Osmašedesátý byl zlom. Začal jsem chodit do šesté třídy, a to už bylo něco, panečku, protože jsem kvůli tomu musel jezdit do Malče. Autobusem. Šlo vlastně o školní autobus, ale občas se s ním svezl i nějaký ten dospělý vetřelec. Jezdilo nás z Libice patnáct, možná dvacet, autobus byl skoro plný, každý měl svého souseda, své sedadlo, kam každé ráno zapadl, a běda tomu, kdo by mu ho zasedl. Tenhle zvyk se dodržoval, ale nepamatuju si, že by tam kdy došlo k nějaké šikaně. Střídaly se asi tři nebo čtyři autobusy a s nimi i řidiči, znali jsme je a oni nás, takže když někdo chyběl, řidiči se ptali, co je s ním, a někdy i počkali. Velkým srandistou byl řidič, který se jmenoval Dobrovolný, ten si z nás každou chvíli utahoval a dokonce mi zůstal v paměti výjev, kdy se naoko pral o volant s jedním deváťákem. Starší měli nás mladší na starost a to se pak přenášelo dál, takže když jsme se posléze stali staršími my, chovali jsme se k těm mladším stejně.
Autobus jezdil z hor. Vyjížděl z Horního Bradla, jel přes Modletín, Rušinov, sjel ke Klimši a přes Maleč, Jeníkovec, Hranice a kolem Stavenova dorazil do Libice. A z Libice potom pokračoval přes Lány, Suchou a Předboř zase do Malče. Nevím, jak je to dnes, ale tohle bylo geniálně vymyšlené. Jel přibližně půl hodiny, takže než jsme v Malči vystoupili u zámku a došli do školy, akorát zvonilo. To je také důvod, proč jsem se nikdy nenaučil dělat úkoly před vyučováním, respektive, proč jsem se naučil dělat domácí úkoly doma. Ačkoliv - tenkrát musel být každý domácí úkol podepsán rodičem.
Jednou bylo tak nasněženo, že autobus nepřijel, tedy - on kvůli sněhu nepřijel víckrát, ale tenkrát jsme my nejstarší šli na poštu a volali řediteli, že se nemůžeme dostat do školy a co máme jako dělat. Dal nám volno na ten den, ale paní učitelka Kubátová, která také jezdila s námi, protože bydlela v Libické Lhotce, se tam nějak dostat musela, té nic neodpustil. Vzpomínám si, že jsem měl trochu rozporuplné pocity, na jednu stranu radost, že nemusíme do školy, a na druhou pochybnost nad rozhodnutím ředitele, protože o půl deváté jel další autobus, tentokrát z Chotěboře. A co vím, ten nikdy v žádné závěji neskončil.
|
Malečská škola pro mě byla školou opravdovou. Ale hlavně měla moderní budovu z roku 1939, která udivovala střízlivým řádem, širokými chodbami, velkými třídami a sborovnou. Když jsem tuhle školu navštívil v roce 2002, a to po třiceti letech od doby, kdy jsem ji nadobro opustil, byl jsem šokován, jak se scvrkla. Nehledě na malinko neorganickou přístavbu. Na avantgardu (které bych bytostně fandil) je to málo, na klasické architektonické souznění pěst na oko. Budiž.
Ale chtěl jsem původně mluvit o sborovně. Byla tajemná. Možná i proto, že jsme ji v libické škole neměli. Do téhle malečské jsme jako žáci nesměli. Vždycky jsme museli zaklepat a počkat, až příslušná paní učitelka nebo pan učitel vykouknou a budou s námi komunikovat. Měl jsem takovou představu, že se za dveřmi skrývá jiný svět, že je to tam obrovské, každý učitel tam má své zázemí, jakousi kancelář vybavenou vším, co potřebuje k výuce, že se tam spřádají plány, jak nás ještě víc dusit a deptat, zejména když se odtud po otevření vyhrnul dým hodný saloonu divokého západu. Není divu, že nás to lákalo se tam podívat jako do třinácté komnaty a že když už jsme se tam nějakým způsobem dostali, vždycky nám nepříjemně vibrovaly břišní svaly. Možná až později jsem pochopil učitelky, které říkaly, že si tam lezly po zádech. On to byl fakt malinkatý kumbálek.
