Učitel Jiří Poděbradský jako vzor pro kluky a tajná láska holek neměl v naší době v malečské škole konkurenci.
O dočasném hostování učitelů hudební výchovy jsem už psal a jinak tam byly jen samé kantorky. Jaroslava Kadlečka nelze počítat. Jednak nebyl příliš mladý, jednak byl ředitel, a potom také neměl ty správné předpoklady, které by žáky motivovaly k obdivu. Česal se dozadu a nosil nemoderní oblečení - přinejmenším. Hodnoceno s odstupem času, řekl bych, že k výuce nepřistupoval optimálně a používal stereotypy ve výkladu i v ověřování znalostí. Koneckonců, používal je i v běžném styku s žáky, čímž si vysloužil označení neoblíbený. Je to ale všechno relativní, nemůžu samozřejmě vědět, jaký skutečně byl, jelikož jsem ho poznal pouze jako dítě a jen v souvislosti se školou, protože po jejím opuštění jsem
se s ním už nikdy nesetkal. Vlastně setkal, jednou, když jsem si do ředitelny přišel pro opis vysvědčení z deváté třídy, neboť jsem originální ztratil. Vlastně neztratil, objevil jsem ho až o mnoho let později, a to na místě, kde bych ho předtím nehledal. Také jsem ho tam nehledal. Teď hledám žákovské knížky. Jsem přesvědčen, že jsem je nevyhazoval. Chtěl jsem si je prolistovat, abych trochu poškádlil mozkové závity a rozšířil tak tohle vzpomínání, protože, marná věc, některé zážitky ne a ne naskočit.
Objevil jsem při tom fotografii školního tabla, které jsme si vyrobili na závěr devátého ročníku a vystavili je ve výloze jediné malečské prodejny smíšeným zbožím. Šlo o někdejší Šulcův obchod, jedinečnou budovu svou architekturou, která se odlišovala od ostatních v obci a která měla do ulice dvě velké výlohy; rekonstrukcí se z ní ale stal nezajímavý barák. Tablo bylo i dílem mým, ježto jsem nejdříve veškeré jeho účastníky vyfotografoval z anfasu a doma v komoře fotografie nazvětšoval; pak jsme všechny ksichtíky vystříhali, nalepili je na velký balicí papír a já se pokusil dokreslit postavy podle zájmů toho kterého spolužáka nebo našeho vyučujícího.
Ředitel Kadleček drží v ruce loveckou pušku, k nohám mu padá střelená kachna, stojí na dvou škvárových tvárnicích a kolem letí utržené sluchátko.
Jak zní výklad tohoto archeologického artefaktu?
Zobrazený člověk byl členem mysliveckého sdružení a vlastnil lovecký lístek. Mnohokrát nám vykládal, jak chodí na hony a jak má políčeno na kňoura. Nevím stoprocentně, jestli ho složil v naší době, přikláním se k tomu však, protože se něčím takovým chlubil. A v lesích nad oběma Lhotkami žilo černé zvěře habaděj. Sluchátko s kusem šňůry symbolizuje jeho časté výroky, že ho jednou utrhne. Malečská škola totiž byla malá škola, neměla administrativní sílu, a když ředitel zrovna učil a zvonil telefon, musel vyběhnout ze třídy, odemknout ředitelnu a zvednout ho. Mobily nebyly a do školy každou chvíli někdo volal. Jeden čas brala telefony paní Dvořáková, která vařila ve školní kuchyni. A tvárnice? To je taková choulostivá věc. Ředitel v té době stavěl rodinný domek, vyráběl tvárnice, jak bylo tenkrát obvyklé, a sušil je u hřiště a všude kolem školy, kde našel jen trochu vhodné místo. Vyráběl je vibrátorem. Pro dnešní mladé může být tento pojem matoucí, ale šlo o stavební ruční stroj podobný sekačce na trávu. Na
míchala se škvára s cementem a dalšími přísadami, směs se nasypala do prostoru, který měl podobu tvárnice a který se ze všech stran uzavřel; stroj se spustil, začal vibrovat a stlačovat hmotu do požadovaného tvaru; na konci zůstal výrobek na zemi a strojem se popojelo o kousek dál, aby se celý proces mohl opakovat. Rostly tedy dlouhé řady tvárnic, které na vzduchu usychaly a tvrdly několik dní. Technologický postup však vyžadoval průběžné kropení vodou, což jsme často obstarávali my, někteří vyvolení kluci, jinak žáci deváté třídy, kteří už stříhali metry.
