Sklo v Čechách            


blog str. 8

V hrobech lidí únětické kultury se našly náhrdelníky z nazelenalých skleněných perel. Byly patrně dovezeny z Egypta a jsou až tři a půl tisíce let staré. Jde o první uměle vyrobené sklo na našem území. O jeho domácí výrobě vypovídají nálezy v keltských vykopávkách, přesněji z doby laténské.

Nejstarší písemná zpráva o výrobě skla v Čechách pochází od opata Sázavského kláštera z roku 1162. Za zmínku stojí i pochvala Aenea Sylvia Piccolominiho (pozdějšího papeže Pia II.), který ve svých Českých dějinách (1458) napsal: "Tvrdím, že za mé doby nejsou v celé Evropě tak nádherně a lépe okrášlena okna kostelů než česká… Světlo padá vysokými a velmi širokými okny ze světlého a uměle zhotoveného skla. A to vše se nachází nejen ve městech, ale také na vsích…"

Českou hutnickou výrobu skla lze historicky doložit z poloviny čtrnáctého století, kdy se připomíná Sklenářova Lhota na Vimpersku a kdy vznikaly i vysoké štíhlé číše z nečistého neprůhledného skla s množstvím bradavic (patří mezi nejstarší naše dochované sklo).

Sklárny vznikaly tam, kde bylo dostatek dřeva, protože ho tehdejší technologie vyžadovala. Podle dobových pramenů se například jen na výrobu jednoho kilogramu salajky spotřebovala až tuna dřeva, a co teprve energie k tavbě. Koncem šestnáctého století začalo sklářství v Čechách ohrožovat lesní porosty (což nepřímo dokazuje i jeho nesmírný rozmach). V roce 1571 dokonce žádal císař Maxmilián II. českou komoru, aby připravila zákon, který by činnost sklářských hutí zakázal. Nicméně u šlechty, která měla ze sklářství značný prospěch, neuspěl. Naštěstí se nestalo to, co na jihu Evropy. Benátčané totiž dostatek dřeva neměli, a tak ho dováželi z Dalmácie, kde potom zbyly jen holé skály.

Začátkem sedmnáctého století ovládali sklářskou výrobu v Čechách většinou lidé, kteří se přistěhovali z Německa. Přinesli s sebou nazelenalé nebo nahnědlé těžké sklo (říká se mu lesní nebo též německé), které ovšem s tím tehdejším vyhlášeným benátským mohlo jen těžko soupeřit.

Pak přišel konec sedmnáctého století a českým sklářům se podařilo vymyslet nový druh skla. Chtěli se vyrovnat Benátčanům, chtěli mít chemicky odolné sklo vhodné k broušení, chtěli něčím nahradit vzácný horský křišťál - a měli český křišťál. Což je dodnes ve světě obecně užívaný odborný výraz pro ušlechtilá potašová skla. Někdy se hovoří o českém skle nebo o křídovém skle.

Český křišťál by sám o sobě díru do světa neudělal, lépe řečeno, nevytlačil by z trhů křehké renesanční benátské sklo, kdyby mu nepomohlo výtvarné zušlechťování broušením a řezbou, Víc to totiž odpovídalo požadavkům baroka. A pomohl mu také dobře organizovaný mezinárodní obchod.

broušený křišťál

Sklo vzniká tavením křemičitého písku smíchaného s přísadami. Například s oxidem sodným (potaší) nebo draselným (to aby se budoucí sklo mohlo vůbec tavit), s vápencem, kterému skláři přezdívají křída (zvyšuje chemickou odolnost), nebo se místo vápence přidává oxid olovnatý (kvůli vysokému lesku), dále různá barviva (železo třeba zbarví hotový výrobek do zelena, nikl do růžova, mangan podle mocnosti buď žlutě, hnědě nebo fialově), nechybí ani další přísady. Tomu všemu se říká kmen, když se v určitém poměru přidají ještě střepy, jde o vsázku a ta už je určena k tavbě. Je zapotřebí teploty kolem patnácti set stupňů Celsia.

Nejvzácnějším barevným sklem je rubín. I proto, že je k němu potřeba oxidu zlata. Vypráví se, že se chudý sklářský pomocník zamiloval do dcery svého mistra, ten však jejich lásce nepřál. Dokud nebude mládeneček něco znamenat, nemá šanci. Mladým milencům poradil poustevník, řekl jim, aby večer hodili zlaté zásnubní prstýnky do vsázky, než ji mistr zaveze do pece. Poslechli. Ráno se začala sklovina zpracovávat, a když výrobky vychladly, byly rudé jako krev. A pomocník mistrovu dceru dostal. Ve skutečnosti objevil rubínové sklo Jan Kunckel koncem sedmnáctého století experimentováním. Jeho objev lze připsat i Michaelu Müllerovi z hutě ve Vimperku, který má podíl i na vzniku českého křišťálu.

Jak sklo vzniklo? Legenda, která vychází z pamětí Římana Plinia Staršího, praví, že sklo objevili féničtí kupci, kteří si jednou na písčité pláži (křemík) obložili ohniště kameny pokrytými sodou. Ráno se probudili a našli je pokryté neznámou hladkou a lesklou hmotou. V jistém německém dokumentu o skle se mluví o tom, že z ohniště sklovina vytékala, což je i na legendu nepravděpodobné. Tak vysokou teplotu prostý ohýnek vyvinout nedokáže. Nehledě na to, že Plinius Starší žil v prvním století našeho letopočtu a byl prý u toho, přitom dochované skleněné předměty jsou alespoň o dvě tisíciletí starší.

proklad
11. 11. 2012
proklad

Probírám svůj archiv a našel jsem v něm i tento text. A protože sklo je pro mne srdeční záležitostí, dal jsem je k dobrému i sem. Abych bývalým spolužákům oprášil, co jsme se učili ve škole.

Mísu na fotografii zhotovil jsem vlastní rukou.
Tedy oběma.
Nyní slouží jako podnos na ovoce.

abych nezapomněl
proklad
na předchozí stránku


  návštěvní kniha  



  blog  

  předchozí  

  další  


  další nabídka  

  doubravka  

  libické obrázky  

  pražské sochy

  fotografie

  zárubova galerie  

  vzpomínky

  odkazy

  videa  

  divoká řeka

  libické pohledy


  index  

  zcela úvodní

  kontakt  

  autor


  články  


hobby stránky || © Jiljí Záruba, 2012 || redakční systém HB3790™