Někdy v devítce jsem měl prsty v jakémsi samizdatovém plakátu, který jsme připevnili na dveře sborovny a který pojednával o škodlivosti kouření. Myslím, že se mi za to nic nestalo. To daleko horší byla aféra s tělocvikem a paní učitelkou Cimplovou.
|
Koukám, že jsem včera napsal paní učitelkou, ale my jsme tenkrát říkali soudružka učitelka a připadalo nám to naprosto přirozené, tak přirozené, jako že si musíme každý den ráno čistit zuby, nechápali jsme to nijak nepatřičně a nic jsme tím nemysleli, jak je to vykládáno dnes. Marta Cimplová učila matematiku a několik dalších předmětů a bydlela v Blatnici. Což bylo samo o sobě legrační, protože jsme dlouho nevěděli, kde těhle pár baráků vlastně leží, a že vůbec ležet může, když tudy neprochází ani silnice. Jen kamenitá cesta nahoru k Hradišti. Občas jsme hodili narážku a Marta Cimplová to tak brala, dokonce bych řekl, že to byla ona, kdo si z Blatnice utahoval ze všech nejvíc. Možná proto, že pocházela z Malče.
Stalo se jednou ve třídě v patře. Venku parný letní den, Ota Pátků už to měl za pár a tak ho to vůbec nebavilo. Nějaká učební látka? To snad nemyslíte vážně. "Tak už dost," řekla mu Marta Cimplová, "otevři si okno, dívej se ven a nevyrušuj, ale prosím tě, hlavně nevypadni."
Z Blatnice byl také spolužák Zdeněk Janovský, náš třídní myslitel a autor zákona sámo + vončo = tutovka. Kromě jiného u nás stoupl v ceně, když u Blatnice spadl vrtulník a v jeho troskách zahynula tříčlenná posádka. Nejenže přinesl nejčerstvější informace přímo od pramene, dokonce podstoupil riziko a přes přísný zákaz místo nehody fotografoval flexaretou, a to v době, kdy tam vojáci hledali ztracenou pistoli. Dodnes netuším, jestli ji našli, avšak vím, že si dal Zdeněk fotografie zhotovit do laboratoře v Chotěboři a byl dost naštvaný, když mu tam sice negativ vyvolali, ale zároveň s tím ho též zabavili. Myslím negativ. Zdeněk dostudoval řádně.
Velkým zážitkem také pro nás třináctileté bylo, když stála vojenská sanitka s mrtvými těly posádky vrtulníku zaparkovaná při vjezdu do zámku, my jsme šli po vyučování kolem na autobus a nemohli jsme si nechat ujít pohled na část nohy, která vykukovala z prostěradla.
|
Paní učitelka Marta Cimplová si nezasloužila to, co jsem jí provedl a dvojka z chování byla plně na místě. Ačkoliv mě nepotěšila už hned v šesté třídě někdy na podzim, kdy mi do žákovské napařila dvě pětky pěkně za sebou, i když myslím, že náležely každá k jinému předmětu. Byly to vlastně jediné pětky, které jsem za čtyři roky trávené v Malči dostal. Pokud ovšem nepočítám tu z dějepisu od paní učitelky Marie Poděbradské. Blížilo se poslední vysvědčení v posledním ročníku, my měli sebevědomí, že by se s ním dalo vydláždit chotěbořské náměstí, a když jsme psali nějakou kratičkou písemku, spíš jen takový test, připsal jsem ke každé své odpovědi, ke každému letopočtu či panovníkovi, na kterého se autorka testu ptala, slovo asi. Učitelka Poděbradská mi pak dolů červeně poznamenala: asi 5 a přiložila svoje typické péčko. Taková malá rozvernost, že? Asi. A z obou stran, protože učitelka Marie Poděbradská byla jinak výborná dějepisářka. Díky ní jsem k tomuhle předmětu získal kladný vztah, dokonce z něj dobrovolně maturoval a měl navíc dobré základy pro četbu faktografických knih pojednávajících o historii, které já tak rád.
K těm dvěma pětkám mi Marta Cimplová až o mnoho let později přiznala, že už nějakého Zárubu učila a myslela si, že jsem taky takový lempl.
Malečská škola měla jednu raritu, a sice, že neměla tělocvičnu. Něco jako tělocvična se nacházelo na druhém konci obce v bývalé budově školy, kde tehdy sídlila školka. Kdo to tam zná, dovede si představit, jakou dálku jsme se museli trmácet. Chodili jsme tam pochopitelně s tělocvikářkami všichni pohromadě, ve dvojicích, sborem a přesun vždycky spolehlivě zabral celou přestávku. Nevýhodnost je nasnadě, a když jsme někdy kvůli plískanicím nemohli ven na hřiště, cvičili jsme ve škole. Což nás dost rmoutilo. Jednou to už fakt bylo na palici. Dělali jsme třeba žabáky na chodbě. No, uznejte, osmáci tohle přece nemají zapotřebí.