V paměti mi zůstala událost, kterou jsem tenkrát přijímal s rozpaky, říkal jsem si, jak ji asi vnitřně vnímal sám ředitel Kadleček. A protože jsem se to nikdy nedozvěděl, zůstává ve mně trošku trpkosti, kdykoliv si na to vzpomenu. On totiž tenkrát od o rok staršího ročníku deváťáků dostal na konci školního roku, při příležitosti jejich odchodu ze školy, z překližky vyrobenou malou kadibudku, která na těch správných místech skrývala šikovně vytvarovanou čokoládu.
|
Trochu mě překvapilo, že je na školním tablu, o kterém jsem se zmiňoval podrobněji včera, nakreslená paní učitelka Stehnová, jak sedí obkročmo na pianinu a zřejmě jede rodeo. Ať se na mě nezlobí, vůbec si nevybavuji, že by mě kdy učila hudební výchovu. Výtvarku ano, ale hudebku?
Ostatní členové pedagogického sboru jsou jasní - Marie Kubátová ruský jazyk, Marta Cimplová drží na rameně glóbus a krmí přerostlého brouka, čili zeměpis a přírodopis, třídní Marie Poděbradská je v nějakém národním kroji, třímá v ruce kost z archeologických vykopávek a zakrývá se štítem se zabodnutým perem, čili občanská nauka, dějepis a čeština, Jiří Poděbradský je v raketě a mává lístkem na Měsíc, to je matematika a fyzika jak vyšitá, ještě ředitel, o němž byla řeč včera, a víc učitelů už jsme neměli.
Paní učitelka Stehnová byla moc pěkná paní učitelka, dnes bychom řekli sexy... Ale hudebka?
|
Kreslené tablo deváté třídy nás představovalo podle nějakých našich charakteristik, anebo podle toho, co jsme dál hodlali v životě dělat. Stojím tam vedle malířského stojanu s paletou v ruce, no, nepovedlo se mi to, takže se malování věnuju jen jako koníčku. Ale teprve až od roku 1995. Chápu, že je Jaroslav Klepetko na tablu zobrazen jako prodavač, protože když jsem ho naposledy potkal, šéfoval nějakému supermarketu, ale už třeba nedokážu vysvětlit, proč jsem Jiřinu Hlaváčkovou nakreslil jako miminko. Jirka Beránek leží na beránkovi, Jirka Uchytil se prohání s tenisovou raketou. Nevím, jak teď, ale býval vždycky dobrým hráčem tenisu a v Libici se jako jediný vyrovnal o několik let staršímu Vašku Součkovi. Lenka Pospíšilová chodí na chůdách a jedna se jí zlomila, co to asi znamená? Vlasta Ježek má sluchátka na uších a v ruce krystalku, protože si tenhle nejjednodušší rádiový přístroj vyrobil, Vlasta Slavík si čte pod lavicí. Asi si při vyučování rád četl pod lavicí.
A Zdenka Frolová je jako mořská panna v kádi s vodou - to mě tedy podržte, proč zrovna tohle? Že by mi něčím připomínala pohádkovou bytost?
