drobné libické obrázky   ||   o obci a okolí   ||   historie   ||   založeno v roce 1999   ||   21. stránka z 66
Kostel na Liběcké cestě


Lesnátá krajina jihovýchodně od Čáslavi přitahovala pozornost českých historiků již od poloviny 19. století (Jireček 1856, Kalousek 1878). Východiskem tohoto zájmu byla především listina Ladislava II., kriticky vdávaná až mnohem později G. Fridrichem 1904-07, v níž Vladislav II. v letech 1146/7 potvrdil olomouckému biskupství starší darování Libického újezdu, učiněné knížetem Soběslavem již někdy k roku 1025 (Novotný 1913).

Z listiny se dále dovídáme, že pomezní hvozd mezi župou čáslavskou a brněnskou v místech Libického újezdu protínala zemská stezka zvaná Via Lubetina (Liběcká stezka). V lesích kolem stezky v Libickém újezdu byli usazeni obyvatelé, jímž potvrzení Vladislavovo připisuje úlohu stráží na zemské stezce. Listina rovněž uvádí vymezení hranice Libického újezdu. Na jihu proti Brněnsku byl hranicí tok Oslavy, na západě již řečená Libická stezka, o níž víme ze studie J. Kalouska 1878, že její směr se prakticky kryl se směrem řeky Doubravy. Východní harnici újezdu tvořila řeka Kamenice a severní Palauva, potok, který J. Kalousek 1878 správně ztotožnil s potokem vytékajícím ze svahu hory Spálavy (zakladní mapa ČSSR 13/44, Hlinsko) a dotýkající se vesnice s příznačným jménem Hranice.

Tento text je z publikace s názvem Neznámý románský kostel na Liběcké cestě. Autory jsou Jiří Škaphrada a Zdeněk Smetánka. Otec ho při čtení v knihovně nahrával na magnetofonový pásek. Text je na čtení velmi těžký a navíc zcela odborný, takže při přepisu mohly vzniknout chyby.


Úzký dlouhý pruh takto vymezené země otevřel se plně osidlování až v 13. století a snad právě proto se pozapomnělo, že je zde možnost hledat pozůstatky raně středověkého osídlení, včetně románské sakrární architektury, přinejmenším alespoň v severní části újezdu ve vsi Libici nad Doubravkou. Starší i mladší uměleckohistorická topografická literatura (Wirt 1906) shodně považuje dochovanou kostelní stavbu za gotickou, později přestavěnou. Ani nejnovější literatura (Merhautová 1971, Líbal 1974) neuvádí tuto stavbu jako ranně středověkou.

Kostel sv. Jiljí stojí na nejvyšším místě obce, na temeni nevýrazného návrší, spolu se hřbitovní ohradní zdí tvoří dnes východní stranu návsi. Kromě přístavku, sákristie při severním a enpora při jižním boku presbitáře, jižní přesdíň a severní schodiště na věž má celý kostel všude stejnou šířku. Jádro stavby, která je dnes nově celistvě omítnuta, je tvořena třemi částmi odlišného stáří. Nejmladší alespoň v horní části barokní je mohutná západní věž, která se plynule přimyká k lodi a širokou arkádou ve východní stěně ji zvětšuje o plochu svého klenutého přízemí. Rovněž gotický presbitář zachovává šířku lodi, je nejnápadnější indicie jejího možného většího stáří. Nasvědčuje totiž častému případu přestavby podélného románského kostela, která zůstala omezena jen na šířku nejvíce stísněného prostoru starého kněžiště. Pro nehomogení napojení obou částí hovoří ostatně už při vnějším pohledu nápadnější zlomy, patrně především v průběhu římsy.

Protože loď v dochovaných půdorysných rozměrech 978 x 534 cm a tloušče zdiva 110 cm je relativně stísněná a převýšená, do presbitáře je otevřená románským půlkruhovým triumfálním obloukem a pravoúhlým ústupkem v prostoru odstupněnou hranolovou římsou. I když je románský východní štít lodě ubourán, jsou v prostoru půdy nad vítězným obloukem sledované ještě dva menší úseky východního líce jeho zdiva nad skloněnými částmi kápií kleneb v severozápadním koutě presbitáře. Materiálem je místní bělavá, lehce nažloutlá opuka, jemně písčitý slínovec se silnou prachovou příměsí túrou, (podle určení P. Čepka z přírodopisné fakulty UK v Praze). Zdivo je kvádříkové, řádkové, výška řádků se pohybuje mezi 5 až 14 cm, převažuje výška kolem 10 cm. Nejdelší zjistitelný kvádřík měří 42 cm. Nejčastější délkové rozměry se pohybují kolem 20 cm, malta vystouplá ze spáry opatřená uměle vyznačeným spárováním, dochování románských podélných stěn lodi nasvědčuje pak především dosud ve fuknci dochovaný původní vstupní portál v západní části jižní stěny, má prosté obdélníkové ostění vlastního průchodu, zamezení směrem z lodi obdélném ústupu a ze vstupní strany ve vyšším ústupku v půlkruhovitou archivoltou. Zde je také místy patrná skladba pečlivě opracovaných větších kvádříků.

Situace dochovaných částí románské lodi dovoluje s určitou pravděpodobností usuzovat na celkový charakter románského kostela.

Podélný kostel byl snad na východě uzavřen epsidou, protože jinak by změna například obdélného presbitáře na polygonální gotický nepřinesla výraznější prostorovou výhodu. Bez hloubkového průzkumu nelze zjistit, nahradila-li východní stěna v mladší fázi právě západní stěnu románské lodi. Její poloha však nemohla být příliš odlišná. Kostel byl snad tribunový, jak se alespoň zdá nasvědčovat v takových případech obvyklá nesouměrná poloha vstupního portálu na lodi. Pro případnou existenci románské západní věže neposkytuje současný stav fragmentů oporu. Snad je možné alespoň připomenout relativně rchitektonické dispoziční uspořádání mladší věže ze severním vnějším nástupem do patra, která by románskou věž nahradila.

Sporné fragmenty románského kostela s jednoduchými architektonickými články, které je možno datovat, jak dosvědčuje dosavadní literatura ve značném časové rozpětí, neposkytují ani ve spojení s historickými zprávami dostatek opor pro přesnější časové zařazení jeho vzniku. Méně pravděpodobný je asi vznik kostela před polovinou 12. století, přestože by bylo lákavé spojovat jeho založení s osobou olomouckého biskupa Jiřího Zdíka, osoby v českém prostředí neobyčejně vlivné, účastníka řady stavebních podniků, například premonstránský Strahov.

Právě v této době Libický újezd při důležité spojnicí Čech s Moravou byl novým a na sklonku Zdíkova života znovu potvrzeným majetkem biskupství olomouckého. Nicméně jednoduchá forma dochovaných architektonických článků a jen nevelký fragment viditelného líce kvádříkového zdiva bez hloubkového stavebního průzkumu k plnému prokázání hypotézy zatím nestačí. Některé znaky mohou vést naopak do doby mladší, utváření štíhlého portálu s převýšením půlkrově završených vstupních vnějším ústupkem je blízké těm opukovým portálům, které byly vytvořeny na Strahově (Kubíček, Líbal 1955) a též některých pražských staroměstských románských domech.

Skladbou a štíhlostí zcela obdobný portál, jen s poněkud složitější profilací, má kostel v Bedřichově Světci, severně od Postoloprt a ten je řazen až do 1. čtvrtiny 14. století. V Libici nad Doubravkou však charakter skladby zdiva včetně způsobu opracování kvádříků svědčí pro vznik v době starší. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem je tedy zatím možno předpokládat, že podélný románský kostel v Libici nad Doubravkou byl postaven alespoň behěm 2. pol. 12. stol. Poloha kostela v jádře dnešní vsi značně stěžuje detailní povrchový průzkum.

předchozí / další stránka
drobné libické obrázky   ||   obec a okolí   ||   historie   ||   autor © Jiljí Záruba   ||   21. stránka z 66


text je
velmi náročný


fotografie kostela
jsou zde

  úvodní  

  první  

  návštěvní kniha  


  historie  

  1801-1900  

  1901-1918  

  1919-1945  

  z obecní rady  

  cesta liběcká  

  písemnosti  

  kostel

  cestopis  

  socialismus  

  dekret  

  hasiči  

  vzpomínky  

  z Hradiště  

  od hřbitova  

  u Bartáku  

  na Nádržce  

  stromy  

  ze střechy  

  různé  

  poznámky  

  weblog  

  školní vzpomínání  

  fotogalerie  

  nejstarší

  ze stejného místa

  bez komentáře  

  střípky

  masopust

  nevešlo se jinam

  nejnovější

  galerie  

  obrazy

  kresby

  doubravka  

  historie

  pověsti

  příroda

  fotografie

  okolí  

  Železné hory

  Doubrava

  kontakty  

  autor


  další nabídka  

  libická radnice

  libické stránky  

  libický Sokol  

  zárubova galerie  

  fotografie

  odkazy

  pražské sochy

  blog