Tenkrát jsem se pokoušel psát povídky ve stylu Šimka a Grossmanna, povídky, které ale vždycky pojednávali o někom konkrétním, koho jsme znali. Nejčastěji samozřejmě o učitelích. Žádné ty výtvory se nedochovaly, takže je nemůžu posoudit s odstupem času, jen vím, že se při jejich čtení spolužáci smáli, tudíž mě bavilo je psát. Jedna povídka pojednávala o hodině tělocviku, o žabácích na chodbě a o paní učitelce Martě Cimplové, která byla toho času tělocvikářkou a tohle všechno měla na svědomí.
Mezitím jsme jeli na hory, kde jsme týden lyžovali, a když jsem v pondělí dorazil do školy, musel jsem okamžitě naklusat k řediteli Kadlečkovi. Mával mi před očima kusem papíru s již zmíněnou povídkou a tvářil se, jako bych mu právě zastřelil dvanácteráka, na kterého měl políčeno půl roku. Povídku jsem asi zapomněl ve třídě, nějakého chytráka nenapadlo nic lepšího, než ji pověsit na nástěnku, a ředitel kupodivu okamžitě poznal, o kom je v ní řeč. No, hrozil mi ukrutánsky, ale nakonec vyřkl větu, kterou jsem dokázal plně pochopit až mnohem později. Že prý, když soudružka učitelka řekne, aby mi dal dvojku z chování, tak mi ji dá, ale když soudružka učitelka řekne, aby mi ji nedával, tak mi ji nedá. A soudružka učitelka řekla, aby mi ji nedával.
|
Připomnělo mi to vychovatele Bareše, který na nás výchovně působil na chlapeckém internátě ve Světlé nad Sázavou. Zkrátka nás hlídal. Ze všech vychovatelů měl největší autoritu. Když jsi něco provedl, žádné projednávání před vedením, žádné zaražené vycházky, žádné zápisy, jako to dělali ostatní vychovatelé, ale tady máš pár facek a příště ať se to neopakuje. A ono se to kupodivu neopakovalo.
Do Malče jsem přišel v osmašedesátém, což je zlom, kterým jsem tenhle vzpomínkový weblog vlastně začal. Nastoupil jsem do šesté třídy a nestačil koulet očima. Prvního září bylo v největší učebně slavnostní shromáždění všech žáků. Předstoupil před nás ředitel školy a mimo jiné pravil, že již jednou takhle zahajoval školní rok, a sice v roce 1939 za protektorátu. Přirovnání mi připadalo velmi příhodné, vnímal jsem ho emocionálně, ale až mnohem později mi došlo, že ředitel už tenkrát použil marketingový trik hodící se do jakékoliv současné reklamy. Takhle jako v osmašedesátém samozřejmě nemohl zahajovat školní rok v devětatřicátém, protože, pokud mě paměť neklame, Němci nás zabrali v březnu, tudíž se už nějaký ten pátek chodilo do školy. Ani mnichovská dohoda, kdy jsme přišli o Sudety, nesedí, neboť byla koncem září, a to o rok dříve. Kdežto okupace sovětskými a dalšími spřátelenými vojsky přišla z ničeho nic o prázdninách.
Ředitel školy se jmenoval Mach, říkalo se mu ale Telemach, snad podle syna zdárných manželů Odyssea a Penelopy z řeckých bájí, a vyznačoval se tím, že si při výkladu mnul prsty své propadlé tváře, jako by v ústech otáčel horký brambor. A když měl ruce od křídy, odnesl to i obličej, což nás rozveselovalo. Nechci tomuhle pánovi křivdit, tak dobře jsem ho zase neznal, vždycky mi však připadal jako ze staré školy, jako člověk, kterého válcuje moderní doba, nestačí jí, nerozumí jí, snaží se, ale vypadá to směšně.