Bydlela v Horních Lhotkách a měla staršího bráchu, kterému jsme říkali Fomin. A protože jsem do Horních Lhotek jezdil k babičce a k dědovi, znal jsem ho i mimo školu. Prarodiče mi zakazovali s ním kamarádit, jelikož se jim jevil jako lump a mohl by mě zkazit. Ale já ho svým zbůsobem obdivoval. Ukazoval mi třeba, jak vyrobit poplašňák. Vezmeme kovovou trubičku, utěsníme jí dno a navíc k němu připevníme zavařovací gumu. Na druhou stranu gumy přivážeme hřebík tak, aby ho dokázala po natažení a spuštění prudce vsunout dovnitř. Do trubičky se pak už jen naškrábe síra ze zápalek. Práskalo to parádně. Ale kdyby snad chtěl někdo Fomina napodobit, raději ať si najde věrohodnější návod, tím postupem výroby si totiž nejsem tak stoprocentně jistý. O bouchacích kuličkách a sanytru, který také úspěšně vyráběl a používal, už nevím vůbec nic. Ale jeho sestra Zdenka byla kupodivu velice tichá a nenápadná dívka.
Což se v žádném případě nedalo tvrdit o Heleně Klepetkové z Předboře. Ta měla čertovské ohýnky v očích a lýtka neposedná. Byla pro každou legraci. Není divu, že je na tablu znázorněná, jak jednomu spolužákovi injekční stříkačkou aplikuje lék přímo do jeho odhaleného pozadí. Helena neztratila nic ze svého dívčího půvabu, ale ani vtipu. Když jsme měli setkání po třiceti letech, přišla v holčičích šatečkách, s dvěma copánky, s mašlí a s brašničkou na zádech. Holčička k zulíbání.
|
Obecnou školu, rozumí se první až pátý ročník, i když se to tak tenkrát oficiálně nejmenovalo, jsme měli v Libici, do měšťanky, tedy do šesté až deváté třídy, jsme mohli jezdit do Chotěboře nebo do Malče. Nevím, jestli to bylo nařízeno shora, ale všichni Libičáci jezdili do Malče, jen Eva Turková do Chotěboře. Lhotečáci chodili do obecné školy u nás v Libici, ale měšťanku navštěvovali v Chotěboři. Myšleno děti z Libické Lhotky - správně bych měl psát Lhotečtí, Libičtí, Malečtí... Omlouvám se, psát tak nebudu. Čili my do Malče, Lhotečáci do Chotěboře, Sucháci k nám do Libice a pak do Malče, ale Láňáci, Předbořáci, Jeníkováci, Hraničáci a Laďka Radová ze samoty pod Hradištěm do Malče, a to od první do deváté. Stejně tak ovšem i Blatničáci, jakým byl třeba Zdeněk Janovský. Holky a kluci ze Lhůty navštěvovali školu libickou a poté chotěbořskou. Kdo se podívá na mapu, zjistí, že by se tyhle přesuny mohly jevit jako nelogické. Vždyť třeba Lhůťáci jezdili přes Libici do Chotěboře, což měli docela daleko, stejně jako
třeba Libičáci do Malče. Chotěboř byla daleko blíž.
Měl jsem vždycky takovou představu, že jezdíme do Malče, neboť je tam lepší autobusové spojení. No považte, ráno o půl osmé nám jel autobus, pak další o půl deváté, kdyby někdo zaspal, zpátky o půl dvanácté, půl druhé, půl čtvrté a o půl páté. Delší dobu jsme ve škole nikdy nezůstávali. On už ten půlpáťák měl zvláštní atmosféru, zejména v zimě, kdy se brzy smrákalo.
Při kratším vyučování jsme stíhali půldvanácťák. Přijižděl do Malče a odtud jel přes Hranice, kolem Stavenova a dole pod Libicí zahýbal na Chotěboř. ČSAD na tuto linku zpravidla nasazovala starý rozhrkaný Ikarus se strašně hlubokými koženými sedadly nažloutlé barvy. I ti mladší mají možná v paměti kloubové červené Ikarusy, ne, tenhle vypadal úplně jinak, protože v době, kdy sloužil, ty kloubové byly ještě na houbách. Dveře měl ze čtyř dílů, ale neotvíraly se s typickým psss, nýbrž nečekaně, rychle a s tupými plácavými zvuky. Rád jsem s ním jezdil. Inspiroval mě totiž k daleko většímu snění než autobusy tehdy běžné používané. Mělo to ovšem malinkatý háček, řídil ho starší nevrlý pán, který se nás občas ptal, jestli bychom se nechtěli zklidnit, že tu nejsme sami.
Nejčastější zpáteční jízdy jsme podnikali půldruhákem. Tahle linka vlastně svážela lidi do chotěbořských strojíren na odpolední směnu, takže když autobus dorazil do Malče, byl už zcela plný. Nicméně se do něj vedle několika dospělých nasoukali ještě Předbořáci, Láňáci, Sucháci a my Libičáci. Tenkrát se rodilo hodně dětí. Stáli jsme v uličce. Byl to velmi veselý autobus.
Nedokážu přesně identifikovat rok, ale jednou jsme v Malči nastoupili, jenže autobus se nerozjel. Šofér měl na celý vůz puštěné autorádio, ve kterém dávali závěrečné minuty z hokejového mistrovství světa, kde zrovna hráli naši s někým. Myslím se Švédy. Narvaný autobus čekal, poslouchal a fandil. Siréna, dveře se zavřely a autobus se vydal na cestu. Museli jsme asi vyhrát. Určitě jsme vyhráli, protože mi v paměti zůstal pocit radostné jízdy. V případě porážky by nás jistě někdo z dospělých seřval. Ale na nic takového si nevzpomínám.
|
|
Protože jsem se včera večer díval na fotbal (a také si trochu četl knihu Cornelia Tacita Z dějin císařského Říma), nestihl jsem připravit zápis pro dnešní den, a jelikož mám teď moc práce, další vzpomínání se tu objeví až zase následující ráno. Omlouvám se.
|
Včera jsem se zmiňoval o Corneliu Tacitovi, snad největším římském historikovi. Prosím nezaměňovat za Marca Claudia Tacita, císaře římského z let 275 až 276 našeho letopočtu. I když měl také zajímavý osud. Císař Aurelián upevnil absolutistickou vládu, to se nelíbilo senátu, takže si za jeho nástupce zvolil právě Tacita, jinak obyčejného patricia, kterému v té době bylo sedmdesát pět let. Dostal dokonce titul původce pravé svobody a obnovitel republiky, přestože zůstal i nadále císařem. To bylo takové republikové císařství. Jenže s vojskem zamířil do Malé Asie, aby odtud vyhnal Góty, což se podařilo, leč vzbouření vojáci ho připravili o život.
Naproti tomu historik Cornelius Tacitus nikde nebojoval, protože raději psal, až se z něj kouřilo. V jeho díle Rozprava o řečnících jsem našel zajímavý postřeh. V souvislosti s učením žáků píše: "...nevěnuje se dostatečná pozornost ani četbě literatury, ani studiu minulosti, ani znalosti věcí a lidí a jejich vzájemným vztahům..." Není vám to povědomé? Cornelius Tacitus žil v letech 55 až 120 našeho letopočtu, ale protože se tenhle spis často přisuzuje známějšímu Cicerovi, jehož životní pouť spadá do let 106 až 43 před naším letopočtem, je možné, že je tenhle povzdech daleko starší. Mladí prostě nečtou.
V devítce jsme měli výbornou češtinářku, Marii Poděbradskou, která nám občas také vyčetla, že nečteme. Říkala, co nenačtete v dětství, potom už nikdy nedohoníte. Alespoň myslím, že to říkala, protože od následujících kantorů by tenhle výrok určitě postrádal logiku. A já vlastně ani později nepotkal výraznější češtinářku nebo češtináře.
