a čtenáře - jsme novináři. Tuhle vsuvku do jinak vzpomínkového deníku jsem vložil vlastně proto, abych sám sobě zdůvodnil výpadky, kterých se tady dopouštím, protože se jinak cítím být zahanben před těmi, kteří dokáží blogovat každý den; a dá se to číst. Na své profesi si cením toho, že nemá žádnou pevnou pracovní dobu, avšak i toho, že když není zbytí, člověk z hlavy myšlenky na práci nevyžene a nevyžene. Žádné padla. Ale tohle je normální u mnoha jiných povolání. Včetně deformace. Napsal jsem profesi si, což je neobratnost, prostě chyba. Dvě stejné slabiky za sebou bez zjevného významu; správně bych měl celou tu myšlenku přeformulovat a slova prohodit, čili na svém povolání si cením a u mnoha jiných profesí. A tak podobně. Jenže dneska se už na logiku, rytmus a malebnost českého jazyka v médiích nehraje...
|
Přemýšlel jsem, proč jsme v hodinách tělocviku nehráli kopanou, ačkoliv jsme měli přímo pod okny školy pěkné hřiště i s pevnými bílými brankami. Důvodem byly tělocvikářky. Ano, od šesté do deváté třídy nás tomuto předmětu vyučovaly ženy. Půvabné, sportovně založené, atraktivní, veselé, ale přece jenom ženy. S jedinou výjimkou. Měsíc či dva tělocvik suploval Jiří Poděbradský, který normálně učil matematiku a fyziku. Aprobovaná pedagožka zřejmě ulehla s outěžkem, ale jistý si tím nejsem. Usuzuju z toho, že šlo o jarní či letní měsíce a že už asi nestálo za to hledat do prázdnin jiného kantora. Respektive kantorku. Hráli jsme fotbal, hráli jsme ho pořád. Chvála mužům. A dobře načasovanému početí. Tedy vlastně také mužům.
Ačkoliv. Na střední škole jsme měli šíleného tělocvikáře, který nadevše miloval basket. Jakoby navzdory tehdejšímu režimu. Skoro pořád jsme v tělocvičně házeli něco do koše.
|
S jarem na nás kluky přišly choutky příznačné tomuto ročnímu období. Například hurtovnice. Tohle zvláštní označení razil od začátku sedmdesátých let legendrání časopis Abc. Snad podle významu slova hurt, čili prudkost, anebo hurtovat, což znamená lomozit. Obojí bylo výstižné. Původní pojmenování minikáry se jim zřejmě zdálo málo české a navíc buržoazní. My jsme stejně dál říkali motokáry, ačkoliv naše výtvory nikdy žádný motor neměly. Motokáry jsme si vyráběli sami, stačila kolečka od kočárku, hřídele z téhož a něco prkýnek na kostru. Mezi vychytávky patřilo řízení volantem a souběžný rejd předních kol. Ovšem u renomovaných výrobců. Našim potřebám vyhovovalo otáčení celé přední nápravy kolem jednoho šroubu uprostřed, řízení nohama a absence brzd. Tomu také odpovídal způsob jízdy. Čili z kopce dolů, ale tak, aby následovala rovinka nebo mírný protisvah, kde by se dalo zastavit.
Nemám z ježdění příliš dobrý pocit. I když je Vysočina hodně kostrbatá, nenašli jsme v libickém okolí dostatečně vhodné kopce. Jezdilo to zkrátka pomalu. Pochopitelně. Kočárková kolečka neměla v průměru víc než dvacet centimetrů, ložiska veškerá žádná a povrch? Neradno mluvit. Rozmlácený a záplatovaný stejně jako dneska. Tenkrát jsme se dívali k roku dva tisíce jako k něčemu neuvěřitelně vzdálenému. Bezdrátovému telefonování na způsob mobilů jsme věřili asi jako současníci přistání mimozemšťanů, ale ani na chvilku jsme nezapochybovali o tom, že budou na přelomu tisíciletí perfektní povrchy silnic.
A tak někdo ze starších kluků přitáhl motorku, hodil provaz a primitivní hurtovnici zapřáhl. Adrenalinové orgie v době, kdy o skateboardu neměl nikdo ani tušení.
|
Stý zápis. Stá vzpomínka. A ještě jich mám pár v rukávu. Ano, právě tohle je text s pořadovým číslem 100. Ale slavit? Čím jsem starší, tím méně mě svátky oslovují. Jakékoliv. Už ani ty Vánoce nejsou, co bývaly. Jako klukovi mi vadilo, že moje křestní jméno není v kalendáři, protože mi nikdo ze spolužáků nepřišel gratulovat. Teď se hrozím, aby někdo z kolegů nevyzvěděl, kdy mám svátek - a nepřišel mi gratulovat.
