| 28. února a 1. března 2005 |
|
Rozlučovací večírek deváté třídy jsme měli v Jeřišně v hospodě na křižovatce. V Malči se zřejmě nenašla vhodná místnost. Anebo Malečáci nechtěli být pod přímým dohledem rodičů. Sál byl samostatný, nikoliv přímo ve výčepu, občerstvení jsme si obstarali sami, některé spolužačky dokonce přinesly vlastnoruční zákusky, hrál magnetofon, abychom mohli tancovat, na úvod jsem promítl film ze školního výletu do Českého ráje, o němž jsem tu už také psal, a děvčata přišla ve slavnostním... Jen mě mate, zda jsme pili či nepili alkohol. I v minulém režimu platilo, že do osmnácti ani kapku, a kdo ze starších naléval, vystavoval se postihu. Stejně jsme tam ale nějaká vína měli. Určitě. To bych nesměl znát své bývalé spolužáky. Pak by to ovšem znamenalo, že se všechno odehrávalo bez přítomnosti učitelů. Ani naše třídní že by tam nebyla? Alespoň na chvilku? Připadali jsme si tenkrát strašně dospělí. Tento můj první mejdan v životě překryly mejdany další a další, takže opravdu nemohu podat věrohodné svědectví o ničem, co se tam odehrálo, případně odehrávat mohlo. Dnes vydržím celý večer u sklenky dobrého červeného vína, leč bývaly doby studentské, kdy mě metla lidstva šlehala mocně, byť opojně, a pil jsem tekutiny, u nichž pochybuju, že jsem se jich kdy vůbec dotkl. Na fakultě ve druháku jsme příkladně dleli na brigádě v Mnichově Hradišti, kde se vyráběl rum. Bydleli jsme uvnitř továrny na ubytovně a z linky jsme si mohli vzít libovolný počet naplněných láhví, jen jsme je nesměli vynášet ven ze závodu. Denně minimálně jedna padla. Tři týdny jsme brigádničili. Ve dvou lidech a dvou kolegyních, mírných abstinentkách (Honza tomu rovněž moc nedal); přičemž Pavel Bouda se nepočítá, protože se neúčastnil, neboť se učil a učil a učil. Taky skončil jako dlouholetý zpravodaj České televize v Bruselu, kdežto my? Na závěrečném večírku v Jeřišně se odvázala tato děvčata: holky Březinovy, dvojčata, nezkazila nikdy žádnou lumpárnu, zvláště Hanka bývala číslíčko (kdybych byl puberťák, použil bych smajlíka ve složení středník, pomlčka, konec závorky), dále určitě Jiřina Hlaváčková, uměla se bavit, potom Maruška Křivská a Maruška Dalecká, obě jinak rozumné, ale zároveň přístupné každé legraci, a ovšem Lenka Pospíšilová, Lída Němcová a trošku i Vlaďka Radilová, a kdyby nechyběla, zařádila by si s námi i Helena Klepetková. Tím však nechci tvrdit, že by nějak zakřiknutě působily Jitka Bečkovská, Maruška Nádvorníková, Jitka Jindrová, krásná Věra Dvořáková a Jindřiška Němcová. Zbijte mě, jestli jsem jedinou zapomněl. A kluci? Oni tam byli nějací kluci? |
| 2. března 2005 |
|
Našel jsem další dopisy z doby těsně po ukončení základní devítileté školy. Prostudoval jsem je. Ano, prostudoval, zejména jeden, jehož autor neuvěřitelně škrábal, to znamená, že jsem nejen zrekonstruoval slova a věty, ale také syntetizoval jejich smysl a zařazením do souvislostí určil, co znamenají, abych pochopil pisatelovu skutečnou výpověď. A poznání to pro mne bylo tragické. Oba jsme milovali tutéž dívku. Kdo z nás byl Paris a kdo Meneláos? V řeckých bájích je totiž krásný příběh o přenádherné Heleně, která si za svého muže zvolila Meneláa, syna mykénského krále, ačkoliv měla desítky jiných nápadníků. Jenže pak k nim přijel na návštěvu Paris, syn trójského krále, uznávaný milovník, a to zrovna v době, kdy musel pan manžel