Drobné libické obrázky / část o řece Doubravce / informace jsou doplňovány od roku 1999 / 49. stránka z 66
-
  Libice nad Doubravou   Doubrava Železné hory   komentovat   domů
úvod || pověsti || naučná stezka || historie || fotogalerie
předchozí   /   další stránka
        Nenaplněná láska

        Polyxena a Heřman se zatím neznali. Ale měli hodně společného. Především byli mladí, ano, velmi mladí na to, aby jim dokázala zamotat hlavu láska. Heřman ztratil otce a žil se svou matkou na hradě Sokolově, který stál nad ohybem řeky Doubravy. Polyxena se narodila, a ještě než se stačila naučit první slova, zemřela jí matka. Vychovávala ji sice chůva, ale hlavní slovo měl její otec, Mikuláš, bohatý velmož z Chotěboře. A protože to bylo jeho jediné dítě, udělal jí, co jí na očích viděl, ale na druhou stranu ji střežil jako ostříž. Dopřával jí radovánky, přál si, aby se bavila, jen ženicha jí chtěl vybrát sám. Dal slovo svému dávnému příteli, jak už to tak bývá. Děti velmožů se zaslibovaly, ještě ani pořádně neuměly chodit.
        U jednoho takového velmože se Polyxena s Heřmanem seznámili na plese. Když spolu tančili poprvé, bylo jejich okouzlení oboustrané. Když spolu prohodili pár slov a protančili víc než s jinými partnery, bylo zřejmé, že jeden bez druhého nemohou žít. Ale všiml si toho i starý Mikuláš.
        „Jdeme domů," nakázal dceři. „Nějaký rytíř z Nemanic není partie pro tebe..."
        „Ale otče, to je Heřman, vladyka ze Sokolova, hrádku, který se týčí nad řekou Doubravou. Prý se tam máme přijet podívat, protože je tam hezky."
        Starý Mikuláš věděl své. Lidé jeho úrovně tímhle hrádkem opovrhovali, umouněný venkovský balík nemá co pokukovat po jeho dceři, to by to chytla. A Polyxeně nastal ještě tužší režim než dřív, a pokud to jen šlo, její otec jezdíval na projížďky po okolí Chotěboře všude s ní. I přesto se párkrát s Heřmanem sešli.
        „Musíš být má," básnil Heřman.
        „To nejde, otec si to nepřeje," vzdychala nešťastně Polyxena.
        „Unesu tě..."
        Ta poslední Heřmanova slova nebyla jen tak hozená do větru. Jednou si zase Polyxena vyjela na projížďku do údolí Doubravy, táhlo jí to k Sokolovu. Také její otec osedlal koně a držel se jí v patách. Brzy ji dohonil a lesní cestou kráčeli vedle sebe.
        „Proč mě bráníš, abych za ním jela? Copak ty jsi nikdy nikoho nemiloval?" řekla po dlouhém mlčení Polyxena.
        „Právě že jsem miloval... Tvé matce jsem na smrtelné posteli slíbil, že tě dobře zaopatřím, že budeš šťastná."
        „Ale já jsem šťastná."
        Ne, nemělo to smysl, každý to viděl jinak. Možná by se nakonec domluvili, ale tu se na kamenité půdě ozvaly koňské podkovy, kde se vzal, tu se vzal, přiřítil se jezdec na černém koni, přiblížil se k těm dvěma, popadl Polyxenu, strhl jí k sobě a uháněl k hradu Sokolovu. Dívka moc dobře poznala, o koho jde, a tak se ani náznakem nebránila. Starý Mikuláš byl tak překvapený, že ztratil drahocené sekundy jenom tím, že si všchno rovnal v hlavě. Takovouhle drzost nečekal. Nicméně k hradu, kam oba mladí zapadli, se vydal, bušil na vrata, nadával, vyhrožoval, ale žádné odezvy se nedočkal. Jen asi po půlhodině se odněkud shůry na půl úst ozvalo: „Přijď v míru a budeš vítán."
       A tak přijel druhý den v míru a hrádek se mu otevřel.
        „Nechci vám házet klacky pod nohy, Heřmane. Zdá se, že láska je silnější," promluvil, když ho přišel přivítat mladý pán hrádku a za ruku si vedl Polyxenu. „Ukaž mi, kde bude má dcera žít."
        Úleva to byla zvlášť pro Polyxenu, ale chovala se zdrženlivě, taková změna v otcově chováni jí věru nešla na rozum. Nicméně Heřman se ujal provázení jejího otce po stavení. Zvlášť pyšně mu ukazoval opevnění a vyhlídku vysoko nad řekou, odkud hrádku nehrozilo nebezpečí ani omylem. Ach, jak byl naivní. Starý Mikuláš do něj strčil a Heřman skončil svůj krátký život dole na kamenech, které omývala pěnivá řeka Doubrava.
        „Co jsi to udělal?" zalomila rukama Polyxena.
       „Teď jsi svobodná, teď se mnou zase můžeš odejít," naléhal Mikuláš.
        „Ne, ty jsi nic nepochopil. Jdi pryč. Nikdy se k tobě už nevrátím."
        Heřmanovi podanní Mikuláše vyhnali, Polyxena zůstala a hospodařila s Heřmanovou matkou ještě drahně let, ale v ústraní a ve vzpomínkách na svou první a poslední velkou lásku.
        O Mikuláši se povídá, že chřadl, že se najednou začaly množit loupeže v jeho vsích a že to dělali Heřmanovi přátelé, aby se pomstili. A protože na Sokolově nebyl dědic, po Polyxenině smrti začal hrádek pustnout, jen loupeživí lapkové se tam čas od času dávali dostaveníčko a přepadávali každého, kdo se mu náhodou velkým obloukem nevyhnul.
Další pověsti

  Čertův stolek
  Mikšova jáma
  Točitý vír
  Hejkalové
  Nenaplněná láska
  Černý pes


Přiznávám, že jsem tenhle text trochu přibásnil. Z pramenů, z kterých jsem vycházel, nebylo zřejmé, do jaké míry je příběh autentický a v jaké podobě se dochoval jako lidové vyprávění z generace na generaci, než jej někdo zaznamenal na papír.

Vzato čistě logicky, moc věcí v něm skřípe. Předně, kdo to byl ten velmož Mikuláš? A jaký velmož vlastně? Šlechtic na chotěbořském zámku? Jenže u jakého jiného velmože došlo k seznámení mladé dvojice, když v Chotěboři je jen jeden zámek? Že by to bylo třeba v Libici nebo na Štěpánově? Také v Bezděkově prý bývala tvrz.

No, prostě - člověk to opravdu musí brát jako pohádku a moc o tom nepřemýšlet.


Takhle pravděpodobně vypadal hrad v dobách největší slávy

Kresba je z brožurky
Průvodce po Chotěboři a okolí, kterou v roce 1935 svým nákladem vydal odbor Klubu čsl. turistů v Chotěboři.

předchozí   /   další stránka    


Drobné libické obrázky / část o řece Doubravce / autor © Jiljí Záruba / 49. stránka z 66