Přívedla mě například ke Karlu Čapkovi. Možná jsem to tak tenkrát nevnímal, četl jsem jeho věci a připadaly mi normální, líbil se mi i jeho styl, jeho příběhy, jeho postřehy i humor, ale dokonale jsem ho ocenil až o mnoho let později. Z určitých důvodů jsem pročítal publicistické články a krátké časopisecké povídky dnes už neznámých autorů, leč Čapkových vrstevníků. On narozdíl od nich psal ve třicátých letech minulého století moderně, tak moderně, jakoby pero odložil včera; nebo nanejvýš předevčírem.
Na gymnáziu mě onehdá naštvala profesorka češtiny, protože mi ve slohové práci opravila interpunkci. Opsal jsem úryvek z Čapka a poprosil ji, jestli by mi neporadila, kde mám za jakou větou udělat čárku a proč. Vyznačila je pochopitelně jinde než autor a tím trochu pozměnila smysl. Jo, Čapek byl v tomhle mistr.
Paní učitelka Poděbradská se ale se mnou také natrápila. Slohy jsem si psal po svém - abych uvedl nějaký příklad. Člověk je mladý, všechno ví a všechno zná.
Rád vzpomínám, jak mi jednou půjčila Válku s mloky. Knížka byla hodně nová, asi nějaké nejčerstvější vydání, a jestli si vybavujete, Čapek tam často používá jakoby úryvky z novin, výkřiky z plakátů, dopisy nebo jiné podobné texty; tyhlety kratičké části byly vytištěny zvlášť a graficky znázorněny tak, aby odpovídaly době, ve které se děj odehrává, dokonce jen v úzkých proužcích, jednalo-li se třeba o novinový titulek; výstřižky byly do knížky volně vlepené, a to na místa, kde se o nich pojednávalo. Myslím dokonce, že si je čtenář musel sám nastříhat a nalepit... Proč si zrovna tohle pamatuju?
|
Ale nemluvme pořád jen o škole. Takový Vinnetou, film našeho dětství... Libice úzce sousedí s Libickou Lhotkou, netuším, jak to chodilo dříve, stejně jako neznám současnost, ale tenkrát vládlo mezi námi a Lhotečáky otevřené nepřátelství. Hraniční čáru tvořila Doubravka. My jsme byli běloši, čili kovbojové, ovšem ti správní, žádní banditi, kdežto Lhotečáci představovali indiány. Kdokoliv z nás vstoupil na jejich území, to znamená, že kdekoliv neuváženě přebrodil řeku na druhou stranu, anebo dokonce drze přešel most, byl ztracen. Pokud padl do jejich spárů, pochopitelně. Na jejich indiánské území jsme se vydávali často, tajně a se strachem, co kdyby se objevili? Jejich území se táhlo od Bažantnice až k jeskyni Mont Vinnetou, což je malá trhlina nacházející se ve skalách v Mariánském údolí; jde o ten první les při pěšině od Chat k Valše. Mont Vinnetou ho samozřejmě pojmenovali oni, a aby nikdo nebyl na pochybách, napsali to na něj emailovou barvou. Spíš fermežovou, kde by vzali e-mail.
Lhotečáci si vyráběli precizní luky a stejně špičkové šípy s ostrými hroty z kalených drátů dlouhých až deset centimetrů. Mělo to svůj důvod, takovými šípy se totiž daly dobře lovit ryby. Lhotecký indián se v tichosti přiblížil k řece, opřel se o kmen stromu, s kterým splynul, vložil šíp, natáhl luk a trpělivě čekal, dokud se neobjevil nic netušící lipan. Šípem s dlouhým hrotem vypuštěným z luku ho spolehlivě nabodl. Lhotečtí indiáni se také občas pohádali, jak už to mezi kluky bývá, a to pak po sobě i stříleli. Stejnými šípy, to dá rozum.
