vzpominky na skolni leta 1963 az 1972 - doubravka

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:


vzpomínky
Dětství v šedesátých letech

Po ledě až k Dolnímu mlýnu
Pamatuju si na jeden rok, kdy nebyl sníh, anebo jen velice málo, zato dlouho a krutě mrzlo tak, že Doubravka souvisle zamrzla až k Dolnímu mlýnu.
*
Totiž, Doubravka za normálních okolností nemá v tomto úseku příliš vody a hladinu s větší rovnou plochou vytváří jen ojediněle. Obyčejně v zátokách. V zimě zamrzá od břehů do středu, ale tam, kde jsou bystřiny, nezamrzá vůbec. Místy se také tvoří bílé slupky ledu, které se propadají, voda je zaplavuje, znovu mrzne, anebo se oddělují malé kry, které proud strhává a hromadí u překážek.  Doubravka zkrátka není na bruslení. Jenže výjimečně byla ten rok, na který vzpomínám, ale neumím ho přesně zařadit. Nejdříve zřejmě teklo hodně vody, asi po deštích, pak začalo mrznout, a protože nízké teploty vydržely, ale nechumelilo, vytvořil se na Doubravce zvláštní krunýř, který kopíroval hladinu. Byla zaobleně kostrbatá. Led se převaloval přes balvany, vytvářely se hladinky jako zrcadla, zvláštní jev.
*
Vím, že nás byla docela velká skupina kluků a holek různého věku. Sešli jsme k řece někde pod kravínem, navlékli si brusle, schovali boty (nebo jsme si je vzali sebou?) a vydali se proti proudu. Až tam, co to půjde. A šlo to až k Dolnímu mlýnu.
(zapsáno 25. února 2005)

Na Cerhovce
Cerhovka je nenápadný potok, který se vlévá do Doubravky nad Libicí a který je od Bezděkova v délce asi dvou kilometrů regulovaný, to znamená, že teče rovnou vydlážděnou strouhou, a to pěkným fofrem.
*
V dobách našich klukovských her se ale klikatil údolím jako čmáranice předškoláka a na jeho březích rostly vysoké stromy. Myslím, že vrby a olše. Předkové k němu navezli obrovské balvany a snažili se jimi vyspravovat zákruty. Voda si však moc poroučet nedala a hledala si stále nová a nová koryta, přičemž ta stará zanášela. Několikametrovými plochými kameny byly také vytvořeny mostky, po kterých se dalo Cerhovku překročit suchou nohou.
*
Cerhovka vlastně teče po dně rozlehlého rybníka, který se tu nacházel před dvěma a více staletími. Na konci šedesátých let minulého století jsme si hrávali na zbytcích jeho hráze. Byla zarostlá vzrostlými olšemi a všelijakými keři a tvořila nepropustnou džungli. Dole pod hrází se navíc rozprostírala divoká rákosová plantáž. Jednou v létě jsme si s Jardou Dymákem v džungli postavili stan a několikrát v něm přespali. Stan nebyl odnikud vidět.
*
A právě tím, že Cerhovka tekla bývalým rybníkem, mohla se rozlévat jen omezeně, protože jí bývalé břehy víc nedovolily. Plocha se dala využít pouze jako louky a také se tak léta letoucí dělo. Kolektivní zemědělství však potřebovalo ornou půdu, proto vykácení stromů, proto rozhrnutí hráze, proto odvoz kamenů, proto regulace potoka. A bylo po romantice. Vody z hor nyní tečou rychle a bez překážek rovnou do Doubravky.
(zapsáno 26. května 2005)

Ryby a pan Konfršt
Osou našich klukovských her byla Doubravka, která tekla dostatečně blízko, abychom se k ní dostali rychle a pohodlně, ale zároveň přiměřeně daleko, aby nás nikdo z dospělých nerušil. Až na pana Konfršta.
*
Pamatuju si ho v černé cestářské uniformě, jak hází škváru na mrznoucí silnice. Rozkročený stál na valníku, který táhli koně, a v pravidelných intervalech máchal lopatou, jako by sekal trávu. V létě nás pak honil kolem Doubravky, když jsme chytali ryby. Mysleli jsme si o něm, že je porybný, a asi jím i byl, protože kdo jiný by měl tak puntičkářský zájem na tom, abychom kolem řeky nevyváděli něco nepřístojného. A moc dobře znal naše finty. Jezdil na mopedu, jehož typický zvuk jsme už z dálky poznali, takže jsme se vždy včas schovali. Jednou takhle projížděl Kamenným, zastavil se u tamějšího mostku, dal mopeda na stojánek a rukou prošátral, jestli tam není nějaký hák.
*
Hákem se rozuměl vlasec na jedné straně pevně přivázaný k mostku, třeba k noze zábradlí nebo vespod za nějaký výstupek, a druhý opatřený háčkem a vhodnou návnadou. V Kamenným bylo ideální prostředí, Cerhovka tam ústí do  Doubravky a má patřičný proud, který návnadu nenechá dopadnout na zem, nýbrž s ní mrská sem a tam. Hák jsme nastražili ráno a odpoledne jsme si došli pro úlovek. Někdy i pro patnácticentimetrového lipana. Buď tam byl, ale častěji nebyl. Ten den, kdy jsme z úkrytu v houští pozorovali pana Konfršta, jsme naštěstí nehákovali.
*
Ne, nechci tvrdit, že by chytání ryb patřilo mezi naši častou zábavu, naopak, něčím takovým jsme se zabývali jen výjimečně a ještě řidčeji jsme něco ulovili. Ale když už, stálo to za to. Rozdělali jsme oheň, lipana zespodu nařízli a vyvrhli, nasolili ho, obalili do velkých lopuchových listů, oplácali jílem, uložili do žhavého popela a dál přikládali. Po upečení a rozbalení jsme potom uždibovali jemné kousíčky něčeho moc dobrého. Takhle jsem vlastně poprvé ochutnal rybí maso. Oba moji rodiče je totiž z nějakých důvodů nejedli, tudíž se u nás doma nechystalo ani pro děti; to až později.
*
V Doubravce žili raci a my jsme se jich báli, protože nám někdo nakukal, že svými klepety dokážou člověku ustřihnout prst. Přesto jsme šátrali pod vymletými pařezy a s lehkým mrazením v zádech čekali, kdy na nás zaútočí. Teď? Už? Nebo tady? Ještě nyní mi vstávají chlupy napětím, když si na to vzpomenu. Jak příjemné. A nevím o žádném bezprstém spolužákovi. Raky jsme nezabíjeli, raky jsme pouštěli zpátky do vody. Raci žili v Doubravce nanejvýš do naší šesté třídy, pak se začali ztrácet a do pěti let zmizeli úplně.
*
A s obávaným porybným mám ještě jeden zážitek. Soutok Cerhovky, Doubravky a náhonu do Peškova mlýna tvořil malý ostrůvek, kde jsme si chtěli vybudovat chatrč částečně zapuštěnou do země. Když jsme však vyházeli pár čísel zeminy, prosákla tam voda, takže jsme si aspoň rozdělali ohýnek, a to podle předpisů, čili ohraničený kameny. Na ostrůvku navíc nemohlo nic chytit, protože tam nic nerostlo. Pokud nepočítáme dva velmi vysoké stromy s podemletými kořeny. Nebo tři stromy? Prostě všechno v pohodě a pod kontrolou. Najednou se odněkud vynořil pan Konfršt a přes řeku volal, abychom to uhasili. My jsme nic takového neměli v úmyslu, a navíc jsme se mu lehce posmívali, neboť byl za vodou a na nás nemohl. Třeba: „Co je vám do toho, co tady děláme, copak je to vaše?“ Nebo: „Tak si to pojďte uhasit sám.“ Na ostrov jsme se totiž dostávali padacím mostem z několika stlučených olšových kmínků a ten jsme měli zrovna zvednutý, takže pohoda. Jenže porybný k nám přeskočil v nejužším místě Cerhovky, konkrétně od Olšinek. My jsme se lekli, zkoprněli jsme, ale jen na chvilku, okamžitě jsme přebrodili Doubravku na lhoteckou stranu a teprve odtamtud pokračovali v dalších siláckých řečech. Pan Konfršt rozdupal ohniště, popel nahrnul do vody a pohrozil, že nás moc dobře zná, že si nás najde a že si to s námi vyřídí.
Ale asi nás neznal. Nebo zapomněl. Anebo nás chápal, vždyť byl taky kdysi kluk…
(zapsáno 7. října 2005)

Převzato
z blogu vzpomínek na školní léta 1963 až 1972
v Libice nad Doubravou a v Malči * Přejít na úvodní stránku blogu
       
 

Fotografie jsou pravděpodobně
z roku 1964


 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky