Libice nad Doubravou / ze střechy
|
|
Na obzoru vlevo je Hradiště, vpravo Stráň nebo také Vinice a mezi nimi sedlo, přes které vedla kamenitá cesta do Blatnice. Odtud byl také dobře vidět zámek i kostel. V popředí vlevo se nacházela pazderna.
|
|
|
Řekl bych, že to, co je vidět na obzoru, je Nehodovka. Tam někde by totiž měla být. Chci také upozornit na mohutnou Málkovu hrušeň, která bývala za našeho dětství neuvěřitelně plodná. Když hrušky padaly, byl jich vždycky pod stromem hustý koberec.
|
|
|
Prostranství v popředí jsme říkali Na place a denně jsme si tam hráli. Tehdy zde byly složené betonové trubky, které stály vedle sebe, my jsme po nich skákali a kdo se nestrefil, odřel si nohu. Trubky sloužily k vybudování kanalizace.
|
|
|
Kopci vzadu se říkalo Kopec, více vpravo jsou Leštiny. Z kopce se bezvadně jezdilo na lyžích. Dole byla totiž louka a pozůstatek hráze. Jenže později družstevníci všechno rozorali a my jsme končívali na hrbolcích hlíny, když bylo méně sněhu.
|
|
|
U Sekerkových na zahradě rostly dva nádherné stromy. Smrk a bříza. K Sekerkovým jezdil vnuk, a přestože byl mladší, dívali jsme se na něj s obdivem. Byl totiž Pražák. V osmašedesátem s rodiči emigroval. Později domek koupili Šťastnovi a přestavěli ho, ale stromy nezachovali.
|
|
|
Cesta k Sokolovcům. Žádný asfalt, jen kamení a písek. Když zapršelo, tvořily se louže a bláto. Když bylo sucho, prášilo se i za jízdním kolem. Tenkrát se stal módním sportem tenis. Z prkýnek jsme vyřezali pálky, přes cestu natáhli provaz, patou boty vyznačili čáry a už se hrálo. Když jel traktor nebo motorka, provaz jsme sundali, nechali je přejet, a pak jsme pokračovali. Nikdo nenadával.
|
|
Černobílé snímky jsou z poloviny 60. let dvacátého století a fotograf stál na střeše domu. Barevné záběry jsou z konce 90. let a ukazují dům, na jehož střeše fotograf stál. Dnes už ale ten dům vypadá jinak.
|
|
|
|
|
|