Minulý režim byl kouzelný, protože slavil kdejaké výročí. My jsme vlastně žili od výročí k výročí. Byli jsme schopni vzdávat hold i půlletému výročí. Padat vzhůru. Legrační byla výročí na počest úmrtí. My jsme vlastně slavili, že ten člověk umřel... Vždyť říkám, byl to kouzelný režim. A jak tak sleduju politickou scénu, zase bude.
Nás žáků se tahle mánie týkala jen do té míry, že jsme museli obměňovat nástěnky. K MDŽ, ke Dni dětí, k Svátku práce - ne -, obráceně, i tenkrát bylo nejdříve prvního května a pak teprve prvního června. Čarodějnice se moc neslavily, aby se někdo nepoznal. Poté přišlo v říjnu znárodnění a VŘSR, samozřejmě Vánoce a nakonec Vítězný únor. K tomu nějaké to kulaté výročí založení, stranický sjezd... Rád jsem dělal nástěnky. Vyráběl malá výtvarná díla. Nejvíc se mi líbila vystříhaná barevná písmena, z nichž bylo potřeba sestavit nápis, který by měl smysl, který by vystihl, o čem je řeč, a který by byl dostatečně krátký, protože vždycky nějaké písmenko chybělo. Scrabble tehdejší doby.
Nevím jestli už v Malči, ale měl jsem potutelnou radost pokaždé, když jsem mohl na nástěnce vytvořené někým jiným písmena proházet tak, aby vznikla nová slova a věty dostaly jiný smysl. Mnohdy uběhlo i několik dní, než si toho někdo všiml.
|
K době, na kterou vzpomínám, patří pomlázky z bužírek a šachovnicové samolepky. Pamatujete? Když jsem si tohle téma poznamenával, snažil jsem si vybavit, odkud jsme brali bužírky, čili plastové obaly drátů. Pomlázky jsme přece pletli z bužirek bez drátů, dokonce z podélně rozříznutých bužírek, abychom pomlázku mohli složit z mnoha pramenů. Bužírka se totiž splétala daleko lépe než vrbové proutí a šlohnutí přes hýždě náramně bolelo. Plastové pomlázky neměly s velikonočními svátky nic společného, ani se nevázaly na žádné roční období, tím méně jarní. Byly zkrátka podobnými symboly, jako jsou dneska jednobarevné náramky od Nike. Třeba. Ale kde jsme sháněli bužírky?
O původu takzvaných zvonkových drátů bych věděl. Tenké, barevným plastem obalené vodiče jsme měli velmi v oblibě zvláště v mladším školním věku. Jejich tvárnost se nám hodila vždycky, když jsme potřebovali cokoliv zadrátovat. Mně později sloužily k elektrickým pokusům, při nichž jsem například zjistil, že když se takový drátek použije v pojistce, tato nevyletí. Vyrobil jsem z překližky panel, osadil ho páčkovými vypínači, červenými doutnavkami, zdířkami a banánky a to, co jsme se o elektřině učili ve škole, jsem si doma zkoušel, ba zacházel jsem ještě dál, 220 V bylo mým rodným bratrem. Kupodivu, anebo bohudík, můj otec mě v tom podporoval a dokonce mi sháněl některé součástky. Což mi připomnělo, že když můj syn aplikoval nějaký svůj gymnaziální pokus s dvěma dráty strčenými do jakéhosi roztoku, vyrazil pojistky v celém baráku.
Ale abych nezapomněl na zvonkové dráty. Na konci šedesátých let přišli zemědělci s progresivní technologií hnojení polí chlévskou mrvou. Rozvezli jí po polích velké hromady, do nich napíchali ruličky dynamitu, pospojovali je vodiči a odpalovali jednu po druhé. Hnojivo se pěkně rozprostřelo - no a my jsme tam pak chodili na ty drátky.
|
|
Včera jsem se zmínil o šachovnicových samolepkách. Jedny čtverečky měly stříbrná pole, respektive lesklá staniolová, a druhé nejčastěji modrá, červená nebo černá. Vlastně jenom modrá, červená a černá. Většinou šlo o pruhy namotané do ruličky. Prodávaly se v papírnictví. Samolepkami jsme opatřovali kde co. Penály na tužky, některé obaly sešitů, rámy a blatníky kol a ti starší i kapotování svých malých motocyklů, kterým se říkalo pařez, fichtl, pincek nebo pinďour. Myslím, že každá doba má nějaký takový úlet.
|
|
O řediteli malečské školy Jaroslavu Kadlečkovi jsem psal už v úvodních zápisech. Vzpomněl jsem si na jedno jeho oblíbené úsloví. Když před ním někdo požadoval něco nemožného, obyčejně ho uzemnil slovy: "A já bych chtěl saaba." V té době jsme totiž vzhlíželi ke Švédsku, kde měli prosperující socialismus a spousta lidí si myslela, že bychom si tady mohli vytvořit něco podobného. Saab byl švédský automobil, tudíž se stal symbolem. Dokonce s ním legendární motocyklový závodník František Šťastný jezdil v nějakých televizních pořadech, dovážel se k nám a občas byl k vidění na našich silnicích, není divu, že se mnohým líbil.
Nevím přesně, o jaký konkrétní typ šlo, jen mám před očima jeho podobu. Tenkrát nebyl v osobních vozech příliš velký výběr jako dnes. Myslím v celém západoevropském kontextu, ne pouze u nás. Sáb byl zkrátka jedničkou a ředitel školy po něm toužil. Na jednu stranu jsem ho chápal, ale na druhou ne. Vždyť jezdil v novém embéčku, v automobilu značky Škoda 1000 MB, a to přece nebyl špatný vůz. Opravdu, měli jsme doma tentýž, pouze v jiné barvě. Že mu Japonci říkali Hara Šito? No a co, o trabantu kolovalo daleko více anekdot a jak vesele drandil po celé širé Dederonii.
|
Když jsem nastupoval do šesté třídy malečské školy, byl jsem členem neformální party, která pilně navštěvovala smetiště, smeťáky, krámoviště, krámáky, shániště a já nevím, jak jsme všem těm místům zaslíbeným říkali. V libickém okolí se jich nacházelo nespočet. Tenkrát byli totiž lidé svobodnější a mohli jakýkoliv odpad vyhazovat kamkoliv, kam se jim zachtělo. Začínám si všechna ta místa vybavovat a uvědomuju si, že kolem Libice nad Doubravou musí být pod porostem a vrstvou hlíny prstenec všelijakého harampádí. Jen z naší čihadelské strany - to máte: Pod skálou (tři místa, čili pod skálou, u Culkova dubu a u Lacinovy louky), V lesíčku v bývalém lomu, U kamenného mostu (dvě místa, čili v zatáčce přímo u mostu a pod svahem směrem k Libici),
u pěšiny odbočující k Chatám, ve shluku skal a vzrostlých stromů u Cerhovky, dále U bezděkovské obce (tři místa, čili zavážka podél cesty z jedné i z druhé strany směrem od dnešní pily dolů ke Špici, v mlázinách volně mezi stromy a totéž v dospělém lese, který se svažoval k Chatám). Pokračovat pak můžeme jižním směrem - tedy Bažantnice, les, který byl sám o sobě jedno velké smetiště, pod Uchytilovými, u Stavenova, pod parkem, za hřbitovem a za farou. Svá smetiště měl i Druhý konec, ale protože byl pro nás něco jako Stínadla, moc jsme tam nechodili. I tak se to nedalo všechno stihnout. Občas jsme se na kolech vydávali k Liboháji, kam přispívali zejména Chotěbořáci, takže se tam daly najít i věci z velkého světa.
Ano, otázka je nasnadě. Proč jsme to dělali? Nevím. S odstupem doby se na tuhle naši činnost dívám jako na obrovské klukovské dobrodružství. Přehrabávali jsme se všemi těmi nepotřebnými krámy a čekali, že snad objevíme poklad nebo co. Každé nové odhrnutí představovalo novou naději. A když jsme našli něco zajímavého, domýšleli jsme, k čemu to mohlo sloužit... Opravdu nevím.
Dá rozum, že jsme si často odnášeli něco, co se nám hodilo, co se dalo spravit anebo využít úplně jinak. Vzpomínám, jak jsme jednou našli zachovalou skládací kovovou postel i s žíněnkou a jak jsme ji odtáhli k lesu a poté vytáhli na vysoký smrk, který se nahoře dělil na dva kmeny. Postel jsme chtěli zaklínit a využít jako lehátkovou rozhlednu. Při jedné bitce s Lhotečáky jsme ji ale potřebovali k jinému účelu a kdo ví, kde je jí dnes konec. Smrk někdo v polovině devadesátých let podřízl.
Kuriozní mi však připadá jiná historka. Libická škola vyhodila na smetiště za farou skoro polovinu svého kabinetu, všelijaké baňky a sklenice, police, poničené vycpaniny a také papírové obrázky na latičkách. Když jsme to zjistili, popadli jsme kola a hurá na místo zaslíbené. Obrázky se zalíbily spolužáku Zdeňkovi. Začal je rolovat a přivazovat ke svému bicyklu. Za chvilku ho měl obalený jako vánoční stromeček. Najednou se objevil esenbák v uniformě, pan Březina. Hrklo v nás. Přece jenom jsme kradli. I tenkrát platilo, že co je jednou vyhozené, patří už navždy státu. Pan Březina přišel blíž, minul Zdeňkovo obložené kolo a zadíval se na mého favorita.
"Čí je to kolo?" zeptal se.
"Moje," špitl jsem.
"Jak to, že nemá zvonek? Tak příště ať se to neopakuje," pohrozil pan Březina naoko přísně a odešel.
A já od té doby zvonek měl. Našel jsem jich několik na smetištích a dal si z nich jeden funkční dohromady.
|
|