Hejkalové - doubravka

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

pověsti

Hejkalové

Taková směšná jména. Vajíčko, Peroutko a Povříslo. A přece to kdysi dávno bývali nejobávanější hejkalové v údolí Doubravky. Co bývali... Možná by se ještě dneska našel nějaký pamětník, který slyšel vyprávění očitých svědků, kteří se s nimi setkali. Hejkalové byly bytosti, které děsily lidi v temných nocích a ještě temnějších lesích. A ti lidé chodili do lesů pytlačit. Co jiného. Za doby našich pradědů se na jeden takový pych vydal chalupník ze Sopot, a to do panského lesa. Nebyl to žádný troškař, chtěl skolit vysokou, ale nádavkem také nějakou tu jedličku, aby měl na zimu co do kamen. Vzal si s sebou vůz tažený kravkami a o asistenci požádal svou drahou polovičku. Byla to žena od rány a jen tak někoho se nebála.
I stalo se, že když už měli naloženo a pospíchali domů cestou úvozovou, která byla špatná, vymlácená, blátivá, kravky měly co dělat, aby vůz utáhly, ozval se najednou z dáli táhlý naříkavý hlas. Trochu naříkavý, trochu podmanivý, trochu chytlavý, malinko rozpustilý, jako by vyzýval k odpovědi. Chalupník se už nadechoval, ale žena ho zarazila. Dobře věděla, že hejkalovi se nesmí odpovídat, nesmí se mu dát najevo strach.
Jenže chalupník byl ten den v dobrém rozmaru, na voze srnčí a smolné dřevo, které bude hořet jako troud, proč by si zvesela nezavolal. A tak když se z lesů znovu ozval hlas, halekavě odpověděl: "Hej, hej, hola hej!"
V tu ránu měl hejkala v týle. Co jednoho. Přiletěli všichni tři. Vajíčko, Peroutko a Povříslo. Neřekli tak ani tak, ale jisto bylo, že se vůz najednou zasekl, kola uvízla v bahně, kravky se marně snažily. Chalupníka rychle přešla kuráž, podíval se na ženu, co že jako má dělat?
"Pomodli se, popros Panenku Marii, na kostelíček že dáš nějaký stříbrňák, když ti pomůže."
"I kuš, co bych dával, nějak se z toho dostaneme."
Jenže čím víc dobytčata pobízel, tím víc se kola bořila do bláta, tlačil on, tlačila žena, ale vůz se nepohnul ani o píď. A pokud se pohnul, ozvalo se hejahuj, což byl Vajíčko, nebo hujahej, což byl Peroutko, anebo hujhujhej, což byl Povříslo, a žebřiňák se zase vrátil na své původní místo.
A takhle je tam ráno našel adjunkt Kopeček, který dostal od nadlesního úkol zkontrolovat stav bažantů, protože se panstvo chystalo na hon. Kopeček byl z vesnice, věděl sice, že se to nemá, ale přihmouřil obě oči. Říká se, že chalupníkovi a jeho ženě dokonce trochu pomohl, aby se s vozem dostali na suchou zem, i tu zvěřinu jim nechal. Jo, na lidi s dobrým srdcem si hejkalové nepřišli.

Další pověsti

Čertův stolek
Mikšova jáma
Točitý vír
Hejkalové
Nenaplněná láska
Černý pes

Tento příběh možná nepatří do údolí Doubravy, myšleno od Bílku k Libici, ale asi se odehrál proti proudu výše, když se tam zmiňují Sopoty. Nevím, jestli Sopotští chodili pytlačit tak daleko. Totiž - jet tenkrát s kravským povozem nebylo totéž jako dneska s embéčkem. I jízda na kole byla proti tomu furmule jedna.

Bohužel, nikde jsem nenašel žádnou fotografii hejkala, ale ti tři, Vajíčko, Peroutko a Povříslo, by mohli vypadat třeba takhle.

Hejkalové
 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky