My kluci jsme tenkrát nacházeli zalíbení v motorkách. Záviděl jsem vrstevníkům, kteří už od patnácti let jezdili na malých motocyklech s obsahem válce do padesáti kubických centimetrů a machrovali před holkama. Záviděl jsem vlastně na druhou. I když machrovat se dalo i na kole. Nebo bez kola. Když to člověk uměl. Já to neuměl. Některá děvčata neměla machrování ráda, čehož jsem využíval... Takže ti kluci měli nejčastěji dvousedadlové kapotované pionýry a jeden z nich, ale už nevím kdo, vlastnil sportovnějšího mustanga. Kupovali si rozšířená řidítka, uprostřed je spojovali vzpěrou a montovali si rychlopaly. Rychlopal je speciální úprava rukojeti plynu, která umožňuje při kratším pootočení více otevřít škrtící klapku v karburátoru, čili rychle s mašinou vypálit vpřed. Jen dědulové si nechávali standardní nastavení.
V té době jsem snil nad fotografiemi nové Jawy 350, které byly otištěny v jednom čísle časopisu Svět motorů, zálibně chodil kolem výlohy Mototechny v Chotěboři, kde byla vystavená, a uvažoval, jak sehnat peníze alespoň na nějakou šikovnou ojetinu.
Ale zkraťme to. Nastal den, kdy jsem ji měl. Jako dneska vidím, jak ji pan vedoucí sundává ze stojanu, doplňuje vším potřebným a pomáhá mi ji vyvézt na chodník, cítím, jak voní. Ne pan vedoucí, Jawa 350 a benzin. Bylo mi sedmnáct.
Vlastně musím ocenit otcovu odvahu - takový silný stroj, dost mi taky doplatil, i když jsem měl učňák zcela zdarma a od fabriky velmi slušné kapesné, z kterého se dalo ušetřit, v Mototechně se mnou byl, poradil, nebál se, že se rozmáznu o první telegrafní sloup. Asi se bál, ale já to tenkrát nevěděl.
No, nechme sentimetu. Jestli si někdo myslí, že se mi s touto robustní a nablýskanou mašinou lépe balili hoky, pak musím po pravdě přiznat, že ano. Za všechny jmenujme dívku E., za níž jsem jezdil do Svinného a jež mi vyčetla, že je mi motorka přednější než ona, a černovlásku a blondýnku, jinak sestry, s nimiž jsem jednou absolvoval cestu od Suché serpentinami až do Barovic, kde bydlely. Tlačily kola, sem tam popojely, já vedle nich na jedničku, spojka vydržela. Když si dneska představím tu vzdálenost, nejde mi na rozum, o čem jsme se celou dobu bavili, a že jsme nezavřeli ústa, na to dám krk. Balil jsem tu starší. Blondýnku. Ale nic z toho nebylo.
Hele, nedělejte ze mne proutníka, jak se tehdá říkávalo, měl jsem i světlejší chvíle. Třeba ty, Zdeňku Janovský, spolužáku ze základky, nebyli jsme snad spolu a s Jawou 350 ve Vysokých Tatrách za nějakou tvou kamarádkou? Nešoupli jsme mašinu do velmi hustého lesa a nepostavili si tam i stan, neboť se nám nejbližší dědina tmavší pleti jaksi nezdála? A co ty, Jardo Kvačku, bývalý světelský kolego, původně z Chotěboře?
Trasu Světlá nad Sázavou - Libice nad Doubravou jsem absolvoval poměrně často. Jezdil jsem i v zimě, v mrazech. Měl jsem tlusté vatované kalhoty a tlustou vatovanou bundu, pod kterou jsem si vkládal několik vrstev novin, aby se mi chlad nedostal na tělo, ale stejně jsem při dojezdu a sesednutí zůstával v podřepu a s pokrčenýma rukama a otáčet jsem se mohl jen jako hostinský z Vesničky mé střediskové. Než jsem roztál.
Jednou jsme s Jardou Kvačkem uháněli k domovům, každý na své motorce, on vpředu, já za ním, byla plískanice, tma a pršelo. Neviděl jsem víc než jeho červené světlo na zadním blatníku. Vedlejší silnice od Svinného se v Chotěboři napojovala na hlavní silnici od Vepříkova (zajímavá jména vesnic) jako téčko. Snad je tomu tak i dnes, nevím. Dojížděli jsme ke křižovatce asi na pět metrů za sebou, Jardova motorka najednou zmizela, já to neušlajfoval a pokračoval rovně. Naštěstí tam bylo štěrkové parkoviště, kde zrovna nikdo nestál. Když jsem Jardu dohonil, povídám:
"Tys tam nebrzdil?"
"Ale jo, jen mi vzadu nesvítí žárovka... Já ti to neřek?"
Až budu v důchodu, koupím si Harleye se zvednutými řídítky a budu si pomalu a v pohodě bublat po vlastech českých.
|
Jak už jsem se tady někde zmiňoval, hodně zápisů by zasloužilo dovětek, respektive: když si je znovu přečtu napadají mě další souvislosti, na které jsem předtím nepřišel. Zmínil jsem Marcelu Fišerovou. Chodila o rok výš a mnoho kluků si na ni myslilo. Platonicky. Mezi vrstevníky byla libickou celebritou. Proto na ni dokážu zavzpomínat. Horší už je to s dalšími libickými děvčaty z jejího ročníku. Vybavuju si je, ale neumím k nim přiřadit jména. Jenže lépe na tom nejsem ani se spolužačkami o rok mladšími: Jarča Uchytilová, Věra Novotná, Blanka Němcová a sestra Marcely, jak ona se jen...
Nechme toho, ještě že žádná z těch, na které jsem si vzpomněl, anebo nevzpomněl, tenhle weblog nečte. Pak by si musely říkat: "A kterej že Záruba? Ze Stráně? Vyšehradskej? Nebo ten z Čihadel?"
|
Osmadvacátý říjen jsme v malečské škole moc neslavili. Jednak to byl tenkrát běžný školní den a druhak - víc než založení Československa zdůrazňovala oficiální propaganda znárodnění a potažmo vyhlášení federace, čili stát Čechů a Slováků, který jsme tu měli od osmašedesátého roku. Nebo tak nějak.
V roce 1967 jsem byl na pionýrském táboře ve Slovenském ráji, jeli jsme tenkrát rychlíkem do Margecan a odtud parním courákem někam... Hm, už přesně nevím kam. Nicméně trať se neuvěřitelně kroutila mezi skalami, kopci a lesy jako tkanička utržená od bot; pamatuju se na koleje, které mizely v tunelu, vlak vjel do tmy, někde za horou vyjel a obloukem se vrátil k ústí, aby je nahoře kolmo minul a pokračoval dál ( viz zde ). Bylo mi jedenáct let, připadalo mi to všechno jako pohádka a dodnes mám touhu se na ta místa znovu podívat. Po osmatřiceti letech...
Chodívali jsme do dědiny do takové krčmy kupovat si limonády a jedni místní dospělí nám říkali, že bychom měli dát Slovensku samostatnost, a druzí zase, že je to chujovina, že vy Česi přece nejste jiní než my Slováci. Tam jsem poprvé pocítil národnostní napětí a rozumem jedenáctiletého kluka pochopil slovensko-český problém. V té době nám také násilně naočkovali iluzi staršího bratra a musel jsem se potkat se Slovenkou Soňou, která si říkala Saša (a dalšími), abych poznal, že jsme dvojčata. Píšu toliko v symbolech. Ale osmadvacátý říjen už je takový podivný svátek nesvátek...
Jako kluka mě tam stejně nejvíc fascinovalo, jak horalé svážejí ze strmých kopců seno. Naloží je na žebřiňák, zablokují přední kola, na obruče nasadí kusy rozřezáné pneumatiky a kloužou asfaltkou do údolí. Alespoň tenkrát to tak dělali.
|
Rád vzpomínám na starý libický kulturní dům přilepený k zámku jako pěst na oko. V naší době nám pilně sloužil, řekl bych dokonce, že se tam pořád něco dělo. O westernovém kinu už jsem psal, zmínil jsem se i o tanečních zábavách, které kdysi patřily mezi nejvyhlášenější a nejvyhledávanější v celém širokém okolí, kulturáček se stával útočištěm při pravidelných Novoročních bězích či při Setkáních mládeže na Doubravce - ale hrálo se tam také ochotnické divadlo. Sál byl totiž zakončen nevelkým vyvýšeným pódiem s vraty vzadu a asi dvěma šatnami po stranách, to už přesně nevím.
Ochotničili dospělí - pamatuju se na Lucernu, myslím, že to byla Lucerna -, ochotničily jsme i my děti. Hrál jsem ve dvou školních představeních, a to ve třetí až páté třídě, přesně už to ale zařadit neumím a stejně tak se mi nedaří určit role. V paměti mi zůstal pouze jeden jediný obraz, zřejmě natolik sugestivní, že ho vnímám dodnes. Byl jsem třemi obručemi jakoby přivázán v jeskyni, čili v kulise, prala do mě červená světla a kolega herec vždy jednu obruč přeťal, zahřmělo, zablesklo se, až mě takhle osvobodil. Jenže jsem představoval zápornou postavu, tudíž jsem mu potom nějakým způsobem škodil. Měli jsme kostýmy a všechno bylo tak opravdové...
Vím ještě, že hřmění někdo v zákulisí obstarával tím, že klackem mlátil do plechu, který se používá jako střešní krytina. Přinesl jsem ho z domova a původně se jím mělo jen zatřepat, protože jedině tak vydával zvuk podobný hromu. Avšak mlácení dělalo větší rámus a já jsem pak dostal od táty vynadáno, neboť plech vypadal jako zadek po výprasku.
Nad jevištěm viselo několik opravdových jevištních světel, které měly před reflektorem lyžiny, do nichž se vkládaly barevné filtry. Červené, zelené, modré, prostě jak bylo potřeba. Filtry se skládaly ze skleněných proužků, občas se nějaký ten proužek rozbil a stal se naší kořistí. Když se díváte přes barevné sklíčko, vidíte všechno tak nějak jinak. Podařilo se mi ukořistit dvě oranžová sklíčka a protože jsem souběžně našel na smetišti prázdné obroučky brýlí, vsadil jsem sklíčka dovnitř a svět se hned rozzářil, i když bylo pod mrakem.
Jo, růžové brýle, jak by se někdy hodily...
|
Chodil jsem v Malči na obědy do školní jídelny, a to bez vážnějších následků. Jen si už nepamatuju, co jsem tam jedl. Asi běžná jídla, když mi neuvízla v paměti. Kuchyně se nacházela od hlavního vchodu vpravo, když se do školy vešlo, hned za ředitelnou a před třídou, která byla v devítce naší domovskou. Myslím, že se jí říkalo učebna češtiny. Nebo dějepisu. Měla tu výhodu, že do ní občas takhle k polednímu vánek zanesl vůni signalizující oběd, což se někdy projevilo i na kvalitě výuky. Pokud jsme ovšem zrovna neprobírali Pavlovovy reflexy. Respektive reflexy jeho psů.
Obědy jsme dostávali za lístečky - žádné čipové karty jako dnes - a na talířích si je odnášeli naproti přes chodbu do jídelny. Ale až po polévce, která stála ve velkých porcelánových polévkových mísách na stole a každý si mohl nabrat, kolik chtěl, a když došla, musel ten poslední s mísou dojít do kuchyně, aby mu ji paní kuchařka doplnila další chutnou polévkou. Vzpomínám při této příležitosti na nudlovou polévku lhotecké babičky, když nudle vyválel a nakrájel děda; a na knedlíčkovou polévku bezděkovské tety, která dělala knedlíky tak velké, že jsme si nandali tři a měli jsme plný talíř.
Školní jídelna nebyla velká, žáci se v ní střídali podle určitého systému, protože by se tam všichni najednou nevešli, přesto si nikdo z nich nedovolil sednout si ke stolu vyhrazenému učitelskému sboru. Pokud k tomu nedostal souhlas. Někdy ho i dostal, ale pak tam seděl jako na trní a řekl bych, že ani nevěděl, co jí. Jo, tenkrát ještě měli žáci k učitelům úctu.
Pokaždé jsme dostali nějaký dezert. Dortík, zákusek nebo něco podobného. A když měl člověk štěstí, byl zrovna oblíbenec a natrefil se k obědu některých útlocitných učitelek, které snily o štíhlých postavách, získal i ten jejich kousek. Vzpomínám při této příležitosti na matčin štrůdl, po kterém jsem se mohl utlouci a který po ní nikdo nedokázal napodobit.
Pokud se laskavý čtenář, je-li nějaký, domnívá, že dám k dobrému historku, jak jsme po sobě házeli jídlem, pak má smůlu, nic takového se nestávalo. Pokud vím. Jednak proto, že nám dospělí kladli na srdce, jak je to neslušné vůči hladovějícím africkým dětem, a potom: v jídelně vždy vartoval nějaký pedagogický dozor. Možná malý šprýmeček spolužačce. Ale ani na ten si nevzpomínám.
Zato mám v paměti, a to i chuťově, jídla, která nám vařila libická babička, když byli rodiče v práci, ačkoliv jsem je třicet let neměl v ústech. Například krupičnou kaši, zemlbábu, rýžový nákyp, šišky s mákem...
Jak jsem se tenkrát při jejich konzumaci ošklíbal a jak rád bych si dneska něco z toho dal i s těmi všemi souvislostmi.
|
Do mého dětství patřím libické zvony. Jak nám babička říkávala: „A do klekánic, ať jste doma." Anebo legendárního zvoníka a neméně legendárního ševce Antonína Pátka z Čihadel. Zvon z věže kostela svatého Jiljí se mi také vybavil, když Vinnetou z plátna hovořil, jak slyší zvony ze Santa Fé, a my jsme věděli, že zemře kulkou zákeřného bandity. Zvonilo se v neděli v poledne a pro mě to bylo symbolem svátečního dne. Ještě dnes když někdy v Praze ve dvanáct zaslechnu vyzvánět některý z kostelů, mám sváteční pocit, ačkoliv k tomu nemám žádný důvod. Jsou asi stereotypy, které se člověku zaryjí tak hluboko do mozku, že se jich nezbaví do konce života.
A ovšem též rád vzpomínám na to, jak jsem v roce 1971 natáčel z věže kostela záběry pro svůj osmimilimetrový film o své rodné vsi. Ještě ho mám schovaný...
Záznamy, které začal sbírat můj otec a já se v tom snažím pokračovat, nehovoří jednoznačně. Nejstarší zvon prý měl na sobě vyrytý nápis: Pochválen buď a jeho matka se svatým Donátem, roku 1729. Přeliť jest zvon tento za správy otce církevního vod ctihodného kněze pana Jana Martina toho času faráře libického. Větší zvon v roce 1749 kostelu věnoval tehdejší majitel panství Václav František Heymerle, zvon však v roce 1756 praskl a byl o tři roky později přelitý do nové podoby. Jenže Horák a Chramosta ve své Cestě Liběcké z roku 1923 (přičemž popisovaná skutečnost je pravděpodobně o dvacet let starší) uvádějí: „Proti nám na malé výšině zírá zdejší farní kostel sv. Jiljí. Jest to velmi skrovná stavba a velmi jednoduchá v slohu barokovém s přistavěnou zvonicí s bání se třemi zvony, z nichž nejstarší jest z r. 1759." Takže jak? Rovněž není jisté, zda se o týchž zvonech mluví v kronice u zápisu z roku 1916: „V polovici října přišlo několik dělníků, aby odvezli zvony, zvony staré, vyprávějící o dávných dobách naší obce, pamětníci dobrých i zlých dob. 3 velké a 1 malý zvon o váze 773 kg naposledy se rozhoupaly, aby si samy sobě odzvonily hrany. Potom byly rozbity a shozeny okny s věže dolů. Této události přihlíželo mnoho občanů. Nebylo snad člověka, jemuž by nebylo oko zvlhlo. Vždyť zvony slýchal ráno, v poledne, večer, zvonily při poslední cestě zesnulých. Proto jejich poslední zvuk dojal tak všechny lidi. (...) Zůstal pouze 1 malý zvonek ve vížce nad oltářem." Pak tu máme rok 1920: „1. 5. posvěcen nový zvon o váze 104 kg." A další nesrovnalost: „Válečná léta ochudila náš kostel o dva zvony. Jeden vážil 367 kg a druhý 243 kg. Tyto byly sundány 18. 3. 1942 Černohubým z Chotěboře a odevzdány na nádraží. Sloužily jen od 17. 4. 1924." Kde se vzaly zvony, které jsou tam nyní, zatím nevím, snad to zjistím, jen ale doufám, že už tam nějaký ten pátek vydrží.
|
| 14. až 18. listopadu 2005 |
|
Poznámka z roku 2008: Tady byl původní text: "Jiří Poděbradský včera zemřel. On to byl, kdo mě inspiroval k tomuto weblogu..." Ten den jsem se to dozvěděl. S odstupem času se mi to stejně všechno jeví jako zvláštní. Poté, co jsem opustil devátou třídu, jsem se s bývalým učitelem náhodně potkal jednou kdysi dávno, a pak právě v roce 2005 v létě, kdy jsme se s ním se Zdeňkem Janovským sešli v jedné hospůdce na náměstí v Chotěboři. Všichni tři jsme se kontaktovali prostřednictvím internetu. Byl jsem hostem Jiřího Poděbradského a slíbili jsme si, že příště na oplátku pozvu zase já jeho. Už k tomu nedošlo, zůstávám dlužníkem...
|
Zavzpomínám na něj. Určitě zavzpomínám. Ale musím si to všechno nechat projít hlavou. To není jen tak. Zatím se vracím k tomu, co tu včera původně mělo být, co jsem napsal, když jsem ještě nevěděl. Trošku zvláštní symbolika.
Ke klukovskému podzimu patřilo pouštění draků. Alespoň jak tvrdily čítanky a všelijaké filmy pro děti. Zmátly nás natolik, že jsme se o něco podobného pokušeli, jenže málo platné, moc nám to nešlo. Draky jsme vyráběli z balicího papíru, z bambusových tyček, nebo co to bylo, jednou jsme použili ohebné tyče z jakési tvrzené pryže, ale drak byl příliš těžký, když už vzlétl, okamžitě padal, upravovali jsme ocas...
Ne, draky jsme zkrátka neuměli. A přitom jsme toužili poslat něco do oblak, když už jsme nemohli zamávat rukama a dostat se tam sami. Aspoň naše duše kdyby se mohla vznést a být svobodná, nespoutaná zemskou tíží... Už blbnu. To je tím ročním obdobím. Nostalgickým, smutným, jako by něco odcházelo, něco, co se sice na jaře vrátí, ale už to nebude totéž. Ne, draky jsme zkrátka neuměli.
Malého osmistranného jsem si postavil ze silnějších špejlí a jemného pauzáku, snad se vznesl, ale protože mi na disku v hlavě zůstalo torzo obrázku, kde je poničený, jistý si tím nejsem. Takže jsem si vlastně s opravdovým drakem pořádně zalétal až na mořské pláži jako otec malého kluka. Ovšem drak byl kupovaný, tudíž se to nepočítá.
