drobné libické obrázky   ||   o obci a okolí   ||   historie   ||   založeno v roce 1999   ||   22. stránka z 66
Úryvek z knížky Doubravka (1892)


Od Horního mlýna ubírali se pocestní cestou krajánskou podél strmé skalní stěny, proti níž na pravém břehu ční podobný skalní štít k obloze, oba pak súžují řeku tak, že sotva zbývá místa pro stoku mlýnskou a těsné řečiště. Stezka vine se podél stoky brzy nahoru, brzy dolů, po balvanech a kolem skal, že musí po ní člověk velmi opatrně stoupati, nechce-li se octnouti bezděky ve vodě. U Dolního mlýna se údol poněkud rozšiřuje a stráně sklánějí se poněkud méně příkře, ale jen tolik, co by udělaly místo úzké cestě napříč údolem, načež se opět zdvíhají méně strmě, a jsouce pokryty lesem skýtají pohledu přeutěšeného. Jaroš tu záhy vypátral sešlou budovu a měl ji za opuštěný mlýn, než Fiala ho poučil:
"Za minulých dob kvetl v Chotěboři průmysl soukenický a zde stávala valcha, v níž se vyrobená sukna valchovala. Když soukenictví zaniklo, proměněna byla v brusírnu skla, a když i tato byla přeložena do blízké Libice, ustaveno stavení samo o sobě. Vodní síly se více neužívá, střechy se neopravují a tak vezme vše brzy za své."

Vody Doubravky rozhojňuje potok Cerhovka, která do ní padá z pravého břehu, a u vesnice Lhotky vyšli pocestní konečně z Doubravského údolu, kde spatřili tolik krás, tolik památných míst, že se jim až zastesklo, když ho měli opustiti.

Úryvek je z knížky
J. V. Neudoerfla
Doubravka
Obraz cestopisný

V Chotěboři
Tiskem a nákladem Karla Veselého 1892

"Velectěnému pánu, panu Felixovi Hubáčkovi, starostovi okr. zastupitelstva Chotěbořského, purkmistru města Chotěboře, bývalému poslanci na sněmu zemském atd. atd. Na důkaz upřímného přátelství připisuje spisovatel."
"Jak mohla asi povstati tato skalní rozsedlina?" zeptal se Jaroš.
"Mohlo by se míti za to," odpovídal pan Vít, "že ji způsobila voda, kdyby nebyly balvany tak podivně nakupeny a směr její kdyby se tak často neměnil. Než hle! Tu nalézám opuku, a ta dotvrzuje mé mínění. V nepamětných dobách, kdy tato část Čech pokryta byla mořem, táhl se od severu až sem a dále hluboký, úzký záliv čili fjord, a tyto rulové výšiny tvořily jeho břehy. Velikým převratem zemským byly pak tyto kraje nazdviženy, voda odtekla, ale pobřežní hřbet se rozpukl, a tím povstala rozsedlina, jíž nyní protéká Doubravka. Jen z moře mohla se usaditi tato opuka a tyto písky, malá pak hřebenatka, zkameněla v tomto kuse opuky, dokazuje to jasně jako den."

"Půjdeme nyní po dně mořském?" otázal se Josef.
"Ovšem že po dně bývalého moře," odpovídal pan Vít, "a usazeniny jeho budou nás provázeti hodně daleko. Ostatně jest tato hlinitá opuka pravým požehnáním pro zdejší krajiny, neboť zvětrává na půdu teplou a úrodnou. Okolní rulové půdy jsou chudy vápnem, smísí-li se však s touto zvětralou horninou, stávají se plodnějšími a tím i užitečnějšími.

Sotva se pocestní vynořili ze stínů jehličnatých lesů podoubravských, zasvitl před nimi městys Libice; jeho chrám jest ukryt v háji stinných stromů, a kolem něho tulí se řady bílých, úhledných domů. Zámek na pokraji parku má vzezření novověké, ač jest to stavba dosti stará; výstavná škola a několik průmyslových závodův ožívají městys dostatečně.

"Jest zajímavo," promluvil pan Bohuš, "kterak tato osada měnila jméno. V desátém století a i později slula Libětín, pak Lubeč, v patnáctém století zvala se Libeč a nyní jí říkají Libice.
"Jest to tedy osada velmi stará?" tázal se Jaroš.
"Arciže stará," odpovídal pan Bohuš. "Již za časů římských imperátorů vedla tudy obchodní stezka z Itálie na sever, o čemž svědčí hojné nálezy římských peněz v její trati. V jedenáctém století patřil les libětínský i celý újezd arcibiskupovi olomouckému, později pak řádu Německých rytířův. Obyvatelé měli zvláštní zřízení: neplatili dani, nesloužili vojensky v poli a požívali mnohých práv a svobod. Za to musili procházeti zmíněnou stezkou, brániti pocestné před loupežníky a dravou zvěří, i před nepřítelem, chtěl-li by tudy vniknouti do země. Jméno jejich bylo Chodové a službu měli rozdělenou. Někteří zasekávali v čase nebezpečí cestu na příhodných místech, rubajíce klády čili kmeny, aby padaly napříč cesty, jiní zapalovali hranice dříví na horách a dávali tak daleko do okolí znamení o vpádu nepřátelském, a opět jiní hleděli brannou mocí vetřelce zadržeti nebo zahnati. Jestli se jim to nepodařilo a pomoc z kraje se opozdila, utekli se se svým majetkem do hradiště, místa to opevněného, kde se bránili, až přišla pomoc a nepřátele odehnala."

Rozmlouvajíce o minulých časech a kochajíce se rozkošným pohledem na okolní krajinu dostali se pocestní k stavení, jež považovali za mlýn, až je krajánek poučil, že to mlýn druhdy sice býval, nyní však že jest to brusírna skla, ona, jež se před časem nalézala v Doubravském údolu. Vešli dovnitř, a laskavý majitel jim ochotně dovolil, aby si prohlédli, jak se sklo řeže, brousí a leští.

"Nádobí skleněné," vykládal jim, "jak je hutě vyrobí, není ještě k potřebě, neboť jest surové, neúhledné, má vesměs tupé hrany a mnohé přívěsky, jež dlužno prve odstraniti. Řezání děje se měděnými kotouči, které se otáčejí na ose vodorovné, a broušení na brusech, upevněných na ose kolmé. Tyto brusy jsou buď z dobrého, tvrdého pískovce, neb z litiny, a posypávají se jemným křemenným pískem brusičským, jehož četná ložiska jsou u samé Libice. K jemnějšímu leštění užívá se kotoučů měděných a útlého smirku, pak kotoučů cínových a plavené pemzy, k leštění pak dřevěných neb korkových kotoučův a cínové pěny neb anglické hlinky dle druhu skla, jež se má obráběti. Ozdoby ryjí se do skla buď měděnými kotoučky, neb roubíky z téhož kovu, které mají konce dle potřeby špičaté neb okrouhlé, neb i v paličku rozšířené, a otáčejí se velikou rychlostí."

Majitel brusírny vedl za této řeči hosty své od brusu k brusu a ukazoval jim, kterak se tyto jednotlivé práce konají. U stropu brusírny točil se dlouhý hřídel s četnými kotouči, přes něž bežely řemeny k jednotlivým brusům a otáčely jimi tu rychleji, tu pomaleji dle vůle brusiče. Všecky brusy byly navlhčovány vodou, brusy leštící i olejem. Hoši věděli, že všemi těmi stroji pohybuje voda, ale majitel je upozornil, že nemá obyčejného vodního kola na spodní, střední neb vrchní vodu, nýbrž turbinu, jíž dělnou vodní sílu lépe využitkuje. Nemohl sice stroje zastaviti, aby jim ukázal její zařízení, než oni věděli, že se zakládá na zpátečním tlaku vody vytékající z prolomené nádoby, jak to viděli u Segnerova kola. Před postavením turbíny bylo tu vodní kolo působnosti asi deseti koňských sil, nynější turbina však má síly šestnácti koní.
"Síla koňská má sedmdesát pět kilokramometrů, šestnáct koní dá tudíž dvanáct set kilogramometrů síly," spočítal rychle Josef.
"Tak jest!" potvrdil pan Vít a všichni vděčně se rozloučili.

předchozí / další stránka
drobné libické obrázky   ||   obec a okolí   ||   historie   ||   autor © jiljí záruba   ||   22. stránka z 66


další úryvek
je tady

  úvodní  

  první  

  návštěvní kniha  


  historie  

  1801-1900  

  1901-1918  

  1919-1945  

  z obecní rady  

  cesta liběcká  

  písemnosti  

  kostel  

  cestopis

  socialismus  

  dekret  

  hasiči  

  vzpomínky  

  z Hradiště  

  od hřbitova  

  u Bartáku  

  na Nádržce  

  stromy  

  ze střechy  

  různé  

  poznámky  

  weblog  

  školní vzpomínání  

  fotogalerie  

  nejstarší

  ze stejného místa

  bez komentáře  

  střípky

  masopust

  nevešlo se jinam

  nejnovější

  galerie  

  obrazy

  kresby

  doubravka  

  historie

  pověsti

  příroda

  fotografie

  okolí  

  Železné hory

  Doubrava

  kontakty  

  autor


  další nabídka  

  libická radnice

  libické stránky  

  libický Sokol  

  zárubova galerie  

  fotografie

  odkazy

  pražské sochy

  blog