drobné libické obrázky   ||   o obci a okolí   ||   historie   ||   založeno v roce 1999   ||   18. stránka z 66
Písemnosti (1. část)


V 16. století rozkládal se na Českomoravské vysočině prales, panovníky českými chráněný a zachovávaný.
Teprve ke konci 16. století ochranu zrušili a měšťanům, klášterům a jednotlivým šlechticům dovolovali, by určité krajiny hustými lesy porostlé, darem získané, vymýtili a cizími osadníky zalidnili.

Pralesem tehdy vedly tři cesty. Prvá vedla přes Jeníkov, Humpolec, Želiv a k Ledči a nazývala se Želivská. Druhá vedla z Jihlavy přes Brod k Habrům a nazývala se Haberská. Třetí vedla od Žďáru přes Libici, Špačice, Pařížov a do okresu čáslavského a nazývala se Liběčská.

Texty jsou s největší pravděpodobností od Václava Novotného z Libice.

Můj otec si tyto texty kdysi namluvil na magnetofonovou pásku, protože ho toto téma zajímalo. Pásku jsem přepsal. Jsem si vědom, že všechna fakta nemusí být přesná, ověřoval jsem pouze psanou podobu jmen, nikoliv data či souvislosti.
Východištěm všech těchto cest bylo Karnumtum, římská pevnost na Dunaji, kde shromaždovali se kupci římští před odchodem na Slovensko, do Polska, Litvy a před cestou do Moravy, Čech, Saska a severního Německa. Cesta podél řeky Moravy, Dyje a Jihlavy vedla do nitra západní Moravy. Od této cesty odchylovala se blíže k Břeclavi cesta nová, kratší, která vedla k Ivančicím, Třebíčí a údolím řeky Oslavy na Žďár, odtud šla hlubokým pralesem k Hynkovci, Polničce, Velkému Dářku, Radostínu, Hluboké, kolem Ranska ke Ždírci, Dolnímu Sokolovci, Libici, Malči, Špačicům a do okresu Čáslavského. Osada Libice byla střed této cesty.

Všude po stezce vládlo šero a ticho až děsivé, které působilo tísnivě na lidi i zvířata. Staleté obrovské stromy pronikaly ze tmy velkých větví a hustého lisí, jež nepropustilo paprsků slunečních, aby ozářily spoustu kapradin a houštin. Vlhko bylo všude cítiti. Kdo šel touto cestou, bral se vpřed tiše, často se ohlédaje a bystře vpřed patře.

Libice a s ní celý farní obvod náležel i s celým čáslavským krajem až do roku 1784 do arcidiecéze pražské. V jeho obvod pojata byla místa i z modletínského okrsku, k němuž patřily Modletín, Lipka, Vratkov, Hostětinky, Horní a Dolní Bradlo, Střítež, Chloumek, Nehodovka, Spálava, Křemenice, Polom a Hluboká. Později byla v Modletíně vystavěna v zámku kaple ke cti sv. Anny, v ní konány několikrát v roce služby boží a zpověď. K této kapli sv. Anny byly jmenované osady připojeny.

Prales rozprostírající se na Vysočině českomoravské dosahoval až k Čáslavi. Karavany, které jím postupovaly, přivážely jantar, bronz, zlato, sůl, skleněné věci a zbraně, vyvážely kůže, skot, brav, med, vosk a hlavně šperky. To dělo se v 7. až 8. století. V 9. nastával obrat, jehož příčinou jsou Slované, kteří stále přicházejí a stavějí si okamžitě hradiště, opevňují stezky a opatřují je strážnicemi.

Útočištěm okolního obyvatelstva v čas nebezpečí byl hrad, který byl v krajině libické na vrcholu Hradiště vzdáleném jen málo od Libice. Tam se uchylovali Hraničtí, Libičtí i Malečtí. Ti všichni měli stejnou povinnost jako Chodové, totiž střežiti stezku, jejíž strážnice byla v Libici.

Krajina kolem Libice byla s lesy, poli i řekami knížecím újezdem a obyvatelstvo jeho mělo povinnost udržovat stezku v schůdném stavu a v čase válečném činiti záseky. Za Václava II. byla bezpečnost na cestách úplná, zato za Otty Braniborského a Jana Lucemburského nikdo se neodvážil delší cesty bez silného průvodu vojenského. Bezpečnost na cestách zase přivodil Karel IV., který ztrestal na hrdle loupeživého rytíře Sokolovského.

Na začátku 14. století počala Libice upadati, ježto Cesta liběcká přestala býti pojítkem mezi Chrudimskem a Chotěbořskem. Lichtenburkové, majitelé Chotěbořska, dali dělati cestu novou, jež u Bílku uhýbala nalevo a pak k Doubravce, kde byl ve svahu hrad. Zprvu byly používány cesty obě, pomalu však cesta přes Libici se víc a víc zanedbávala, až opuštěna byla docela.

Libice tehdy náležela klášteru vilémovskému, jehož opati buď z neporozumění nebo z netečnosti k opuštění Cesty liběcké přímo sami přispěli. Klášter tento byl majitelem Libice až do r. 1480, kdy byl husity přepaden a vypálen. Po tomto roce stala se Libice s Lichnicí majetkem Hynka Krušiny z Lichtenburka, jež byl hejtmanem Orebského bratrstva a za pomoc husitům u Lichnice prokázanou byla mu Lichnice s Libicí odevzdána. Po bitvě u Lipan nemohli bývalí bojovníci přivyknouti pokojné práci a proto potulovali se krajinou páchajíce lotrovství. Vydáno bylo nařízení, podle něhož každý při pokřiku Nastojte! musil pomoci při stíhání lapků. Později byli stíhání nejen lapkové, ale i kotláři a karbaníci.

Jméno Liběč vyskytuje se poprvé ve 12. století, kdy kníže Vladislav II. na žádost Biskupa Žolíka potvrdil darování Liběčského újezdu olomouckému kostelu.

Ve válkách husitských přepadeno i sídlo německých rytířů. Dobrovice a jejich komanda a špitály vypáleny. Po bitvě bělohorské náležela Libice Adamu Supovci, svobodnému pánu na Studenci. Statek jeho koupila roku 1623 za 18 tisíc rýnských Marie Magdalena Trčková, které byl roku 1636 konfiskován v částce odhadní 63 471 zlatých rýnských a postoupen Henrychovi mladšímu Kustošovi, svobodnému pánu ze Zubřího a z Lipky, synu kdysi trčkovského regenta. Tehdy byl u Libice panský dvůr se sedmi poddanými. Vnuk jeho povýšen byl v roce 1723 do stavu hraběcího a on, to jest Ferdinand Adam Kustoš, jenž daroval kostelu libickému Mariánský obraz, se svou chotí Josefou z Randšan měl syna Františka Václava, který se oženil roku 1741 s hraběnkou Barborou z Věřník. Syn jeho prodal Libici Děpoltu Buttlerovi z Klasenbachu. Ale již v r. 1739 patřila Libice svobodnému pánu Norbertu Františku Hauqvicovi z Biskupic. Hejtman kraje čáslavského, jenž byl pokřtěn v Libici, Štěpánov prodal r. 1744 studeneckému svobodnému pánu Lezencusovi z Plinvaldu. Roku 1754 byl majitel Libice Václav rytíř Heymerle, který věnoval Libici největší zvon. Pak patřila Libice Larišovi z Lhoty a Karviné, r. 1775 koupil Libici svobodný pán Antonín Leopold Boleslavský z Rittersteinu a jeho rodině zůstala až do r. 1903, v tomto roce se stal majitelem Libice Karl Gültler z Kleebornu, který zemřel v r. 1924 a jeho choť prodala Libici 1. 6. 1925 ing. Jaroslavu Hostanovi, majiteli velkostatku ve Špačicích.

Farní kostel byl až do r. 1654 filiálním do Chotěboře. V tomto roce vznikly mezi farou chotěbořskou a partnerem kostela v Libici rozepře. Příčiny tohoto sporu jsou neznámy. Musily však býti rázu vážnějšího, ježto farnost libická byla od farnosti chotěbořské odňata a přidělena k faře ve Studenci. Při farnosti studenecké zůstala až do osmnáctých let. Od r. 1654 do r. 1672 není známo, kdy vystavěn byl kostel libický zasvěcený sv. Jiljí Opatu, ale farnost byla již v 17. století v děkanátu německobrodském, k němuž náležel od nepaměti kostel sv. Kunhuty v Polomi.

Pravděpodobně stával v Libici zámek, u něhož byla postavena zámecká kaple, která byla později proměněna v presbitář, ke kterému byla přistavěna loď chrámová a věž.
Kostel jest postaven z kamene ve slohu gotickém, jest jednolodní s věží. Ke kostelu přiléhá čtyřboká věž krytá šindelem s dvojnásobnou lucernou a malou bání. Hlavní oltář empírový, nad oratoří nachází se obraz panny Marie Milostiplné zvaný též Panna Marie Mariá Ručanská. Je to kopie Černé Madony z Polska přinesené patronem kostela hrabětem Ferdinandem Adamem Kustošem ze Zubřího a zdejšímu kostelu věnována. Byla původně ve stříbrném rámci, který byl r. 1831 zlodějem ukraden. Křtitelnice z černého mramoru, víko dřevěné.