|
Několikrát jsem si na ředitele Macha vzpomněl při přednáškách děkana fakulty Hudce, který v době, kdy ve světě teprve startovalo satelitní televizní vysílání, horlil pro to, abychom byli ideově připravení a měli náš televizní program promyšlený, protože satelit nezná hranice a západní televizní tvůrci nám sem budou pouštět kdejakou lež a špínu. Tihle dva mohli mít hodně společného a já zas štěstí na ředitele ústavů, které jsem měl tu čest navštěvovat. Ačkoliv ředitel Vacek, který šéfoval sklářskému učilišti ve Světlé nad Sázavou, se v tomhle světle může jevit jako výjimka. Učiliště mělo chatu na břehu rybníka u Jiříkova, my učni jsme ji tam občas jezdívali udržovat, ředitel Vacek si vzal klidně monterky a přitloukal plechy na střechu, žádná přetvářka. Jednou tam holky utopily kajak, nebo nějakou lodičku, už přesně nevím, ředitel navrhl, abychom vypluli na zbývajících lodích, natáhli mezi sebou lano a tažením po dně utopené plavidlo našli, zachytili a zachránili. Jenže přišel nějaký bodrý vesničan. "Mládenci," povídá, "já vám nechci radit, ale tohle bych nedělal. Když tudy po válce zdrhali Němci před Rusama, veškerou svou munici naházeli do rybníka." A tak tam ta loď zůstala.
|
S ředitelem malečské školy Machem mám ale spojený daleko sugestivnější zážitek. Příchod okupačních vojsk v osmašedesátém byla možná tragédie, ale nás žáků základní školy se primárně příliš nedotkl, nota bene nás žáků z malé vesničky někde pod Železnými horami. Vždyť jediné, co jsme viděli, byly tři obrněné vozy a ještě k tomu polské. Nicméně nám to nemohlo zabránit ve veřejných projevech svých občanských postojů. Nezapomínejme, že nám bylo třináct let.
Vzpomínám, jak jednadvacátého srpna přišel otec z práce neočekávaně už brzy ráno, a že je válka. My kluci z konce Čihadel jsme vzali krumpáče, lopaty a podobné náčiní, šli jsme cestou k Sokolovcům a hledali vhodné místo pro vybudování bunkru. Po odkrytí drnů práce skončila, protože nás to přestalo bavit.
Podstatná část našich her se odehrávala před Daleckovou stodolou, která měla obrovská dřevěná vrata, jaká správné stodoly mívají. A na ta vrata jsme velkými písmeny křídou napsali Dubček, Svoboda, Černík a rok na to pak také 2:0 a 4:3. Nedělám si iluze, že by tohle četl někdo mladý, ale ta tři jména byla symbolem změn, potažmo i protestu proti tomu, co nám Sověti udělali, a objevovala se všude; poměry pak jsou hokejové výsledky, kterými jsme na mistrovství světa porazili sbornou.
Chlapecké záchody v malečské škole mimo jiné tvořila i stěna pokrytá jakousi černou asfaltovou hmotou, asi od výšky pasu dolů až k žlábku, stálo se na dřevěném roštu, zřejmě, aby v tom člověk nečvachtal. A tam, na ten asfalt, někdo křídou napsal velkými písmeny Dubček, Svoboda, Černík. Druhý den se měli všichni chlapci celé školy okamžitě shromáždit v jedné třídě, byl to dost drsný příkaz a byla v nás malinká dušička, protože jsme vůbec nevěděli, oč jde. To jako mobilizace, nebo co? Že jde o nějaké nápisy nás vůbec nenapadlo. „Chlapci,“ hřímal ředitel Mach, „přiznejte se, kdo to napsal, no...“ A jmenoval známé firmy. Ale známé firmy mlčely a neznámé taky. Nikdo nekápl božskou a ředitel si rezignovaně povzdechl: „Chlapci, chlapci, když chcete tímto způsobem vyjadřovat svou podporu vedení strany a státu, nedělejte to takhle neuctivým způsobem. Co když si to někdo vyloží úplně jinak? Proč neřeknete, dáme vám nástěnku a tam se můžete projevit.“
Rok nato Mach s ředitelováním v Malči skončil a do důchodu učil někde na horách v malotřídce...
|
Zato Jaroslav Kadleček byl z jiného těsta. Rázný, tvrdý, přísný, měl autoritu. Ačkoliv... Trošku jsme se ho báli. Když se stal ředitelem malečské školy, došlo ke změnám. S odstupem času na to vzpomínám, jako na veliké gruntování, jako by se znovu vymalovávaly třídy, jako by na stěnách visely nové obrazy a dokonce bych řekl, že jsme nějakým způsobem uklízeli i půdu, kde se nacházelo neuvěřitelné množství harampádí.