My jsme si Pod skálou, V kamenným nebo V olšinkách stavěli přistřešky a v létě o prázdninách jsme si dokonce vybudovali bunkr. Tak jsme stavbě říkali, ačkoliv šlo vlastně o malou boudičku částečně zapuštěnou do svahu. Trámy jsme nařezali z olší, prkna jsme vzali u kravína a asfaltovou lepenku a plechy na střechu jsme, myslím, přitáhli z nějakého smetiště. Ve svahu V kamenným se dobře kopalo, půda tam byla suchá a sypká, jak říkala naše babička, kdysi se v těch místech prý pohřbívali koně. Ale žádnou kostru jsme nikdy nenašli. Tím méně koňskou.
Náš bunkr však Lhotečáci objevili a zničili.
Což jsme ovšem netušili. V pohodě jsme kráčeli kolem Podskalského krámoviště, ejhle, někdo vyhodil dva pětadvacetilitrové dřevěné pivní soudky, mohly by se hodit, řekli jsme si a okamžitě je zabavili. Předpokládáte správně, hodily se. U Bažantnice tvořila Doubravka nevelký ostrov s několika vzrostlými stromy. Lhotečáci si tam vybudovali indiánský tábor. Postavili tepee, vztyčili několik vyřezávaných a malovaných totemů, vybudovali ohniště, kolem rozestavěli sedačky, moc pěkné to tam měli.
My jsme jim to těmi soudky rozmlátili, ohniště rozmetali, totemy po proudu pustili, co si mysleli, že můžou beztrestně sahat na náš majetek, rudoši jedni červení?
|
Náčelníkem lhoteckých indiánů nebyl Vinnetou, ale Zlomený zub. Kluk asi o tři roky starší, Pavel, ale na příjmení si ne a ne vzpomenout. Vybavuju si jeho klukovskou podobu, možná proto, že jsem ho dobrých třicet let neviděl, jenže příjmení ne a ne naskočit. Vím jen, že šlo o velice rozumného a chytrého náčelníka. Jinak by se jím ostatně nestal.
Vinnetou... Jestli si něco vybavuju pod pojmem nostalgie, tak právě tohle jméno. Dnešní děti jsou poznamenané virtuální realitou zvanou SuperStar, my jsme tenkrát měli jiné dráždidlo fantazie - Mayovy indiánky a Foglarovy Rychlé šípy. Rozdíl je jen v tom, že indiánky a foglarovky byly naším dětským snem, kam dospělí nesměli, kdežto současné superstarové projektování sdílejí i ti starší a staří.
Vinnetou je ovšem také podvod se vším všudy. Indiánka a přitom si ji autor vymyslel v Německu, aniž předtím viděl americký kontinent, scenérie filmu se točily v bývalé Jugoslávii, náčelníka Apačů hrál Francouz a Němce Old Shatterhanda Američan. Karel May byl vůbec výlupek, narodil se v roce 1842 v chudé rodině, navíc musel od svého otce snášet příkoří, spíš ho ale vychovávala ulice. Ke knihám se dostal v semináři, jenže tam něco ukradl a vyhodili ho. Když pak později seděl ve vězení, začal psát a publikovat kriminální a erotické povídky. A dobrodružné povídky. Ale to už byl na svobodě a psaní se mu zalíbilo jako povolání. Soudobí i pozdější intelektuálové ho nepovažovali za spisovatele, úspěch v této branži zřejmě nic neznamenal, jisté však je, že smyšlené příběhy indiánského Vinnetoua a jeho německého kamaráda Old Shatterhanda vycházejí už víc než století znovu a znovu.
Nesmrtelnost námětu podpořil v šedesátých letech film, konkrétně režisér Herald Reinl se svým Pokladem na Stříbrném jezeře. Tehdá se westerny v Americe i tady u nás v Evropě natáčely jak na běžícím pásu, jenže tohle byla bomba. Vypukla vinnetouománie. Víra ve spravedlnost, síla přátelství, čestnost a čistota hrdinů prostě odrovnala každého kluka a nějaké to děvče. Zvlášť po tom, co Reinl urychleně vyrobil tři další filmy (Vinnetou, Rudý gentleman a Poslední výstřel). Tam sice náčelník Apačů padl zasažen kulkou zákeřného bandity, ale to vůbec nevadilo, aby s ním nevznikly další snímky, tentokrát však nevalné úrovně.