Na zvonu z roku 1759 je latinský nápis: "Roku 1759 tento zvon ulil nákladem kostela sv. Jiljí v Libici Nejjasnějšího pana Václava Františka Heymerle za žijícího tohoto kostela tehdáž farář František Sai Baraka (?) a úředníka Josefa Boháče Zachariáše Ditricha (?) měšťana pražského". Druhý zvon má latinský nápis: "Pochválen buď a jeho matka se svatým Donátem, roku 1729". Na druhé straně zvonu nápis praví: "Přeliť jest zvon tento za správy otce církevního vod ctihodného kněze pana Jana Martina toho času faráře libického".
V dlažbě kostela položen náhrobek z bílého mramoru. V kartuši znak s tuleněm, nápis vyšlapán, jest však známo, že v hrobě odpočíval František Norbert Hauqvic z Biskupic. Ještě v roku 1840 bylo v ní nalezeno několik rakví. Na hřbitově u chráněné zdi deska z černého mramoru s nápisem Benedikt rytíř z Rittersteinu z r. 1821, pod nápisem výjev pod smuteční vrbou schýlená žena nad hrobem, vedle ní klečí a modlí se hoch a tři dívky. Pod zámkem stojí socha sv. Jana Nepomuckého s nápisem: "Postavena v roce svatořečení sv. Jana Nepomuckého v r. 1729. Nad nápisem erby v kartuších. Postavil ji Benedikt z Rittersteinu.
Kdy byla fara v Libici založena, nelze udati, ale pravděpodobně povstala v tu dobu, kdy zámecká kaple byla proměněna ve farní kostel. To stalo se kolem roku 1672, kdy v Libici ustaven byl farář John Folger, který administroval i farnost ve Studenci. Tuto roku 1724 ztratil. Jako odškodnění dostal 100 zlatých.

Filiálním kostelem libickým, kterým byl kostel v Polomi, která náležela již do kraje chrudimského. Původ tohoto kostela je právě tak neznámý jako kostel libický. Dle tradice vystavěly kostel polomický dvě slečny neznámého jména. Patronem kostela byl majitel panství nasavrckého, ježto Polom leží vysoko v Horách železných, jest tam v zimě cesta nebezpečná. Patronem kostela na počátku 18. stol. byl Ferdinand Kustoš, hrabě ze Zubřího a majitel Libice a Lipky. Lipka byla později prodána a ježto kostel stál na pozemku libických, stal se patronem kostela polomského hrabě Milesino de Kaseto, jeho dcera Vilemína provdala se za knížete Adama Aušperka a tímto způsobem spadl patronát na tuto rodinu. V kostele jest jen jediný oltář, jež je zasvěcen svaté Kunhutě. Kolem kostela je hřbitov, který slouží jedině k pohřbívání obyvatel malé osady polemské.

Druhým filiálním kostelem libickým byla kaple v zámečku štepánovském, zasvěcená r. 1727 ke cti Panny Marie. Zámek stojí na místě někdejší tvrze postavené v 16. stol., vyhořelé r. 1626. Štěpánov s Bezděkovem koupil r. 1727 Rudolf Hauqvic z Biskupic, který v zámku 1727 zřídil kapli. Latinský nápis: "Zasvěcené poctě nejblaženější rodičky blahoslavené Panny v den přítomnosti v Štěpánově". Oltářní obraz představoval matku boží s dítětem na lokti. Po stranách obrazu stály sochy sv. Jáchyma a sv. Anny, vedle těchto soch sv. Prokopa, sv. Vojtěcha. Obraz Panny Marie byl přenesen do kostela v Libici.

1947
Libice nad Doubravou, Palmánie 1350,
od r. 1672 farní kostel sv. Jíljí Opata, patron kostela beneficie Jaroslav Hosten Ing. ve Špačicích. Počet duší na celé kolatuře 2848 katolíků, 182 ateisů.
  pokračování ve 2. části  

předchozí / další stránka
drobné libické obrázky   ||   obec a okolí   ||   historie   ||   autor © jiljí záruba   ||   18. stránka z 66


zde je první
ze tří částí


druhá část
je tady

třetí část
je tady

  úvodní  

  první  

  návštěvní kniha  


  historie  

  1801-1900  

  1901-1918  

  1919-1945  

  z obecní rady  

  cesta liběcká  

  písemnosti

  kostel  

  cestopis  

  socialismus  

  dekret  

  hasiči  

  vzpomínky  

  z Hradiště  

  od hřbitova  

  u Bartáku  

  na Nádržce  

  stromy  

  ze střechy  

  různé  

  poznámky  

  weblog  

  školní vzpomínání  

  fotogalerie  

  nejstarší

  ze stejného místa

  bez komentáře  

  střípky

  masopust

  nevešlo se jinam

  nejnovější

  galerie  

  obrazy

  kresby

  doubravka  

  historie

  pověsti

  příroda

  fotografie

  okolí  

  Železné hory

  Doubrava

  kontakty  

  autor


  další nabídka  

  libická radnice

  libické stránky  

  libický Sokol  

  zárubova galerie  

  fotografie

  odkazy

  pražské sochy

  blog