Ovšem daleko největším školním revolucionářem byl pedagog, který v nás zanechal hodně hluboký otisk. Učil matematiku a fyziku, a to zajímavým způsobem. Například největší třída se proměnila ve fyzikální laboratoř. Co říkám proměnila, tu vybudoval on; malinko s naší pomocí a možná ještě s dalšími lidmi, ale impuls vzešel od něj. Představte si pomyslnou osu uprostřed třídy, od tabule k zadní stěně. Osou vedl na podlaze jakýsi tunel a po pravé a levé straně stály těsně k sobě spojené lavice, myslím, že čtyři a čtyři, a řad mohlo být šest, možná deset. Vrchní část tunelu spojovala lavice v levých a pravých řadách a končila u katedry. Vypadalo to jak žebra na páteři, jen poněkud vyžehlená, tudíž rovná. Pod lavicemi vedly rozvody plynu, vždy dva žáci měli svůj kohoutek, byly tam také dráty elektrického vedení, zřejmě o nízkém napětí, a komponenty takzvaného zkoušecího stroje. Ten se skládal z umělohmotné krabičky od mýdla, na které byly čtyři zdířky označené a, b, c, d, banánek
na izolovaném drátku a pákový vypínač s nalepenými slovíčky ano a ne. Protože jsem od narození tak trochu kutil, měl jsem radost, že můžu při výrobě tohoto stroje asistovat. Princip zkoušení spočíval v tom, že pedagog zadával otázku po otázce, včetně možných odpovědí, a my žáci jsme zasouvali banánky do zdířek s písmeny, o kterých jsme se domnívali, že náležejí ke správné odpovědi. Pedagog měl před sebou pult s žárovičkami, položil na něj papír se zasedacím pořádkem a podle rozsvícené žárovičky hned věděl, kdo správně odpověděl. Na papír pak stačilo dělat čárky, posléze je spočítat a udělit známku. Jestli tohle čtou náctiletí, tak musejí smíchy padat pod stůl. Ale nás to bavilo.
Test byl vyhodnocen okamžitě, žádné stresující čekání do další hodiny a žádné učitelské nošení písemek domů k opravování; vždyť říkám, byl to filuta.
K pultu pedagoga ještě patřil voltmetr (nebo ampérmetr?), a když se vyučující zeptal, zda jsme právě vykládané látce porozuměli, dali jsme páčku vypínače na mýdlové krabičce buď k ano, nebo k ne, a on hned věděl, kolik procent žáků pochopilo a kolik ne. Přiznám se, že tohle za naší éry moc nefungovalo.
Jenže to ještě není všechno. Učebna měla vzadu asi ve výši basketbalistovy hlavy bedničku, ve které se schovávala promítačka, vpředu vedle tabule visel televizor, třída byla po obvodu obehnaná drátem, takže uvnitř vznikala jakási indukční smyčka, někteří žáci si při vyučování nasazovali bezdrátová sluchátka, aby slyšeli to, co neslyší žáci bez sluchátek, tedy to, co jim tam pedagog pouštěl z magnetofonu. Dále se hojně používal epidiaskop, promítačka diapozitivů a snad ještě něco, co už jsem dávno zapomněl. Třicet let je třicet let. A v tom všem se vyžíval učitel, jehož jméno je Jiří Poděbradský.
No... Kdyby se vyžíval jenom v tomhle.
|
My o vlku, vlk za humny. Ve středu pozdě odpoledne jsem na internetu v jednom diskusním fóru narazil na zajímavého člověka a rozhodl se v některém z příštích dnů požádat provozovatele tohoto fóra o kontakt. Ve čtvrtek přes den jsem byl mimo dosah počítače a večer měl takzvanou gastrosociální aktivitu, čili restauračně společenské setkání, prostě jsme se s přáteli sešli na kus řeči v naší oblíbené hospůdce, a protože jsem o tom věděl dopředu, připravil jsem si s předstihem text pro další pokračování svého weblogu. Text o Jiřím Poděbradském. Nebyl v tom žádný záměr, píšu, jak vzpomínky plynou. V pátek brzy ráno jsem tento text umístil na svou webovou stránku a poté si nakliknul www.harry.cz, jak to často dělávám. A co tam nečtu, Harryho pán píše o blogerech, a že v mládí je naše naděje. No, nenaštvalo by vás to? My staří pardálové, kteří na počítači tvoříme už od osmdesátých let, se máme jít klouzat? A aby těch náhod nebylo málo, kdo si myslíte, že je Harryho pán? Jiří Poděbradský přece. Tak jsem mu obratem napsal. A on to obratem publikoval v Harryho Posledních Novinkách. Ačkoliv s internetem koketuju už asi sedm let, vždycky mě dokáže zaskočit něčím novým. Tohle je médium, na které jsme čekali, paní Müllerová.
Nezapírám, psaním se živím a psaní je také můj koníček, jinak by nevznikl tento weblog. I když mě to trochu rozdvojuje. Jako profesionál bych měl vyžadovat, aby si můj text, než ho zveřejním, přečetli alespoň dva lidé; je to nutnost, protože ať po sobě čtete sebepečlivěji, vždycky nějakou tu gramatickou, stylistickou nebo věcnou chybu přehlédnete, vůbec si ji neuvědomíte, kdežto člověk čtoucí text poprvé ji odhalí okamžitě; profesionál také musí ctít styl média, ve kterém publikuje, musí vědět, kdo jsou jeho čtenáři, musí dbát na žánry, na morálku, na zákony a já nevím, na co všechno ještě. Bloger z toho nemusí dělat vůbec nic. Jeho svoboda je bezbřehá.
Ale dost současnosti, tuhle odbočku jsem neměl v plánu, chtěl jsem totiž původně mluvit o jedné vášni jednoho učitele.
|
Lidé, kteří mají spoustu koníčků, obyčejně také dostávají přezdívky. Za živého boha si ale nemůžu vzpomenout, jestli jsme tenkrát nějakou dali našemu učiteli Jiřímu Poděbradskému. Snad Houston? On tohle slovo mezi nás přinesl a dokonale nám ho zavrtal do paměti, tak možná proto. Žádnou přezdívku neměl ani ředitel malečské školy Jaroslav Kadleček. Naše generace mu kupodivu dokonce běžně neříkala ani říďa, jak to bývá obvyklé. Byl prostě Kadleček, což samo o sobě už znamenalo značku. Logo, řečeno s dobou.
Když zabrousím i na ostatní učitele, moc přezdívek se mi nevybavuje. Snad jen na střední škole Mňamka, starší profesorka, která každé druhé slovo doprovázela jakýmsi neznělým ňam, a Datel, fyzikář, který, když přišel na hodinu a třída ho vítala povstáním, zvedl ruku, přitiskl ji k tělu, jedním prstem klovnul a tím nám dal na srozuměnou, že si můžeme sednout.
Víc přezdívek bylo mezi spolužáky a kamarády z vesnice, třeba Šimša, Maka, Doktor nebo Kejvačka. Petr Svoboda měl dokonce hanlivou přezdívku Emil, ačkoliv logicky je to vlastně nesmysl. Pepík Turků, hendikepovaný člověk a partner našich dětských her, zavedl pro mého bráchu přezdívku Špatenka, myslím, podle nějakého pana Špatenky, kterého znal. Přezdívka se ujala, ale kluci si ji zkracovali na Špáta. A protože jsem starší, byl jsem nějaký čas Starej Špáta a brácha Mladej Špáta.
V osmičce jsme se ve Zdobnici v Orlických horách na lyžáku sešli s nějakou třídou z Chotěboře a seznámili se s dvěma dívkami, kterým jsme přezdívali Pišta a Fišta, protože byly také tak roztomilé a fikané jako známé hrdinky seriálového Večerníčku.
Učiteli Poděbradskému jsme snad někdy mezi sebou říkávali Jirka, jako jsme pojmenovávali učitelku Cimplovou Marta. Ale u učitelky Marie Poděbradské už tomu bylo trošku jinak. V nějaké přehnané familiárnosti nám snad bránila její přísnost, její přístup chápavé ženy, maminkovský pohled na věc, anebo její velké znalosti? Nevím. Když jsme se připravovali na přijímačky, chodili jsme k Poděbradským na doučování. Bydleli hned naproti škole. Paní učitelka Poděbradská do nás hustila češtinu. Měla takovou malou holčičku, dceru, a ta se jednou před námi válela po zemi, točila se pořád dokola a nenechala si vymluvit, že by to před návštěvou dělat neměla.
„No, jen se podívejte,“ řekla nám paní Poděbradská, „takhle se chová učitelské dítě.“
|
Než začnu povídat o jedné vášni jednoho učitele, přečtěte si kratičký úvod, abyste byli v obraze.
Když v padesátých letech minulého století vznikl ve Spojených státech Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA), začal se hned od začátku zabývat myšlenkou, že by bylo možné poslat člověka na Měsíc. Bylo to dokonce v době, kdy svět ještě ani neznal jméno prvního kosmonauta a odborníci neměli ověřeno, zda bude vůbec možné v prostoru bez atmosféry řídit raketu. Nicméně tím pravým impulsem byl až památný projev prezidenta Kennedyho z května 1961, ve kterém prohlásil, že do konce desetiletí člověk na Měsíci stane a že to bude samozřejmě Američan.
Při vší úctě k tvůrcům kosmonautiky, hlavním hnacím motorem tohoto oboru byla studená válka. Závody ve zbrojení, oblíbené klišé té doby, se také dají vyjádřit jako závody v dobývání kosmu. Už proto, že objevy, na které přišli civilisté, se daly využít v armádě. A naopak.
Ve službách NASA mimo jiných pracoval i německý technik Wernher von Braun. Se svým týmem vyprojektoval obrovskou raketu, která nesla název Nova a měla letět ze Země na Měsíc a zpět. Jenže byla nad technické i finanční možnosti tehdejší Ameriky. Všechno se však stejně odehrávalo v teoretické rovině, teprve až když se prvními pilotovanými lety ověřilo, že v kosmu bude možné pracovat, dostal projekt Apollo reálnější podobu. Šéfové NASA byli přesvědčeni, že se mise uskuteční podle Braunova předpokladu, tedy jednou lodí.
Když přišel inženýr Houbolt s nápadem, že raketa bude kroužit kolem Měsíce, na něj se podívá jakýsi výsadkový člun, který se k ní zase vrátí, vysmáli se mu. Snad i proto, že byl velice mladý a neměl žádné reference. Nicméně jeho princip se pak nakonec použil, protože byl nejlepší.
27. ledna 1967 stálo Apollo 1 spojené s nosnou raketou Saturn 1B na rampě č. 34 na Cape Canaveral, do startu zbývalo deset minut, když se ozval hlas astronauta Rogerra B. Chafeea: „Na palubě hoří!“ Jeho kolega okamžitě odjistil průlez, k jehož otevření potřeboval minutu a půl. Měl však jen patnáct sekund. Záchranáři s dýchacími přístroji otevřeli průlez zvenčí, ale Chafee, White i velitel lodi Virgil I. Grissom už byli udušeni kysličníkem uhelnatým. Příčinou tragédie byl poškozený kabel elektrického vedení.
Časový plán celého projektu se změnil jen nepatrně, protože lety Apolla 4 až 6 měly být i tak bez lidské posádky (označení Apollo 2 a 3 bylo později připsáno zkušebním startům nosných raket Saturn 1B). Šlo o to, potvrdit v praxi teoretické výpočty. A pro příště samozřejmě odstranit zjištěné závady.
Například nosné raketě Apolla 6 (byl to druhý stroj řady Saturn 5) dělal problémy už první stupeň. Příliš vibroval. Nicméně vyhořel a odpadl, jak měl, jenže se objevily potíže na druhém stupni. Dvě minuty a třicet sekund od startu ve výšce asi sedmdesáti kilometrů nad zemským povrchem praskla trubice, která přivádí vysoce podchlazený vodík do předzážehové komory, kam současně proudí i kyslík. Stěna komory prohořela, palubní počítač to zaregistroval a dal příkaz k uzavření přívodu paliva. To se stalo na motoru číslo 2. Jenže se namísto toho zastavil motor číslo 3. Raketa se však dostala na oběžnou dráhu i se zbývajícími motory, jen jí potom scházela energie k urychlení lodi při návratu do zemské atmosféry, což byl jeden z cílů experimentu. Vletěla do ní rychlostí pětatřiceti tisíc kilometrů za hodinu místo plánovaných jednačtyřiceti tisíc.
Vyšetřovací komise pak zjistila, že závadu mělo na triku střídání směn v továrně na výrobu motorů. Jeden tým označil chybně kabely a druhý tým si to nepřekontroloval, takže palubní počítač vypínal trojku v domnění, že je to dvojka.
Drobné vychytávky se musely dělat i při letech pilotovaných lodí, tedy od Apolla 7 po Apollo 17, kterým celý projekt skončil. Jenže to, až na nešťastnou třináctku, jaksi patřilo k věci. Zmíněné Apollo 7 mělo vyzkoušet simulaci vytažení lunárního modulu, setkávací manévr a fiktivní navedení na dráhu k Měsíci, a protože tohle všechno bylo velice úspěšné a protože měl celý let obrovskou mediální odezvu, rozhodlo vedení, že se příště poletí rovnou k Měsíci.
Osmička ho tedy poprvé s lidmi na palubě oblétávala, devítka vyzkoušela odpojení a opětovné spojené lunárního modulu a astronauti Stafford a Cernan se při misi devítky proletěli v lunárním modulu pouhých čtrnáct kilometrů nad jeho povrchem.