Old Shatterhanda představoval Lex Barker, vlastním jménem Crichlow Barker, který se narodil v roce 1919 v USA. Jako dvacetiletý začal hrát v divadlech na Brodwayi, ve filmu se objevil až v sedmačtyřicátém. Stal se filmovým Tarzanem, leč bez valného úspěchu. Upozornil na sebe až filmem Křížový výslech, ale zejména snímkem Federica Felliniho Sladký život, kde si zahrál po boku Marcela Mastroianiho. A pak přišel Vinnetou a sláva nebývalá. Lex Barker byl všestranný sportovec, ale také major americké armády, byl pětkrát ženatý. Po jeho smrti (1974) předváděl na tradičním festivalu Karla Maye v německém Segebergu Old Shatterhanda jeho syn Christopher.
Role Vinnetou patří doživotně Pierru Briceovi, a to doslova. Ač to zkoušel i v jiných filmech nebo v televizních seriálech, svého náčelníka Apačů se nezbavil. Narodil se v roce 1929 a začínal jako ochotník s nějakými divadelními kursy, v pětačtyřicátém vstoupil do cizinecké legie, i tam hrál, pak studoval tanec a občas v televizi i zpíval.
Ztotožňoval jsem se s Old Shatterhandem. Byl mi bližší než Vinnetou. Možná pěstí, která drtila, možná tím, jak uměl přesně střílet. Čert ví. Prát se neumím, pěstí jsem snad v životě nikomu nedal, násilí nesnáším, a to ani jako obranu. A moje střílení? Na vojně jsem rozhodně mezi hvězdy nepatřil.
|
Doba, o které tady převážně píšu, nemusela brát ohled na nějakou sounáležitost s přírodou. Když jdete Vysočinou a díváte se na vesnice, první, co vám padne do oka, jsou kravíny.
Před sedmnácti či osmnácti lety jsem byl v Holandsku, kde jsme mimo jiné navštívili i jednoho farmáře, který se zabýval chovem krav a výrobou sýrů. Krav měl asi stovku. Jeho statek jsme v jeho vesnici málem nenašli. Čekali jsme totiž něco podobného, co jsme znali z českých vesnic. Hospodářské a výrobní budovy však byly v Holandsku šikovně začleněné do charakteru obce, nikde nepřečuhovaly, nikde nikoho nemlátily do očí. A protože jsme tuhle zemi málem projezdili křížem krážem, museli jsme uznat, že to nebyla výjimka.
Také jsme při našich hrách na kovboje a na indiány káceli lesy. Většinou slabé smrkové soušky nebo tenké olše. Z nich se dala udělat pěkná kulatina, kterou jsme pak používali na trámy, na lávky nebo na hráze. My jsme vlastně les čistili. Hajný o tom nevěděl. Anebo věděl, ale nenadával nám kvůli tomu.
|
Oč lehčí je vzpomínat na první lásky, o to těžší je o nich psát. O svých láskách vím všechno, ale kdo z mých malečských spolužáků s kým chodil, to se mi už dávno vykouřilo z hlavy. Ale i kdyby ne, stejně bych z toho tady asi nic k dobrému nedal.
Jenže téma lásky je naštěstí velice široké...
V přírodopisu jsme se měli učit o početí, ale z tohoto velice důležitého momentu v životě lidském měli zřejmě učitelé strach, protože nám ho jednou naznačili, avšak už nezkoušeli. A přitom nešlo o názornou instruktáž.
Učitelé se nám dokonce pokoušeli namluvit, že bez lásky není možné souložit. Přírodopis vyučovala paní učitelka Marta Cimplová - ale zcela jistý si tím nejsem - a jak se zdá, jako jedna z mála by nám tohle byla schopná vykládat
a nám by to připadalo celkem přirozené.