na nějaký čas odcestovat. Pro znalce telenovel netřeba pokračovat, je jim jasné, co následovalo, ostatním připomenu, že tahle trojka skončila desetiletým obléháním Tróje a jejím zničením takzvaným trójským koněm. Teď mě tak napadá, že jsem tuhle historku mohl klidně připomenout i v souvislosti s volbou české miss, kdy jsem se podivoval, proč se dívky předvádějí v plavkách. Paris totiž původně přicestoval, aby rozsoudil tři bohyně - Diovu manželku Héru, bohyni války Pallas Athénu a bohyni lásky Afrodítu. Někdo (kdo asi, bohyně sváru Eris) jim předložil jablko, které ovšem směla dostat pouze ta nejkrásnější z nich. A protože se nemohly dohodnout a protože si Zeus nechtěl pálit prsty, povolal Parida. Spojitost s Miss je nasnadě, bohyně se mu ukazovaly nahé. Odtud jablko sváru. A když už jsem se do toho tak zamotal, připomenu, že Helena byla nemanželskou dcerou Lédy, choti spartského krále, kterou obtěžkal sám velký Zeus, když se proměnil v labuťáka. Kdo by neznal slavné obrazy s touto tématikou. Takže jsme oba milovali stejnou dívku... Divím se, že jsme si tenkrát navzájem nerozbili ústa? Anebo se už rány zahojily? |
| 3. března 2005 |
|
Se zmiňovaným, ale nejmenovaným spolužákem jsme se zmiňovanou, ale nejmenovanou dívkou obchodovali. Předmětem obchodu byla ona. Aniž to věděla samozřejmě. Sepsali jsme smlouvu, která obsahovala, kdy a za jakých podmínek s ní smí laškovat spolužák a co mi za to podstupuje, anebo opačně, kdy a za jakých podmínek jsem zase na řadě já. Vím, že to všechno mělo patřičné náležitosti, jako když dva státníci ratifikují důležitou listinu. Včetně usedání za společný stůl. Tento můj obchodní partner mi rok po ukončení docházky do základní devítileté školy poslal dopis, ve kterém se mimo jiné praví: "V pátek jsme měli na Chatě dobírku. Tak jsem tam mluvil s J. T., ale již je to grande madona." U dvou posledních slov je hvězdička a na konci dopisu vysvětlivka: velká dáma. Autor úryvku tím chtěl říci, že pokud se s námi, o rok mladšími chlapci, byla ochotná bavit v době minulé, pak od nynějška nás bude už jen přehlížet. |
| 4. března 2005 |
|
Ačkoliv jsem se zařekl, že tady nebudu používat žádná vylepšeníčka ani žádné internetové manýry, přesto nemůžu jinak. Znáte to. Když potká jeden počítačový maniak druhého, který si právě koupil nový digiťáček, nezajímají ho fotografie, ale technická specifikace fotoaparátu. Až tak postižený snad nejsem. Přál bych jim slyšet dva profesionální fotoreportéry, když svůj hovor stočí na techniku, kterou používají. O těch kusech kovu, plastu a skla mluví jako o milenkách. No, asi jsem nepoužil nejlepší příměr, ale rozumíme si. Fotoreportéři jsou ta nejdrzejší smečka, jakou jsem kdy poznal. Dostanou se všude a žádná zábrana jim není dost pevná. Fotoreportéři znají obrovské množství vtipů. Taky o čem si pořád na akcích povídat při hodinách čekání na ten potřebný záběr. Chodíval jsem kdysi dost dlouho jako píšící novinář na natáčení různých pořadů a když se tam potkal náš fotoreportér s jiným, nezdravili se ahoj nebo dobrý den, ale: "Hele, a tenhle znáš?" Reportování, respektive získávání informací pro to, abych mohl napsat reportáž z natáčení, je mimochodem strašně nudné a ubíjející, pořád se čeká a čeká. Člověk si sice s protagonisty povídá a povídá, jenže za chvilku už také není o čem... Jak jsem si zpočátku zakázal webové stereotypy, tak jsem si zároveň zapověděl psát o své profesi. Ani jedno nedodržuju. Vůle veškerá žádná. Ale - řečeno jazykem žáka poškoláka - to já ne, prosím, to ten digiťáček. Nejsem schopen podat technickou specifikaci digitálního fotoaparátu, kterým fotím, můžu ukázat pouze fotografie. |
| 5. a 6. března 2005 |
|
Humor Šimka a Grossmanna byl humorem našeho dětství. Znali jsme ho i u nás v malé vesničce pod Železnými horami, ačkoliv byl vlastně humorem divadelním, patřil do Semaforu té doby. Uměli jsme citáty ze scének, četli jsme si jejich povídky; a někteří je dokonce napodobovali. Škoda, nikdy se mi nepodařilo navštívit žádné představení, ve kterém hráli. Od roku 1971 jsem však měl dvě dlouhohrající gramofonové desky - Návštěvní den 1 a Návštěvní den 2. Přehrávali jsme si je tenkrát zvláštním způsobem. Táta měl předválečné gramofonové šasi, koupili jsme nové ramínko s přenoskou a za to staré je vyměnili, přiletovali jsme kabílky s banánkem a přes tranzistorové rádio desky poslouchali. Rád na to vzpomínám. Nemůže se mi proto nikdo divit, že jsem se chtěl v sobotu večer podívat na televizní pořad, kde herci vzpomínají na Miloslava Šimka. Chvilku jsem vydržel, ale po vystoupení dvou současných herců, kteří předváděli tehdejší scénku Š+G, jsem televizi vypnul. Bylo to jako líbání přes sklo. Nevím. Vždycky jsem si myslel, že jsem přístupný každé srandě, ale poslední dobou se některému humoru nemůžu smát. Jestli je tohle to stárnutí... Dobře, dejme tomu, humor je hodně osobní věc, jenže v tomtéž pořadu dávali jakousi směs rokenrolových písniček v podání dvou chlapců a jedné dívky, ale znělo to tak uhlazeně, strojově či vzorně ve smyslu, aby to nikoho nepobouřilo, přitom snad skutečný rock-and-roll musí být výstřední, primitivní a hlučný a musí mít šťávu a ne takové umírání, jaké předvedli ti tři. Vysokohorská turistika provozovaná v polobotkách. Nechť tohle povídání nevyzní jako nadávání, naštěstí vím, kde má televize vypínač. Používám ho bez výčitek a často. Když tedy televizor (můj) oslepl (rodina se dívala vedle na něco jiného), vyhrabal jsem ty dvě černé vinylové desky a pustil si je. Ale takovým zvláštním způsobem. Gramofonové šasi je ze starší a co do parametrů velmi jednoduché věže, kde už funguje jenom to šasi. Odtud vedu kablíky do jiné, již kvalitnější věže, kde však je provozuschopný pouze zesilovač. Nejdříve totiž odešel CD přehrávač, poté kazeťáky a nakonec rádio, přičemž zůstala naladěná trvale a neměnitelně pouze jedna stanice, naštěstí Beat. Dnes jako za dětských let. A přitom jsem měl od tenkrát do teď postupně tři normální gramofony. Kde je jim konec? |
| 7. března 2005 |
|
Vím, kam se gramofony poděly. Jako snad každý chlapec trpím už odmalička úchylkou dívat se věcem takzvaně pod sukně. Prostě je rozmontovávat. Začínal jsem jednoduchými mechanickými hračkami, pokračoval například elektrickou zásuvku a vypínačem a skončil... Vlastně neskončil. Touha kouknout se dovnitř, zjistit, jak to funguje, je neukojitelná. Vždycky má člověk po ruce něco, co se dá rozmontovat. Všechny věci se mi ale pokaždé podařilo dát opět dohromady. Pokud to bylo třeba. Některé předměty se vyhazovaly, tudíž se jejich zpětná montáž nepředpokládala. Občas něco zbylo. Ovšem věc fungovala i tak. Jen jednou nefungovala. Bylo mi asi šestnáct. Rozmontoval jsem mikrofon. Musel jsem pak koupit nový. Stál asi tři stovky. Tenkrát dost velké peníze. Od té doby všechno v pořádku. Ťuk, ťuk, ťuk. I již vzpomínaný Chroustal, jak důvěrně říkám svému počítači, protože při každém ukládání dělá krrrr, krrrr, už měl tu čest několikrát ležet na mém pitevním stole. Ale vždy přežil. Věřili byste, že CD-ROM, ten roztomilý šuplíček, do kterého se vkládají cédéčka, má tři malinkaté elektomotorky? Dva z nich mám ještě schované... |
| 8. března 2005 |
|
Když vyjdeme za Chotěboř na začátek stromořadí lemující silnici, která vede ku Praze, ocitneme se v pohádce. V krajině sedmi zámků. Stačí si vzít speciální teleobjektiv, takzvané dlouhé sklo, které se umí podívat skrz stromy, keře i zeminu, vylézt si na velmi vysoké chůdy a podle směru hodinových ručiček se dívat po okolí. Uviděli bychom zámek v Nové Vsi, poněkud vpravo zámek v Malči, dále zámky v Libici, na Štěpánově a ve Studenci, docela blízko pak zámek chotěbořský a někde tam v dálce za kopcem zámek v Rozsochatci. Jednou jsme šli se spolužákem Jardou Dymákem pěšky z Malče do Libice přes Hradiště. Zřejmě první školní den, protože byl kratší a tudíž jsme nečekali na autobus. Anebo spíš z podzimní bramborové brigády. Posadili jsme se nahoře na stráni a dívali se dolů do otevřené krajiny. Tak jsme si povzdechli - kdyby se spojila Maleč, Libice a Štěpánov, Sloupno a Štikov a Bezděkov a Sokolovce i Chotěboř, to by bylo nádherné město. Kacířská myšlenka magického místa. Z Hradiště je totiž těch sedm zámků vidět i bez dlouhého skla. Jen se musí vykácet les, nechat jeden obrovitý strom uprostřed a vyšplhat se do jeho koruny. |
| 9. března 2005 |
| Tvůrčí krize. |
| 10. a 11. března 2005 |
| Žádná tvůrčí krize, jsem jen trochu líný. Trochu hodně. |
| 12. a 13. března 2005 |
|
Za našeho dětství bývalo hodně sněhu. Tohle tvrdí každá generace, takže to asi bude pravda. Jako kluci jsme často stavěli iglú. Ale ne jako Eskymáci ze sněhových cihel... Rozšířenou představou totiž je, že si sněhoví stavbaři nejdříve vyrobí velké sněhové tvárnice, vyznačí kruhový půdorys a tvárnice skládají na sebe podobným způsobem, jakým se staví zeď. V našem klukovském věku, když bylo velké množství správně vlhkého sněhu, jsme podobnou technologii vyzkoušeli a přitom jsme zjistili, že není ideální. Daleko rychlejší a jednodušší bylo, když jsme sníh naházeli na velkou kupovitou hromadu, upěchovali a místnost začali vydlabávat zevnitř, jen jsme si udělali odpovídající vchod. Používali jsme k tomu lopatky na uhlí. Vytěžený sníh potom sloužil k utužení stěn, anebo jsme z něj vyráběli další sněhové stavby. V jednom roce jsme například postavili hrad s cimbuřím, ale také s věží, kam se dalo vystoupat po schůdcích. Všechno ze sněhu. Velikost, co si vzpomínám, tak na výšku stojící klukovské postavy, hradby schovaly dva lidi s možností házet hroudy po nepřátelích. Ano, hrad byl dobýván, leč nepustošen, jak se dělo ve středověku. Obránci i útočníci patřili mezi stavitele. Přece bychom si nezničili vlastní dílo. Jindy jsme postavili iglú dvě, asi tři metry od sebe, a propojili je chodbičkou, ve které jsme lezli po kolenou. Použili jsme stejnou technologii. Mezi obě stavby jsme naházeli podlouhlou hromadu sněhu, sahala nám asi do pasu, upěchovali jsme ji a pěkně nahoře zakulatili, no a pak už jsme jen dlabali a dlabali. Jedno iglú muselo mít vchod a potom otvor pro chodbičku, do druhého iglú se vstupovalo pouze chodbičkou. Domnívám se ale, že i tohle nám bylo málo, takže jsme vchod do iglú zazdili, prorazili ho uprostřed chodbičky a odtud vystavěli další chodbičku, takže to celé tvořilo jakési téčko. Když přišla obleva, stavby se začaly choulit do sebe, až se rozplynuly úplně a my jsme si zase hledali jiné zábavy. |
| 14. března 2005 |
Tato fotografie už dnes také patří mezi vzpomínkové a donutila mě ji vyhrabat výměna názorů, ve které hrál hlavní roli teleobjektiv. Vznikla někdy kolem roku 1990. Tenkrát jsem měl možnost si půjčovat Pentacon Six 6x6 s několika objektivy, z nichž ten nejdelší byla zřejmě pětistovka. Šlo o dělo dlouhé asi jako klávesnice a široké jako myš, když se tak dívám, s čím bych ho srovnal. Možná o něco širší než myš. Fotit se dalo jedině ze stativu, anebo když se objektiv pořádně zaklínil třeba mezi dva kameny a fotoaparát podložil kusem dřeva. To je ostatně i tenhle případ. Ležel jsem na stráni u Hradiště. Dlouhá ohnisková vzdálenost objekty jakoby namačká na sebe a změní perspektivu, kterou v realitě vnímáme jinak. Zdá se, že kostel a les za ním nemohou být daleko od sebe. Omyl. Dělí je asi dva a půl kilometru.
Použil jsem výřez ze zvětšeniny, která se mi celá nevešla do skeneru. Po kliknutí se v novém okně otevře větší verze, kde jsou dobře vidět veškeré podrobnosti. Fotografie není upravovaná žádným počítačovým programem.
|
| 15. března 2005 |
|
Napadlo by vás poprat se s učitelkou? Když vzpomínám na malečskou školní budovu, vybavují se mi vnitřní parapety oken. Nesly silný hnědý nátěr. Jako čokoláda hodně ochuzená o kakao. Člověk žasne, co všechno mu z dětství zůstane v hlavě. Anebo měly úplně jinou barvu? Mě na tom fascinovalo, že ačkoliv byly původně natřené lesklým emailem, dostaly dlouholetým užíváním zvlášní mat. Myslím mat ve smyslu odrazu světla, nikoliv mat šachový. Ve školce jsem se poprvé seznámil s takzvanou lingrustou, které jsem se pak nemohl zbavit dlouhá léta. Dnešní děti už asi netuší, oč jde, ale tenkrát se na stěny, přibližně do výše ramen dospělého člověka, nanášela zvláštní olejová hmota, která, když ztuhla, vytvořila snadno omyvatelný povrch. Mezi nejoblíbenější patřila světle zelená. Jenže kdyby měl tenhle nános zůstat rovný a hladký, nebyl by rovný ani hladký, ale zvlněný, a protože by to nevypadlo hezky, vymyslel projektant, že do hmoty, než ztuhne, udělá všelijaké rýpance, jeden vedle druhého - a všichni ho pak začali napodobovat. Každá škola měla takhle oblepené chodby a schodiště, svoje mantinely měly úřady i činžovní domy v majetku státu, některá zdravotnická zařízení, některé zámky, zkrátka kamkoliv jsem přišel, všude lingrusta. Zpočátku možná ne, ale později jsem se na ni stal alergický. Stejně jednotným způsobem a jednotnou barvou se ve veřejných budovách natírala okna a dveře. Bílou a trochu do žluta. Malečskou školu jsem měl proto rád, že se neopičila. Respektive, že někoho nenapadlo původní barvu přetřít tou jednotnou. Do čokoládového parapetu bodal jednou při vyučování nejmenovaný spolužák nožem. Velkým nožem. Dýkou. A nejmenovaný proto, že je dnes jistě váženým občanem. Uviděla ho učitelka a s převahou své funkce mu přikázala, aby toho nechal a nůž jí odevzdal. Spolužák řekl, že ne, že je to jeho nůž a že si s ním může dělat, co chce, a na důkaz toho namířil na učitelku bodlo a postavil se jako Vinnetou, když očekává výpad proradného bandity. Učitelka nebyla dnešní, nůž mu vmžiku vykroutila z ruky, otočila se a kráčela k tabuli. Spolužák se na ni zezadu vrhl a sápal se po zbrani, ale protože byl nižší postavy, spíš ji jenom tak obskakoval a přitom vykřikoval: "Dejte mi ten nůž! To je můj nůž!" Nevybavím si, o kterou kantorku šlo, ani trest, který spolužák obdržel. Vím ale, že v našich očích hodně stoupl v ceně. No uznejte, kdo z vás měl na základní škole tu možnost se poprat s učitelkou? |
| 16. března 2005 |
|
Někdy touhle dobou jsme se vraceli z týdenního lyžařského pobytu, kterým tehdy musel projít každý osmák, jestliže nebyl lékařsky či jinak osvobozen. Autobus měl v uličce mezi sedadly přídavná sklopná sedátka s pásem jako opěrkou zad. Byla to vděčná místa, protože se na nich daly dělat všelijaké vylomeniny. Mezi oblíbené patřilo nenápadné vyháknutí pásu a pád cestujícího do klína jiného cestujícího, sedícího o řadu dál, což vzbudilo veselí, pokud jsme to udělali spolužákovi a on padl na dívku. Anebo naopak. Lyže ležely srovnané na střeše v ohrádce. Lyžařský výcvik se odehrával v Orlických horách, kde ještě ležel sníh a vládlo studené povětří. Při návratu jel autobus nejdříve přes Maleč a potom přes Libici do Chotěboře, protože, jak jsem již v předešlých zápisech zmínil, vezl i jednu chotěbořskou třídu. Když jsme v ohybu silnice pod parkem vystoupili, ovanul nás teplý jarní vzduch, jako bychom vešli do prádelny. Člověku se těžce dýchá. Něco podobného jsem zažil o mnoho let později při cestě do Asie. V Moskvě jsme nastupovali při minus devatenácti a po více než čtyřech hodinách letu vystupovali v Ašchabádu při osmadvaceti plus, a to byl večer, tudíž podle místních už chladno. Tenkrát jsme kráčeli k Libici s lyžemi přes rameno, s batohy na zádech a nabalení, někde uvnitř nám po těle stékaly pramínky potu, nikde žádný sníh a my jsme věděli, že právě tímto dnem pro nás zima nadobro skončila. |
| 17. března 2005 |
Na fotografii je skutečný předmět, žádná kresba ani počítačový trik. Prosím, zatím neklikat. Spíše se zamysleme, jestli je možné takovouhle věc vyrobit. Třeba ze dřeva. Při pozorném prohlížení zjistíme, že se vyrobit nedá. Tři špalíky takhle dohromady prostě nesmontujeme.Mluvme nyní o úhlu pohledu. Díváme se na svět a často se nám zdá, že jsou problémy, s kterými nemůžeme hnout. Přitom se stačí kouknout odjinud a rázem je všechno jinak. Opravdová, lidskou rukou vyrobená trojrozměrná předloha této fotografie takhle nevypadá. Takhle vypadá pouze tehdy, když ji fotoaparát zachytí z jednoho jediného místa. Stačí krok stranou a zjeví se nám skutečnost. Klikněmež na obrázek, v novém okně otevřeme fotografii téhož, snímanou ale z jiného úhlu. Hříčku jsem si půjčil z knihy Jak se věci mají, kterou jsem si náhodně koupil v roce 1995 a ve které jsou krátké eseje či úvahy předních světových vědců. Zajímavé myšlenky, žádné parajevy alá mimozemšťané. A jak to všechno souvisí se vzpomínáním na školní léta? Tam jsem díky některým učitelům získal povědomí o nutnosti, že se občas člověk musí podívat na věc z jiného úhlu, aby se dostal dál. |
| 18. března 2005 |
| Komu se občas nestalo, že hledal nějakou věc, našel však jinou, která ho tak zaujala, že na tu původní úplně zapomněl. Při dolování vzpomínek se mi to stává často. Takže teď nevím, co jsem to tu chtěl vlastně napsat... |
| zpět na předchozí / pokračování |
| 2005 © jiljí záruba |