„Houstone, jsme tak nízko, nemáme vysunout podvozek a sednout si?“ ptal se žertem Stafford řídícího střediska.
Těmi šťastnými však byli až dva muži z tříčlenné posádky Apolla 11, Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Pouhé dva roky a sedm měsíců po tragédii Apolla 1.
Pohádka? Nikoliv, strhující události, které jsme tenkrát prožívali díky jedné vášni jednoho učitele.
|
Ten jeden učitel byl totiž blázen do kosmonautiky a s každou novinkou nás hned seznámil. Vykládal nám i obecné principy, třeba, že když ve vesmíru hodíte kamenem, poletí tak dlouho, dokud do něčeho nenarazí, že se planety a další vesmírná tělesa vzájemně ovlivňují svou přitažlivostí, že podle setrvačníku, když ho ve vesmíru roztočíme, můžeme určovat přímý směr letu, a další a další zajímavosti.
Tenkrát se létalo na Měsíc a my jsme měli veškeré informace z první ruky. Hodiny matematiky nebo fyziky většinou začínaly novinkami, protože pan učitel doma v noci poslouchal rádio, rozumí se zahraniční, a když něco dávala naše televize, dívali jsme se. Kosmonautům jsme fandili jako při zápase.
A jednou přinesl do třídy asi metrový model Apolla, včetně nosné rakety a lunárního modulu, který měl vyklápěcí nožičky. Celý model byl rozkládací a on nám ukazoval, jak postupně odpadávají vyhořelé stupně, jaká část oblétá kolem Měsíce, co na něj dosedne a co se vydá zpět k Zemi. Tehdy jsem se také poprvé dozvěděl, jak obrovský kus hmoty musí zmizet, aby se maličký živý tvor v maličké kovové kabince vrátil na svou rodnou planetu. Jako by z člověka zůstal jen ten nos.
Do té doby se totiž moje představy shodovaly s tím, jak jsme ve škole kreslili Jurije Gagarina, prvního kosmonauta, blahé paměti. Za okénkem rakety, která obletěla zeměkouli a přistála jako pták.
Když jsem byl ještě hodně malý, dostal jsem od Ježíška hračku, která sestávala z ruční pumpičky a ze dvou raket z tvrzené pryže o velikosti menší pivní láhve. Do rakety se nalila voda, raketa se nasadila na pumpičku, zacvakla se západka a člověk pumpoval, dokud to šlo. Poté se pumpička naklonila tak, aby raketa svírala ze zemí úhel asi pětačtyřiceti stupňů, západka se uvolnila a raketa vyletěla vzhůru. A přísahám, létala hodně vysoko. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších hraček a občas jsem si chodil zalétat i v pozdějším věku, tedy v tom věku, kdy nám pan učitel Poděbradský ve škole vykládal o kosmonautice.
Říkal, že Sověti každou informaci o svém kosmickém programu tají, že tam byl na návštěvě jeden náš významný funkcionář a ten potom vykládal, jak šli asi deset minut podél rakety položené na zemi, tím vlastně nechtěně prozradil její velikost, a že jedině takhle mezi řádky bylo možné se něco dozvědět. Kdežto Američani se pochlubili se vším. Dokonce prodávali letenky na Měsíc. Prý.
Tedy - pověděl nám o tom právě Jiří Poděbradský, ukázal nám jakýsi certifikát, který mu zaručoval, že je v pořadníku na zmíněné letenky, až se budou opravdu prodávat. Něco jako bývaly kdysi pořadníky na auta. Co kdysi, dneska je to podobné, zapíšete se u značkového dealera, objednáte si přesnou konfiguraci a on vás pak průběžně informuje, jak se vaše auto vyrábí, teď sjíždí z pásu, teď je na kamionu, v celním skladu, až vás pak nakonec zavolá, abyste si přišli pro klíčky. Na své poslední auto jsem takhle čekal asi měsíc, ale bavilo mě to.
Bývalý učitel Poděbradský ale čeká déle. Anebo už tam byl?
Když nám o tom řekl, dělali jsme si z něj trošku legraci, mysleli jsme si, že jde o nesmysl, ale ne zas tak velký, samozřejmě, nebude to hned, ale kolem roku 2000 by na něj řada přijít mohla...
Díky učiteli Poděbradskému jsme v malečské škole měli o jeden předmět navíc. Jsem strašně rád, že tomu tak bylo.
|
|