Nic takového. Už od starších spolužáků jsme věděli, jak to proběhne. Kluci zvlášť, holky zvlášť, chlapcům, přednášel ředitel Kadleček, nepamatuju si z toho zhola nic.
Erotika pro nás zůstávala tajemstvím. Vidět nahou ženu, byť jen na obrázku, vyžadovalo velký kus důvtipu, hledání, pátrání, vyměňování a intrik. A výsledek nemusel být vždycky adekvátní.
Na druhou stranu o to víc pracovala fantazie a vydržela dlouho, hodně dlouho, než překročila vrchol. Dnešní dospívající děti tohle nemohou chápat, jim stačí dvakrát kliknout a vidí i to, co není pravda. Kde ale pak zůstává fantazie...
Jedním ze zajímavých zdrojů byl pro mě Dostojevský. Konkrétně jeho romantická povídka či dokonce románek s dívčím jménem v názvu, který si zrovna teď nemůžu vybavit, ale pochybuju, že bych si je vybavil i jindy, ačkoliv, jak si vzpomínám,
Dostojevského jsem dostal u maturity z ruštiny, takže jsem tenkrát asi něco vědět musel. Sedmnácté století, Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi, víc mi tam toho nezůstalo.
Ale na ruský jazyk nemám špatné vzpomínky. Už jako dospělý, leč mladý, jsem byl v Bulharsku a s Veličkem, bulharským kolegou, který mě provázel, jsme se vydali do pohoří Rodop, kde jsme náhodou potkali kolegyně z bulharského zdravotnického
časopisu. Mířily vysoko do hor za jistým lékařem a prý, abychom se k nim s Veličekem přidali. Doktor nás všechny uvítal a povídá: "Protože tu máme hosta z Československa, budeme mluvit rusky, aby nám rozuměl."
O několik let později jsem lůžkovým vlakem cestoval z Moskvy do Volgogradu, což je jízda na celou noc. Šel jsem si na chodbičku protáhnout kostru a dal se tam do řeči s nějakým černochem. Zpočátku jsme mluvili rusky, ale pak jsme přešli na češtinu,
protože vyšlo najevo, že studoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Uznejte, komu se podaří česky si popovídat s černochem ve vlaku jedoucím nekonečnými pláněmi Ruska.
Dva semestry jsem bydlel na koleji na dvojáku s Reymondem Takawarashou ze Zimbabwe. Byl černoch, samozřejmě. Přerušil studia, protože tam u nich vypukly nějaké boje, vrátil se jako major armády a tehdy jsem se s ním seznámil.
A protože byl jakýmsi předsedou určitých černochů studujících v Praze, konaly se u nás na pokoji jakési jejich schůze, které ze všeho nejvíc připomínaly mejdany. Vařili například na zakázaném jednoplotýnkovém vařiči svoje národní jídla, neměli vždycky ty správné
suroviny, nahrazovali je jinými, jíst se to ale dalo a někdy mi to i chutnalo. Mejdanů jsem se totiž také často zúčastňoval. Pak mě zdravil kdejaký černoch, kterého jsem v Praze na ulici potkal.
Černošek jsem kupodivu tolik neznal...
A tím jsme se zase dostali k Dostojevskému. Knížečku, jejíž název si nepamatuju, jsem objevil mezi matčinými knihami. Zřejmě měla ráda romantické příběhy. Text mě nijak zvlášť nezaujal, i když, přiznávám, byly tam i zajímavé pasáže. Větší pozornost jsem však věnoval barevným
ilustracím, konkrétně jedné, která stylizovaně zobrazovala šestnáctiletou komtesku, jak se chystá ke koupeli v zámeckém jezírku. Anebo se šla utopit? Jenže to by si asi nesundala všechno oblečení.
Tak jsem si někdy říkal, v malečském zámeckém parku je také rybníček, škoda, že byla šlechta zrušena jako třída.
|
|