A možná mě vyvedou z omylu, ale nevzpomínám si, že bych kdy viděl nějakého Malečáka s drakem v oblacích. Ale ani Blatničáka. Tím méně třeba Jirku Beránka z Jeníkovce.
|
Jak správně smazat školní tabuli. Jeden z mála úkonů, které jsem se jako žák neustálým opakováním naučil, ale který mi byl pro další život k ničemu. I když...
Základem je dobrá houba a dostatek vody na vymáchání té houby. Není totiž nic horšího, než tabuli setřít houbou nevymáchanou. Tabule uschne, šmouhy vylezou. V Malči jsme měli zelené tabule - už jsem o tom psal -, které nebyly tolik náchylné ke čmouhovatění jako tabule černé, přesto mi dodnes zvoní v uších hlasy některých učitelek, když služba zaspala, anebo se na to vyflákla, takzvaně vybodla.
Nevím, nedělal jsem si tenkrát statistické průzkumy, ale domnívám se, že oblíbení učitelé měli před vyučováním tabule jak víno, neoblíbení se museli dožadovat znovupřemazání. Když už nic jiného, zdržovalo to. A pro žáka není nic krásnějšího, než když musí kantor po příchodu do třídy dělat všechno možné, jen ne to, co původně chtěl, a sice zkoušet. Výhodou tedy bylo, když měl ten den službu některý z třídních šašků, případně student pomalý, nerozvážný, váhavý, zkrátka hlemýžď.
Jenže jsme nikoho takového mezi sebou neměli. Pokud nepočítám sebe, který jsem si někdy připadal jako hodně velký třídní šašek.
|
Fotografování se věnuju od dětství. A i když jsem svého času absolvoval několik semestrů fotografie a snímků jsem už publikoval na stovky, stále se v tomto oboru považuju za amatéra. Pocitem. Přístupem. Prostě mě to pořád ještě baví.
Doma jsme měli malou fotokomoru, byla v podkroví, pod šikmou střechou, takže se při zvětšování muselo sedět, nebyla tam zavedená voda ani odpad, tudíž se tam příslušné tekutiny musely nejdříve natahat v nádobách, nebylo tam ani topení, proto jsem si třeba v zimě dole v kuchyni na kamnech ohřáli velký hrnec vody, která nás pak temperovala, přičemž při podlaze studeně táhlo - ale přestože jsem později pracoval i ve špičkově vybavených fotokomorách, vzpomínám třeba na fakultní, kde jsme měli lešticí buben, na mladofronťáckou, která byla větší než mnohé obývací pokoje nově stavěných bytů za tři miliony, a se slzou v oku si vybavuju fotokomoru u vojenského útvaru, kde jsem byl na vojenském cvičení, fotokomoru supermoderně vybavenou, leč nejméně rok nepoužívanou, takže všude ležely tuny prachu; dodnes mám schované fotografie s bílými čárečkami - čili přestože jsem tyto fotokomory hojně navštěvoval, stejně jsem měl nejraději tu naši malou libickou, podkrovní.
Možná proto, že jsem tam jako hodně malý okukoval, jak dělá fotky táta, a pak to pod jeho vedením zkoušel sám...
|
|
Za měsíc jsou vánoční svátky. Musím popravdě přiznat, že v době, na kterou tady vzpomínám, byly nejkrásnější, i když, jak mě tak teď napadá, rozhlasová stanice Hvězda v těch dnech nezahrála jedinou koledu, a když už zahrála něco k tématu, pak jedině Vánoce, Vánoce přicházejí, ovšem s malým v (což mi ostatně připadá logičtější, velké písmeno se zavedlo jakoby minulému režimu navzdory - no, lidi někdy blbnou, ale Vánoce jsou od toho, aby se odpouštělo), takže tenkrát byly Vánoce nejkrásnější... A pak člověk vyrostl a už to nikdy nebylo ono, ač se snažil sebevíc.
|
| 25. až 30. listopadu 2005 |
|
Prvního prosince přesně před rokem jsem se vzpomínáním začal, je nejvyšší čas skončit a druhé roční kolo už nezačínat.
|
|